Kámoš

Už jste slyšeli o tom baráku, co v něm mizí lidi? Ne?! Slečna Mia vám i bobříkovi městských legend vše poví…

-*-

Letní den pozvolna končil. Leželi jsme v trávě kousek od cesty, kola opřená o kmen lípy, v jejímž stínu jsme oba oddechovali. Akrobacie na kolech nás zmohla, všechny ty stoje na řídítkách, skoky a lety… V Alešově opáleném obličeji bylo vidět naprosté uspokojení nad svým výkonem, cumlal v puse jakousi trávu a pobrukoval si nějakou veselou písničku.

„Brácha říkal, že tam mizej lidi,“ vypadlo z něj náhle.

Podvečerní idylka náhle pominula.

„Cože?“

„V tom baráku přece,“ pokynul hlavou směrem k barabizně na konci ulice. Dvouposchoďový dům vypadal už od pohledu děsivě. Napůl zborcená střecha, rozbité tabulky skel, ulomené okenice, vyvrácené dveře z pantů. Sám jsem se mu z nějakého divného důvodu vyhýbal velikým obloukem, což se ale o Alešovi říct nedalo. Už kolikrát jsem ho přistihl poflakovat se kolem.

„Pojď, koukneme se dovnitř!“

A už stál na nohou a než jsem se do stoje vyhrabal já, stál před barákem.

„Hele, kašlem na to, není to dobrý nápad,“ snažil jsem se ho přemluvit, ale Alešovi zasvítily oči, a bylo jasné, že přemlouvání je marné.

„Víš, Pavle, ty jsi byl vždycky posera. Dobrodružství je pro tebe cizí slovo,“ rýpnul si a než jsem se zmohl na odpověď, zmizel uvnitř.

Vzdychl jsem si. Oba jsme věděli, že má pravdu. V tu chvíli jsem nad hlavou uslyšel nějaký zvuk. Vzhlédl jsem. A dal bych ruku do ohně za to, že v okně podkroví jsem zahlédl nějakou postavu. Přeběhl mi mráz po zádech.

*

Na podlaze byly zbytky nějaké sutiny, sklo a spousta různého harampádí. V koutě obrovského pokoje stála záchodová mísa. Kdo používá záchod v obýváku?

„Aleši!“

Je mi jedno, co si o mě kamarád myslí. Za oknem se začalo šeřit a tohle místo se mi líbilo čím dál tím míň. Nějak mi tu docházel kyslík, nebo co. Těžce se mi dýchalo a na hrudi jsem cítil obrovský balvan.

„Aleši, nedělej fóry! Kde jsi?“

Super. Není nad to si večer hrát ve starém baráku na schovávanou. Ač jsem nakukoval do každé místnosti, slehla se po něm zem.

„Hele, víš co, já jdu domů! Hezky se bav!“ zavolal jsem do ticha a otočil se k odchodu.

V ten moment jsem uslyšel výkřik. Krev mi ztuhla v žilách. Nohy vystartovaly samy od sebe k schodišti do patra. Bral jsem schody po dvou a divoce máchal rukama, abych udržel rovnováhu. Vycházelo to zpod střechy. Aleši!

Dveře na půdu byly pootevřené a za nimi jen mdlé šero. Ztěžka jsem oddychoval a do vyčerpaných plic nasával vzduch. Tři čtyři sekundy jsem potřeboval na vzpamatování. Pak jsem se pustil temnou chodbou vpřed.

Uviděl jsem ho po pár krocích. Seděl uprostřed podkrovní místnosti přivázaný na židli, v puse roubík. Celý byl umazaný, jako kdyby se plazil po břiše v prachu. V obličeji byl bílý jak křída. Upíral na mě vytřeštěné oči. V tu chvíli jsem ucítil tupý náraz do temene hlavy a půda i s kamarádem se pohroužila ještě do větší tmy.

*

Jsou to přesně dva roky, co se to stalo.

Stojím u lípy a koukám na velký buldozer, který tu zakletou barabiznu srovnává se zemí. V očích mě pálí slzy a není to proto, že by mi bylo toho baráku líto. To ani omylem! Nejraději bych na tohle místo navždycky zapomněl a z tohohle města se odstěhoval. Jenže otec tu má dobrou práci a mít dobrou práci v téhle době, to se musí brát jako požehnání.

Po tváři se mi skutálí slza. Nikdo kromě mě tu není, a tak jí nechám skanout na zem. Je za kamaráda! Je za kamaráda, kterého jsem ztratil.

Ten divnej večer jsem ho viděl naposledy. Zmizel! Jako by se vypařil z povrchu zemského. Policie po něm pátrala u nás i ve světě. Ale nenašli ho. Já ležel pár měsíců v kómatu v proraženou lebkou, ale kdybych věděl, že mě tu nečeká, asi bych se už neprobudil.

Měl tehdá pravdu. V tom baráku mizej lidi! Naneštěstí si to vyzkoušel na vlastní kůži…