Živlová bouře – část druhá

Druhá část příběhu Meridolské povídky – Živlová bouře je zde.

-*-

Hlavu mu plnil přehršel myšlenek. Sotva se dokázal soustředit na to všechno, co nutně potřeboval na cestu. S bývalým mistrovským vybavením se musel rozloučit. Dostal jen čistou košili, koženou kazajku, jezdecké kalhoty, pláštěnku, boty a meč, který rozhodně zažil i lepší časy. Při pohledu na jeho zrezivělou čepel a zašlou pochvu ho bodlo u srdce. Jednak si vzpomněl na svůj bývalý meč a jednak nedokázal pochopit, jak se někdo může ke své zbrani chovat takto bez úcty. 

 

Alespoň dostal zpět svého koně. Ghost, černý jako sama noc, netrpělivě hrabal kopytem v pískem pokryté cestě a on upevňoval poslední řemeny na kožené sedlové brašně.

Letmo, jen koutkem oka, zahlédl, jak se k němu blíží známá postava.

“Ten mi tu rozhodně chyběl…,” Odfrkl si a dotáhl poslední řemen, už se chystal nasednout, když ho něčí ruka donutila se otočit.

 

“Co chceš?” nevlídnost v jeho hlase bodala jako jehla. Z očí do očí hleděl na přítele, který provinile sklopil zrak.

“Přišel jsem ti popřát hodně štěstí.”

“Díky.”

“A ještě jsem si říkal, že by se ti možná hodilo pár dalších informací.”

“Jakých informací?”

“To, co ti král řekl, je pravda. Skutečně Mortmera viděli naposledy v Eskatronu. Ale…”

“Eskatron je docela velký a jeskyní je v něm víc, než kdekoliv jinde v zemi,” skočil mu Artis do řeči. “Ještě něco zajímavého?”

“Zkus jeskyni Šumivé vody.”

“Proč právě tu?”

“Protože já, narozdíl od krále, znám obyčejné lidi a mezi ty se toho docela dost roznese. Nemůžu ti slíbit, že ho tam najdeš, nebo že tam skutečně byl, ale já bych začal tam.”

“Díky,” kývl Artis hlavou a konečně se vyhoupl do sedla. Hiks hladil Ghosta po lesklém černém boku a se zvláštním výrazem ve tváři pohlédl na přítele.

“Vím, co si o mně myslíš, ale já tě nezradil.”

 

Jen o pár dní později konečně dorazil do jiného světa. Eskatron, země na západě, se vyznačovala strmými skalisky, nehostinnými horskými hřebeny i řadou proláklin, puklin a kaňonů, do kterých vtékala a vířila, mořská voda. Nejeden nepozorný poutník skončil na dně nějaké jeskyně, kde se při troše štěstí utopil, hůř pak zemřel hladem a žízní. 

 

Najít jednu jedinou jeskyni sám nepřipadalo v úvahu. Musel využít pomoci místních, kteří se dobře vyznali a mohli ho zavést, kam potřeboval. Od krále dostal pár zlatých mincí, nějaké stříbrné a hrst měděných. Musel s nimi šetřit, ale nějakou drobnou pomoc za to získat mohl. 

 

První vesnice po cestě se jmenovala Kamenná. Ležela v údolíčku mezi několika skalními stěnami a skoro by se mohlo říct, že byla vstupem do ráje větrů, bouří a obecně nepříznivého počasí. 

Tvořilo ji jen několik domů a místní se živili převážně rybolovem. Pár z nich ale také obchodem, protože nepočetné menší přístavy v zátokách spojovaly Eskatron s dalšími zeměmi, i zbytkem země. 

 

Artis se v sedle mírně přihrbil. Přitáhl si pláštěnku blíž k tělu a kapuci stáhl více do čela. Bičující vítr šlehal do tváře a nepříjemně zalézal pod kůži. Navíc začalo pršet a až příliš brzy se z pár kapek stala průtrž mračen. 

S hlubokým povzdechem pobídl Ghosta a pevněji sevřel kluzké otěže. Bota se mu ve třmenu smýkala a pláštěnka se brzy přestala chovat jako pláštěnka. 

K nejbližší chalupě dorazil promáčený až na kůži. Látky se mu lepily k tělu a mrazivý vítr brzy přinesl drkotání zubů. Nešlo to zastavit. Cvakaly o sebe až se občas ohlédl, jestli to čistě náhodou někdo nezaslechl. 

Zabušil na dveře a čekal. Uvnitř hořela svíce a zahlédl i nějaký stín, takže tam jistě někdo byl.

 

“Co chceš?!” štěkl hlas nejspíš stojící těsně za dveřmi.

“Jen se trochu ohřát,” zadrkotal zuby.

“To by mohl říct každej!”

“Nechci vám ublížit.”

“To říká taky každej! Ohřej se dole, v hospodě! My nic stejně nemáme.”

Artis s tlumených bouchnutím opřel hlavu čelem o dveře. Už mu ani nevadilo, že z něj přímo tečou čůrky vody. Rezignovaně znovu nasedl a snažil se nevnímat Ghostovo nespokojené odfrknutí. I jemu byla zima a nejspíš by se moc rád ohřál v teplé a suché stáji.

Poplácal koně po krku a pobídl ho do kroku. Teď už neměli kam spěchat.

Redakční úpravy provedla Eillen McFir Elat