Živlová bouře – část třetí

Třetí část příběhu Meridolské povídky – Živlová bouře je zde. Hlavní hrdina se v této části dostane do míst, kde si lidé nedávají pozor na to, co vypouštějí z úst. Kapitola tak obsahuje lehčí vulgarismy, a není tak vhodná pro nejmladší studenty.

-*-

“Táhni, ty jeden ožralo a už se sakra nevracej!” dveře hospody se rozlétly dokořán. V nich se proti jasnému světlu rýsovaly dvě postavy a třetí vylétla hlavou napřed do bláta před prahem. Následoval hromový smích a dveře se opět zabouchly. Muž se v dešti ještě hodnou chvíli plácal v bahně, než se konečně odplazil pryč.

“Byl nalitej jak dělo!” chechtal se menší muž s dlouhým plnovousem a bušil přitom pěstí do dřevěného stolu.

“Teď už si konečně zapamatuje, že na dluh nedávám,” bručel naštvaně hospodský a špinavým hadrem drhnul jeden korbel za druhým. “Poslední dobou se sem slejzaj samí divný lidi… třeba tamhle ten,” ukázal prstem na nově příchozího. “To si snad dělá prdel. Kdo si sakra myslí, že to tady bude vytírat?! Hej! Ty!” zahulákal přes celou hospodu a nový návštěvník se otočil. “Chčije to z tebe jak z děravýho okapu! Buď ze sebe to nacucaný svinstvo stáhni, nebo vypadni!”

Muž kývl hlavou, usadil se u stolu až vzadu, v rohu, kam dopadalo jen málo světla a nacucanou pláštěnku odložil na vyviklaný háček ve zdi.

“Říkal jsem, že tu nebudu vytírat!” hospodský nevrle praštil na stůl dřevěným kýblem a kývl hlavou k pláštěnce, ze které stékalo několik pramínků vody.

Artis se natáhl a postavil kýbl pod pláštěnku.

“Fajn, tak co to bude?”

“Medovinu a něco k jídlu,” poručil si.

“Jak něco?” povytáhl obočí hospodský. “Jak mám sakra vědět, co chceš jíst?”

“Máte něco speciálního?”

“Uzenýho mořskýho úhoře na pivu a domácí placky.”

“To si dám moc rád,” usmál se, ale hospodský se jen zašklebil a odešel.

Artis se opřel zády o zeď, nohy si pohodlně natáhl pod druhou lavici a užíval si tepla a hlavně sucha. Výčitky pocítil jen chvilkově, když si vzpomněl, že Ghost musí vzít zavděk sice suchou, ale ne moc útulnou stáji.

Večer pokročil, jídlo chutnalo po té břečce z kobky jako královská hostina a pomalu se vyprazdňoval i třetí korbel medoviny. Tolika alkoholu už jeho tělo odvyklo a on začínal cítil otupělost a lehkou zmatenost.

“Ještě jeden?” Hospodský s utěrkou přes rameno přišel sklidit ze stolu.

“Ne. Díky.”

“Máš vůbec čím zaplatit?”

“Lezl bych sem jinak?”

“Sem leze každá násoska, která pak stejně musí zaplatit.”

“Jakpak?”

“Máme své metody,” ušklíbl se hospodský. “Budeš chtít i nocleh?”

“Máte prázdný pokoj?”

“Ptal bych se snad, kdyby ne?”

“Pak ano, moc rád. A ještě bych potřeboval jednu věc.”

“Jo?” Hostinský povytáhl obočí a sebral prázdný korbel.

“Sháním někoho, kdo by mě vzal do jeskyně Šumící vody.”

“Eh…” podrbal se hospodský ve vousech. “Tady těžko najdeš někoho, kdo bude ochotnej tě vzít i jenom ke vchodu,” zavrtěl hlavou.

“Pročpak ten strach?”

“Tys o té jeskyni nikdy neslyšel?” Artis zakroutil hlavou a alkoholové opojení vystřídalo vzrušení.

“Je to zlý místo. Většina těch, co dovnitř vstoupí, už nikdy nevyjde. A ti, co se vrátí, vypráví děsivý historky o monstrech,” zarazil se. “Už jsi někdy nějaké viděl?”

“Ne,” přiznal popravdě.

“Tak to ani nechtěj. Dej na moje slova a drž se od té jeskyně dál.”

“Díky, budu na to myslet.” Kývl hlavou Artis a ještě nějakou chvíli hleděl do plamene svíčky před sebou a přemýšlel.

Kamennou opustil následujícího rána. Už konečně nepršelo, cesty však pokrývala hustá a místy hluboká vrstva bahna a Ghostova kopyta se do ní beznadějně bořila.

Než dorazil do cíle své cesty, města Thervis, padlo pozdní odpoledne.

A to přitom hlavní město Eskatronu neleželo od Kamenné tak daleko.

Thervis ležel v jedné z největších zátočin na západním pobřeží a patřil k němu rozlehlý přístav, kde kotvily i velké obchodní lodě z dalekých krajin. Luxusní čtvrť se rozkládala poblíž přístavu a zbytek tak nějak zacházel a obyvatelé museli spoléhat spíše na sebe, než na zkorumpovanou radu, která hrabala z obchodu pro sebe a na obyčejné lidi kašlala.

Jeho však zajímalo místo v luxusní čtvrti, které na moc místech království nenašel – kartograf.

Zastavil pod zdobně vedenou vývěsní cedulí. Na štítu namalovaná mapa a obchodní loď. Bohatě zdobený štít skoro vybízel, aby člověk vešel dovnitř.

Pozlacená klika se blyštila v zapadajícím slunci a zvoneček nade dveřmi ohlásil nového zákazníka. Artis si okamžitě začal připadat nemístně. Jakoby tam nepatřil. Ve své tmavě hnědé pláštěnce, kožené kazajce a jezdeckých botách, navíc silně zamazaných od bahna, se do naklizeného a nazdobeného krámku vůbec nehodil. Snad jedině meč visící mu po boku varoval případného neotesance, aby si dával pozor, co říká.

“Vaše přání, drahý pane?” zpoza polic plných srolovaných map vykoukl muž se stříbrnými vlasy. Kroutily se mu až na ramena, hrály v lesklé prstýnky a na uzdě je držela čapka, která připomínala staromódní čepec se špičkou navrchu.

“Zdravím, hledám průvodce.”

“Průvodce?” kartograf na něho pohlédl s vypočítavým výrazem a téměř okamžitě mu zrak sjel k bahnitým šlápotám na nablýskané podlaze. Pak sjel pohledem také špinavé boty a celkově ošuntělý vzhled cizince. “A kampak se pán potřebuje vydat? Mám tu mapy každého kousku království a dokonce i přilehlých ostrovů a dalších zemí.”

“Hledám jeskyni Šumících vod.”

“Šumících vod?” kartograf přistoupil až k pultu a pevně se chytil jeho okraje. “Co vás vede na takhle nebezpečné místo? Snad ne dobrodružství? Nebo jste snad své milé slíbil, že jí donesete modrou perlu?”

Artis zavrtěl hlavou, i když mu na rtech spočinula otázka, cože je to modrá perla. Nakonec ji nevyslovil. Rozhlédl se po stočených mapách a pak opět pohlédl na kartografa.

“To bych raději nevysvětloval. Znáte někoho, kdo mě tam zavede?”

Kartograf si pohrával se stříbrnými vlasy a jeho tvář se krabatila usilovným přemýšlením.

“Neznám tolik bláznů, kteří by vsadili krk.” Promluvil pomalu a hlavu mírně natočil na stranu. “Ale pokud na tom skutečně trváte, možná vám pomůže někdo z přístavu. Ptejte se po Olvinovi.”

“Díky.” Pokývl hlavou Artis. Ještě, než stačil sáhnout po klice, kartograf ho přerušil.

“Dávejte si pozor, mladý pane. Jeskyně skýtá mnohá tajemství, ale také mnohá nebezpečí. Dívejte se pod nohy, ale také nad hlavu.”

Artis opět kývl a vyšel do tmy, která již stačila padnout na město.

Venku se ještě jednou otočil k vývěsnímu štítu a očima přelétl dveře. Netušil, k čemu přesně mu bude poslední rada dobrá, ale alespoň věděl, kde hledat pomoc.

Po setmění už v přístavu pobývalo jen málo lidí. Kolem velkých obchodních lodí se pohybovalo pár pacholků i bohatě oděných mužů ze kterých luxus přímo sálal. Artis si odplivl. Snoby tohoto typu nesnášel. Nikdy s nimi nevycházel a neměl s nimi ani dobré zkušenosti. Vždycky člověka považovali za méněcenného. Prošel přístavem až k zadnímu vlnolamu, kde právě ke břehu přirazila malá rybářská loďka. Rybář vyskočil, nějak se mu však nedařilo dostat loďku na pláž.

Pohotově k němu přiskočil a společnými silami ji vytáhli dost daleko, aby ji rybář mohl přivázat.

“Díky,” věnoval mu letmý úsměv a otřel si pot z čela.

“Jaký byl úlovek?”

“Tse…,” mávl rybář rukou. “Od tý doby, co to tady brázděj ty navoněný galéry, všechny ryby někam uplavaly. Chytil jsem jen pár malých sleďů.” Posbíral pár ryb a znovu se na cizince zadíval. Tentokrát pozorněji. V měsíčním světle na něj příliš dobře neviděl, přesto ho zaujala jeho postava a zejména meč visící po boku.

“Jdeš pro můj dluh?” Nešlo si nevšimnout, jak mu oči sjíždějí k pochvě u pasu. O krok couvl a křečovitěji stiskl síťku s úlovkem.

“Dluh? Nemyslím si,” zavrtěl hlavou.

“Tak… co tu chceš? Proč jsi mi pomohl?”

“U vás už si lidé nepomáhají jen tak?”

“Bejvávalo. Dneska tě každej chce jenom okrást,” maličko polevil v ostražitosti. “Takže tě neposlal Pes Vydren?”

“Nemám ani páru, kdo to sakra je.” Uculil se Artis a jeho bílé zuby mírně zasvítily.

“Tak to je moc dobře,” úlevou si oddechl rybář. “Co tu tedy chceš?”

“Hledám někoho jménem Olvin.”

“Olvin Gunter?”

“Nejspíš,” pokrčil rameny. “Neznám celé jméno.”

“Hm, pak jsi ho asi našel. Olvin Gunter k vašim službám,” mírně a lehce laškovně se uklonil až ryby v síťce pleskly jedna o druhou. “Co pro tebe můžu udělat?”

“Sháním někoho, kdo mě vezme do jeskyně Šumící vody.”

“Tak v tom případě tady žádnej Olvin nikdy nebyl,” zamával rybář rukama ve vzduchu a ustoupil o pár kroků zpět.

“Proč se všichni té jeskyně tak bojí?”

“Protože tě to tam zabije! Žijí tam Větrovci. A nejen ti. Také tam zahlédli nějaké Stahovače. Stáhnout tě pod vodu a utopí. Ještě se jim říká Aqueni. Kdepak. Tam nikdo se zdravým rozumem nechodí.” Olvin se otočil a mířil do města.

“Zaplatím.” Artis sáhl po váčku s mincemi a zatřásl jím. Zacinkání donutilo Guntera zastavit a otočit se. I přes mdlé světlo spatřil v jeho obličeji ten hrozný boj. Jedna jeho část silně nesouhlasila a příčila se. Druhá se toužebně natahovala po mincích.

“Kolik?”

“Dost na to, aby to za to riziko stálo.”

“Aby tě Vítr odnesl… počkej zítra ráno u hospody Hladovej vlk. Zavedu tě tam. Ale jenom k jeskyni, jasné? Dál ani krok!”

“Jistě. Dovedeš mě před vstup, pak si běž, kam potřebuješ,” přikývl.

“Platí.”