Trojčata

Příběh slečny Petromily o bobřích trojčatech pro bobříka ponaučení obsahuje ponaučení, které jsme každý ve svém dětském věku získali. Jen bobřím trojčatům trvalo delší chvíli, než to konečně pochopili…

-*-

Naší krásné bobří rodince se na jaře narodila trojčata. A že to byla pěkná zlobidla! Od rána do noci na chvíli neposeděla. Rodiče si odpočinuli jen na pá hodin v noci, když všichni usnuli.

Bylo léto, maminka s tatínkem spravovali hráz a všechny tři děti si hrály nad splavem s kamarádkou žabkou. Žabka ovšem byla také pěkná nezbednice. Nabádala malé bobry, aby skákali z hráze dolů, hned vedle hlubokého jezu. Rodiče je opakovaně nabádali, aby neskákali v tom nebezpečném místě. Ale děti neposlouchali.

Skákali blíže a blíže jezu, po mokrých kamenech, pod taktovkou neposedné žabky. A v tom se to stalo. Jedno bobří mládě sklouzlo tlapkou po mokrém kameni, a už padalo přímo dolů. Táta bobr však včas zareagoval. Skočil ladnou šipku do vody a než mládě dopadlo, byl u něj a chytil jej do svých obřích a bezpečných tlap.

Myslíte si, že se mláďata poučila? Ach, kdepak! Trojčata skákala zase a znovu, až jedno opět uklouzlo a upadlo hlavičkou přímo na ostrý kámen. Tentokrát rychle zareagovala maminka. Vzala plačící dítko domů, ránu ošetřila a zavázala. Tentokrát se však malí bobři i žabka polekali. Viděli, že to už není legrace a že se rodiče zlobí. Oba jim proto vysvětlili, že jim nechtějí kazit zábavu, ale mají strach o jejich bezpečnost. Že vše, co jim říkají myslí dobře a že jsou starší, moudřejší a rozumnější. Děti konečně pochopili i to, co se jim rodiče snažili vštípit a poslechli.

Žádný učený z nebe nespadl, ale pitomce jakoby shazovali – Jan Werich
Dokud žiješ, uč se! Nečekej, že moudrost s sebou přinese stáří – Solón