Společenstvo světla

Do lovu bobříků se v posledním kole přidala slečna Kenna a rozhodla se ulovit bobříka volnosti. Vítáme ji mezi řadou lovců a doufáme, že v budoucnosti se k lovu vrátí a uloví i zbývající bobříky.

-*-

Mohutné zdobené dřevěné dveře se otevřely a my společně i s několika strážci, jenž nás sem dovedli, vstoupili do základny Společenstva Světla. Bylo obrovské a vypadalo to, že je tam nejspíš pěkný zmatek, protože všude okolo nás pobíhala spousta lidí, pokřikovali na sebe a kamsi pospíchali.

Ostražitě jsem se rozhlížela po neznámém místě, než mě z mého přemýšlení o tom, kolik se zde nachází dveří a oken pro případ útěku, vytrhla neznámá žena oděná v bílých obyčejných šatech, přes které měla přehozený plášť ve světle žluté barvě s jemnými stříbrnými ozdobami a přes hlavu měla přetaženou kápi, zpod které jí koukala pouze smyslná narůžovělá ústa, ostře tvarovaný nos a plazily se odtud i dlouhé zlaté vlasy, jenž měla skoro k pasu. Zdvořile si odkašlala, avšak dost hlasitě na to, aby nás vytrhla z přemýšlení a upozornila na sebe.

,,Vítám vás v naší společnosti. Jmenuji se Sarah Meredith Frostová. Jsem ochránkyně místního chrámu Riga, jenž uctívá našeho boha světla a jeho pět společníků, jenž byli obdařeni dary hvězd, jak už jistě víte. Kromě toho, že ho chráním, jsem i jeho velekněžka a budu vás mít v několika následujících týdnech na starost, takže se prosím ve vlastním zájmu chovejte slušně. Naši strážci vás doprovodí do pokojů, kde se můžete převléknout, najíst a odpočinout si na váš zítřejší, dozajisté velký den, který si budete s požehnáním světla navždy pamatovat,“ pronesla svůj úvodní proslov zlatovlasá žena, prohodila úsměv, díky němuž jsem usoudila, že není radno jí vzdorovat a s otočením na bílém podpatku, který dokonale ladil s velekněžčiným oblečením, odkráčela pryč a nás ponechala deseti strážcům – pro každého dva.

Nechápala jsem význam jejich přítomnosti, protože každého z nás jen tiše rukou pobídli, ať jdeme a my se zařadili do jakési řady s mezerami společně se strážci v patách. Procházeli jsme po mramorové podlaze, jenž působila trochu kýčovitě oproti zbytku kamenné chodby a na některých částech byly namalovány války dobra a zla, světla a tmy, ale i důležité svátky, či narození prvních nositelů s genem světla, kterých bylo jen po málu a díky nimž naše společnost vznikla.

Pokračovali jsme a chvíli na to jsme došli k dveřím, na nichž byl vyobrazen jeden z hvězdných draků. Cestou jsem si všimla, že je tu víc takových dveří a každý je zdoben jedním z nich, takže jsem obrazy posoudila jako jakési značení a v budoucnu by se mi to mohlo hodit pro orientaci.

Otevřela jsem dveře a neslyšně jsem vklouzla dovnitř. Přede mnou se rozprostírala velká společenská místnost, avšak ne obyčejná. To v žádném případě. Nacházely se zde snad i stovky druhů různých zbraní, od obyčejného meče až po japonské katany, které mě ihned zaujaly a určitě je budu muset jednoho dne vyzkoušet. Z místnosti vedly další dveře troje po stranách a dvoje přímo přede mnou, taktéž zdobené různými výjevy z důležitých událostí.

Všechny nás silou strčili dovnitř a strážci odešli se slovy „trénujte“ pryč. Najednou za námi klapl zámek. Sakra, byli jsme tu zamčení a právě tomu jsem se hodlala vyhnout, protože už nikdy nechci být vězněna, byť jen na jeden den! Vražedným pohledem jsem probodávala dveře a v duchu si nadávala za to, jak jsem byla stupidní a naivní. Jak já hloupá jsem si mohla myslet, že když dokončíme trénink, přežijeme a dostaneme se sem, tak už nebudou pokoušet naše nervy. Očividně jsem se mýlila. Ne očividně, určitě.
Otočila jsem se zpátky na svoje společníky. Nekamarádíčkovali jsme se, ale přesto jsme se znali. Společně jsme trénovali, přežívali a dokázali dokončit tvrdý výcvik, určený pro ostatní včetně mě, kteří byli jako já. Pro ty, jenž měli gen světla.