Živlová bouře – část první

Dovolte mi představit vám první část příběhu Meridolské povídky – Živlová bouře z pera Theresy Veillin Brendi, který bude v čítárně vycházet jednou za čtrnáct dní, pravidelně vždy v neděli v pravé poledne.

-*-

Nikdy bych nečekal, že se mě něco takhle dotkne. Vše se změnilo, došlo k převratu a já se stal vyhnancem. Jedinou cestou, jak z toho ven, byla domluva s mužem, kterého jsem z duše nenáviděl.

To jsem ještě netušil, kam mě tato dohoda zavede. Skrze zemi, lidská srdce i síly, na které bych se dříve bál i jen pomyslet. Cestou jsem zjistil, že dohoda je malicherná, že je v sázce něco mnohem víc… a tohle je můj příběh. Příběh o tom, jak málem došlo ke druhé živlové bouři.

Hořký začátek

*

Celu naplňovala tma. Nedaleké kapání vody přivádělo na okraj šílenství a občasní hosté – krysy – marně hledaly něco k snědku. Šmejdily kolem a neváhaly se zakousnout ani do lidského masa.

“Nic nezbylo!” hrubě odstrčil krysu snažící se ochutnat něco z jeho dřevěné misky. “Když ještě chvíli vydržíte, bude třeba něco lepšího…”

Apatie ho už téměř pohltila. Nejprve toužil po paprsku slunce, pak po závanu větru na tváři a nakonec alespoň nějaké společnosti. Krysy a nevrlí strážní se nepočítali. Někdy přemýšlel, zda nejsou krysy lepšími společníky. Alespoň na něj ve světle loučí nevrhaly nenávistné pohledy. “Vrahu,” vypadne ze strážných občas, pak plivnutí na špinavou kamennou podlahu a zase tma.

Z dálky zaslechl kroky. Ani za zvuky neotočil hlavu. Za ním nikdy nikdo nechodil, pokud mu zrovna nenesli jídlo a to před chvílí právě dojedl. Jestli se té břečce dalo vůbec říkat jídlo. Občas už začínal uvažovat, že sní raději nějakou krysu, než to svinstvo, pak si však říkal, že pokud už se blíží jeho konec, alespoň mu nemusí být zase tak zle. Obecenstvo by tím nejspíš moc nepotěšil.

Kroky se blížily. Konečně otočil melancholicky hlavu k mřížím, víc se však neobtěžoval. Překvapilo ho proto, že se světlo louče přibližuje a nakonec se zastavilo před jeho celou. Zamžoural proti jasné záři, která se ho pokoušela oslepit.

“Vstávej, ty špíno!” strážný obuškem udeřil do mříží a on sebou cukl.

“Dej si bacha na zobák!” ozvalo se přidušené usyknutí strážného a on ten druhý hlas poznal.

“Hiksi?”

“Jo, jsem to já. Vstávej, jdeme.”

Pracně se vyhrabal na nohy a nejistě došel k mřížím. Přeměřil si hosty nedůvěřivým pohledem.

“Už?”

“Ne,” zavrtěl Hiks hlavou. “Chce s tebou mluvit král.”

“Co ten mi může chtít? Poslední nenávistná slova před smrtí?”

“Být tebou, tyhle jízlivé poznámky bych si odpustil. Myslím, že bys tomu měl dát alespoň šanci.”

“Mám snad na vybranou?”

“Nemáš.”

“Pch…,” uchechtl se a pořádně si prohlédl obličej přítele. “Nezměnil ses,“ dodal.

“Za to ty skoro k nepoznání.”

“Jo, poděkuju králi, hned jak ho uvidím.”

“Tak dost!” ozval se strážný. “Jestli si chceš tohohle zmetka odvést, tak hned, nebudu tu s váma ztrácet čas!” v ruce třímal obušek a pohledem plným zášti a pohrdání si měřil vězně pohledem.

“Tak dělej, jdeme,” kývl na něj Hiks a on se konečně po dlouhé době podíval na svou celu z druhé strany mříží.

Nebylo oč stát. Na zemi ležela jen od krys ohlodaná dřevěná miska a prokousaný slamník, ze kterého už většina slámy zmizela. Nejspíš ji sežraly krysy.

Jasné denní světlo ho udeřilo do obličeje jako kladivo. Musel si rukou zakrýt oči a bolestně přitom sykl. Tak dlouho neviděl slunce. Spíš se z něj za poslední dobu stala kočka. Stará kočka, na smrt nemocná… slepá kočka.

“Co mi král chce?” zeptal se cestou rozlehlými chodbami paláce.

“Nevím.”

“Neřekl ti to?”

“Ne. Proč by měl?” pohlédl Hiks na přítele.

“Nevím,” pokrčil rameny. “Jen si neumím představit, co může mít tak důležitého na srdci, kromě jedovatých poznámek a výčtu mých selhání, která se mimochodem, nikdy nestala.”

“Proč ho tak nenávidíš?”

“Ty to moc dobře víš.”

“Vlastně ses moc nezměnil,” zavrtěl Hiks hlavou. “Umanutý, tvrdohlavý…”

“Jasně, pojďme si teď rozebrat výčet mých nejhorších vlastností. Třeba se nakonec dostaneme k tomu, že nebýt mě, nebyl bys tady ani ty!”

“Tak hele!” Hiks přítele zastavil a přirazil zády ke stěně. “Já tě v tom nenechal. Nemohl jsem…”

“Co? Zastat se přítele?” odstrčil jeho ruce a zabodl mu prst do prsou. “Dal jsi přednost postavení před druhem ve zbrani. To se nezapomíná, Hiksi.”

“Takhle to ale nebylo.”

“Je mi jedno, jak to bylo. Rozumíš? Nechci se v tom už babrat. Je to pryč. Tečka. Konec. Finito!” rozhodil rukama a prošel kolem něj kus stranou. “Už to nenapravíš a brzy to beztak bude jedno.”

“Pojď, král nás už čeká,” odsekl Hiks a k předchozí poznámce přítele se už nijak nevyjádřil. Prošel kolem několika zavřených dveří a zastavil se u bočního schodiště. Zevnitř místnosti k nim doléhaly tlumené hlasy. Hiks se postavil ke dveřím a vybídl ho, aby vstoupil.

Místnost osvětlovaly svíce a plápolající krb. Sálalo z něj něco uklidňujícího, přívětivého. U okna vedle krbu postával muž v letech. To nejlepší měl za sebou, pořád v něm však zůstalo dost sil, aby vládl zemi. Nebo ho možná jen starosti tak brzy udolaly.

“Jasnosti, přivedl jsem vám ho, jak jste chtěl,” uklonil se hluboce Hiks a král se otočil.

“Ty se mi klanět nebudeš?”

“Ne.”

“Hm…,” král si vězně bedlivě prohlédl. Od bosých, špinavých nohou, přes odrbané hadry a krvavé šrámy na nohách i rukách, to od strážných, kteří nešetřili ranami, pokud dostali příležitost, až k bystrým očím nyní lehce zapadlým v očních důlcích.

“Artis Lethin. Někdy také Artis Statečný nebo Artis Železné srdce.”

“Stačí jen Artis. Já si vaše tituly také všechny nepamatuju,” odtušil a nespouštěl z krále oči. Ty se teď nepatrně zúžily. Hleděli na sebe jako dva kohouti. Napětí v místnosti houstlo. Všichni to cítili, stačila jen jedna malá jiskra.

Pak se král otočil čelem ke krbu a začal si u plamenů nahřívat dlaně. Hiks střelil vyčítavým pohledem po Artisovi a ten mu oplatil pokrčenými rameny. Stále nevěděl, co tam dělá a i když bylo příjemné na okamžik zmizet ze zatuchlé a plesnivé cely, přítomnost tohoto muže se stávala čím dál nesnesitelnější.

“Chci tvou pomoc,” pronesl později král tichým, přesto absolutně pevným a jasným hlasem.

“Cože?” Artis povytáhl obočí a otočil se na Hikse. “Cože to chce?” pak stočil zrak zpět ke králi. “Pardon, je možné, že jsem v tom útulném pokojíčku ztratil nejen zrak, ale také sluch. Můžete mi to zopakovat? Mám dojem, že jsem blbě slyšel. Chcete mou pomoc? S čím? Mám se snad popravit sám?”

Král se pomalu otočil. Jeho oči planuly hněvem, ruce se zaťaly v pěst, zatím se však ještě ovládal. Jeho rty ale připomínaly tak úzkou linku, až se jen stěží daly rozeznat. Přikročil k němu o pár kroků blíž a ruce si přitom založil za zády.

“Kdybys nebyl odsouzen k smrti, která se mimochodem, bude konat zítra, nechal bych tě popravit hned. Neúcta, se kterou jednáš se svým králem, ta je trestuhodná! A ne žádné stětí mečem, jako pro hrdinu. Oběšení! Lidem na očích, aby každý mohl vidět, jak se ti třepetají nohy…,” z králova hlasu sršel jed. Nebezpečný, spalující, hluboký.

Artis přimhouřil oči. Snažil se na sobě nedat znát, že ho zpráva o tak blízké popravě vyvedla z míry. Nevěděl, kdy se bude konat a tak brzké vykonání ho šokovalo. Zorničky se mu lehce rozšířily a chřípí nosu zachvělo. Své pocity před králem nedokázal skrýt.

“Ale, ale, ale. Copak jsem to zahlédl? Snad záchvěv strachu?” na rtech se mu zjevil ošklivý škleb. Teď měl výhodu. Dostal ho, kam potřeboval.

“Nejste můj král. A nikdy nebudete. Jste…”

“Řekni to a nechám tě pověsit okamžitě!” král přistoupil až těsně k němu. Stáli od sebe na délku natažené ruky. “Je mi jedno, co si o mně myslíš. Vládla je má a platí má pravidla. Nic s tím neuděláš,” pohrdavě se zasmál. Artis nepromluvil. Stálo ho to značné úsilí. Musel se několikrát zahryznout do jazyka, ale vydržel.

“Jak jsem řekl, chci tvou pomoc.” Král konečně odstoupil, hněv však v jeho očích plál dál. “Přivedeš mi mého syna.”

“Cože?” Artis se konečně zmohl na slovo. “Myslíte toho, co se před několika lety ztratil, vydalo se ho hledat několik po zuby ozbrojených skupin a zatím se nevrátil ani jediný muž?”

“Jsem rád, že si ho pamatuješ,” přikývl král. “Máš na výběr buď tu práci přijmout nebo se nechat o krapet zkrátit.”

“Proč mi tuhle možnost dáváte?”

“Z dobroty srdce?”

“Vy žádné nemáte.” Král se štěkavě zasmál.

“Ten tvůj vzdor je zábavný, ale brzdi, hochu! Pohár mé trpělivosti je téměř naplněn a ty brousíš na velmi tenké hraně.”

“Co z toho budu mít, když ho přivedu?”

“Svobodu.”

“Svobodu?”

“Jistě. Toužíš snad ještě po něčem dalším?”

“Měl bych pár přání,” přikývl a král se nemusel ptát, jaká to jsou.

“Nebudu lhát, že čekám oslnivý úspěch. Prostě doufám, že přitom hledání přijdeš o život jako všichni ostatní, kteří se o to pokusili. Bude to koneckonců vypadat lépe, než když nechám hrdinu prachsprostě popravit, že?”

“Takže kvůli tomu to děláte…,” konečně pochopil Artis. “Takovou radost vám neudělám.”

“Necháš se popravit?”

“Přivedu vašeho syna a svou svobodu si patřičně užiju.”

“Budiž,” přikývl král a spojil ruce prsty k sobě. “Pak bys měl vyrazit hned. Není času nazbyt.”

“Snad byste mi mohl dát alespoň nějaké rady, informace o tom, kde vašeho syna viděli naposledy…”

“Nemíním ti to usnadňovat, ale jednu radu ti dám – naposledy ho viděli v jeskyních Tlumených výkřiků. Začni třeba tam. Nebo někde jinde.”

“Úžasná rada, děkuji,” pohrdavě se usmál. “Vrátím se. A vy budete muset uznat, že jste se mýlil.”