Strážkyně lesa

Vstupte se slečnou Viljou a bobříkem cizích světů do míst, kde vám společnost bude dělat Strážkyně lesa.

-*-

Nindë dokončila posledními pohyby ranní rituál k uvítání nového dne a sledovala, jak se první ranní paprsky slunce prodírají mezi listy vzrostlých stromů. Les ještě z části spal, vzduch byl chladný a ještě ho neplnilo ptačí cvrlikání ano bzukot hmyzu, noční stvoření se už ale ukládala ke spánku, a všude vládlo ticho. Věděla, že to nebude trvat dlouho. Milovala lesy a všechny ty zvuky, které ho obvykle plnily, jí byly hudbou, ale ticho úsvitu mělo něco do sebe.

Když o něco později posnídala, dala se do úklidu svého provizorního tábora. Netrvalo to dlouho a místo se zdálo netknuté, jako kdyby tu ani nebyla. Světlovlasá elfka spokojeně přikývla, když se porozhlédla a ujistila se, že na nic nezapomněla. Jejím úkolem bylo chránit tyto země, měla dohlížet na to, že je vše v pořádku, ne za sebou nechávat vypálené stopy. Ale stejně tu bylo krásně. Několik vysokých smrků tu rostlo ve skoro dokonalém kruhu, jejich větve se dotýkaly a tvořily zelený baldachýn. Jednou nebo dvakrát zde tábořila v zimě, kdy sníh větve dokonale překryl a prostor pod stromy byl dokonale suchý a odříznutý od zbytku světa.

Zahvízdala, když ze země zvedala tornu, do níž zabalila své věci, a netrvalo dlouho, než se z houští vynořil její společník. Nikdy ji nepřestávalo udivovat, jak tiše se Záblesk v lese pohyboval. Neslyšela ho přijít, nešlápl na jedinou větvičku, která by pod jeho vahou zapraskala, slyšela jen jemné šustění, když se protahoval mezi keři. Pohodil svou velkou hlavou a tiše zařehtal na pozdrav, Nindë se mu na oplátku uklonila. Bylo jí teprve šestnáct, když se se Zábleskem seznámila a od té doby už uplynulo mnoho desítek let, mnohem víc, než by byla ochotná počítat, ale i když spolu od té doby byly každý den, nikdy se mezi ní a jejím jednorožcem nevytratila vzájemná úcta.

Záblesk byl majestátní zvíře, jeho nažloutlá, slonovinová srst v ranním světle zářila, popelavě šedá hříva se vlnila, jak si s ní pohrával jemný vánek. Nindë ho láskyplně pohladila nose a zabloudila do jedné kapes své kazajky, aby svému oři dala pár pražených žaludů z modrého dubu. Moc dobře věděla, že pro ně má slabost a vždycky jich u sebe pár měla, aby mu jimi mohla udělat radost. Pak si přehodila tornu přes rameno a vyskočila jednorožci na hřbet. Doma měla pro Zábleska i sedla a postroje, ale obvykle je nepoužívala. Jim oběma to tak bylo příjemnější, a když o tom tak uvažovala, většina elfích panen jezdila na jednorožcích bez sedlání.

Stále ještě byla ztracená ve svých myšlenkách a nechávala Zábleska, aby ji nesl, aniž by se mu pletla do toho, jakou cestu si vybírá, když se před nimi otevřel výhled na travnaté údolí. Nindë zavrtěla hlavou, když si uvědomila, kde jsou a povzdechla si. Směr byl samozřejmě správný, ale byli už mnohem dál, než by si myslela. Většinou se jí nestávala, aby natolik ztratila přehled. Pak si všimla, co se v údolí pod nimi děje a jemným stiskem koleny jednorožce zastavila na místě.

Stáli na skalnatém kopci a pod nimi byla velká mýtina, kde se páslo stádo jednorožců. Bylo jich asi půl druhého tuctu a Nindë hádala, že jsou to všechno divoká zvířata. Ani jeden neměl do bělostně stříbřité hřívy nebo ohonu zapletené ozdoby ze stuh, kvítků a peříček, na žádném ze zářících rohů nebyly stopy barvy. Elfové nikdy nebrali zvířatům svobodu, ale rádi je zdobili, pokud si to daný tvor přál. Jednorožci dole pod nimi byli jednoduše nádherní. Byli bělejší než čerstvě padlý sníh, pohybovali se s ladností a elegancí, jakou by jeden od tak mohutných, silných těl neočekával. Nindë měla pocit, že z nich přímo sálá čistota a vznešenost. Vydržela by je sledovat celé hodiny a cítila se jimi stejně fascinovaná jako když jako dívka spatřila stádo poprvé.

Podívala se na své ruce a uvědomila si, že celou dobu Zábleska hladí v jeho šedé hřívě a pomyslela na to, že kdysi i jeho hříva byla jako měsíční světlo, čistě bílá a protkaná jiskřivým stříbrem. Jeho srst bývala stejně bílá, jako u zvířat pod nimi, nebyly v ní stopy po zažloutnutí, na bocích neměl hnědé pruhy mahagonového odstínu, jeho kopyta nebyla černá a i jeho roh zářil. Kouzlo okamžiku bylo pryč, a tak svého oře opět pobídla do kroku.

Myšlenky se jí rozeběhly směrem, kterým by jim to nedovolila, kdyby je mohla opravdu ovládat. Ale myšlenky umí být jako vlaštovky vysoko na obloze a prostě si zalétnou tam, kam se chce jim. A tak, chtě nechtě, myslela na to, jak tehdy přišli z hor skřeti, konfliktů přibývalo, až vypukla válka. Cítila tehdy jako svou povinnost jít do boje, protože na vlastní oči viděla, co umí skřetí bandy napáchat za krutosti a v té době už byla několik let strážkyní lesa. Přišlo jí jako naprosto samozřejmé, že když má chránit les a země elfů, znamená to jít do boje s těmi, kdo elfí země ohrožují. Nebyla zdaleka jediná, kdo si to myslel a bylo vytvořeno hned několik jízdních oddílů tvořených jen pannami a jejich jednorožci. Mnoho dalších jich bylo v jednotkách jezdců na jelenech. Muže by jednorožec odmítl nést, jelen by zase nesnesl, kdyby ho měla vést žena.

Tehdy poprvé musela Zábleska osedlat. Postroj a sedlo byly vyrobené obratnými sedláři tak, aby jednorožci poskytovaly ochranu. Nikdy by si neodpustila, kdyby byl v boji raněn a přišel třeba o oko jen proto, že ho nechtěla sedlat. Do boje se dostali a ne jednou, na to Nindë vzpomínala velice nerada. Jednorožci jsou nezastavitelná válečná zvířata. Jediným úderem kopyta rozbije skřetí lebku stejně snadno, jako vy rozmáčknete slepičí vejce. Když vykopli zadníma nohama, dokázali rozbít i válečné stroje, katapulty, vrhače harpun a škorpiony, které skřetí řemeslníci stavěli. Nindë jednou viděla, jak se čísi jednorožec zakousl skřetovi do hrdla. Věděla, že mají silné zuby a nebojí se kousat, když je to potřeba, ten krvavý gejzír, co spatřila vytrysknout skřetovi z těla, když ten jednorožec trhnul hlavou, ji dlouho strašil ve snech. A to pořád nebylo nic proti tomu, dokáží svými rohy. Váleční jeleni byli se svým mohutným, broušení parožím obávanými protivníky. Když se ozvalo jejich mocné troubení, mnoho skřetů prchalo ještě dřív, než se objevili na dohled, protože toho o nich slyšeli až moc. Nejednou díky tomu k bitvě nedošlo a elfové jen zajali těch pár skřetů, co na místě zůstali. Jednorožec má roh jen jeden a v mohutnosti se jelenímu paroží rovnat nemůže, ale přesto byly jejich rohy to, čeho se na nich skřeti báli nejvíc.

Nindë tehdy viděla hodně ošklivých věcí, o kterých se jí pak zdálo. Z těch snů se ještě dlouho po válce budila celá zbrocená potem a se slzami v očích. Válka netrvala tak dlouho, jak by prý mohla. Jí to přišlo jako staletí, ale později jí jeden z vojevůdců řekl, že se skřeti vzdali mnohem dřív, než se odhadovalo. I tak trvala dost dlouho, aby také sama mnoho ošklivých věcí udělala, stejně tak i Záblesk. To proto ztratil svou bělost a vytratila se z něj ta nezachytitelná jednorožčí záře. Válka mu sebrala nevinnost a to je něco, co se už nedá nijak napravit.

Nindë se pro sebe ušklíbla, protože když v myšlenkách došla až sem, závan větru jí do tváře přinesl pramen jejích vlasů. Podívala na ně, než si vlasy zase odhrnula zpátky. Už dlouho se na ně doopravdy nedívala. Kdysi byla na své vlasy pyšná, považovala je na sobě za to nejkrásnější. Pořád byly světlé, ale kdysi zlatavě zářily, teď se svou barvou podobaly spíš popelu. Lidem prý s věkem vlasy šednou až zbělají. Sama se s lidmi setkala jen několikrát, takže to ověřené neměla, ale nenapadalo ji, proč by si tohle někdo vymýšlel. Nicméně usoudila, že lidé by ji pro její šedé vlasy vnímali jako stařenu.

Nebyly to veselé myšlenky, ale dobře věděla, že ona a Záblesk měli štěstí. Ne všichni se z boje vrátili a ne všechna zranění se zahojila bez následků. Ona sama k léčitelům vezla elfí pannu, které skřetí vrk utrhl nohu nad kolenem. Její jednorožec ho zabil, ale sám byl tou bestií příliš vážně zraněn a zemřel dřív, než Nindë elfce zaškrtila ránu. Co je vedle toho ztráta lesku vlasů?

Nikdy ji nenapadlo, že by se Zábleska vzdala a byla mu nekonečně vděčná, že ani on nechtěl opustit ji. Slyšela, že někteří jednorožci po válce od elfích panen odešli zpátky do lesa, i o pannách, které se po válce jednorožců vzdaly a odešly hledat si manžely. Nindë je svým způsobem chápala, ale pro ni by to cesta nebyla.

Byla ráda, že se jí povedlo odvést své myšlenky jiným směrem, v duchu se probírala tím, co má na životě v lese ráda a co ne, a když z lesa vyjeli, všechny chmury už byly minulostí. Když zaslechla dva rozhádané, hašteřivé hlasy, na tváři se jí rozlil upřímný úsměv. Pobídla Zábleska do rychlejšího tempa a brzy už spatřila i majitele oněch hlasů. Elf na jelenovi a elfka na jednorožci, tak světlé vlasy, až se zdály skoro bílé, a fialové oči, v obou tvářích totožné rysy, a přesto ona působila žensky a na něm nebylo nic zženštilého. Kinvara a Brin byli dvojčata a ačkoliv byli nerozluční, skoro pořád se kvůli něčemu hádali. Jakmile ale Nindë zahlédli, zanechali sporů a vyjeli jí vstříc.

Během hodiny dorazil i zbytek skupiny, dvě elfí panny a jeden elf. Všichni byli mladší než Nindë, ta se cítila trochu jako jejich starší sestra, ačkoliv oficiálně byla jejich velitelkou. Panovaly totiž mezi nimi všemi vřelé a přátelské vztahy. Strážci měli za úkol putovat zemí elfů, kterou tvořily převážně lesy, a dohlížet na to, že je vše v pořádku. Skupina rozdělovala a každý pár dní putoval sám, pokryli větší oblast. Teď, když se všichni dle plánu zase sešli, podali Nindë hlášení, pak se utáboří, aby si užili společnosti svých druhů a večer naplánují, kam se vydají dál. Nindë doufala, že Kinvara jim zazpívá, měla nádherný hlas.

Tai narazil na stopy vrků, ti zatím v téhle části nebyli, ale vše nasvědčovalo tomu, že jen víc loví, protože mají mladé. Nindë nebyla nadšená, že byla vrkům, které sem skřeti přivedli, dána svoboda, ale pokud jich nebylo moc, rovnováhu lesa nenarušovali. Od posledních lovů na vrky se jejich stavy držely v přijatelné míře a tohle bylo v pořádku. Elosien, která nedávno svému jednorožci pletla do bělostné hřívy modrá sojčí pírka, navštívila najády z potočiny a nic neznačkovalo žádné potíže. Vodní víly byly mírumilovné a nevyhledávaly spory, ale jeden čas jim divočáci rozhrabávali koryta potoků. Nindë potěšilo, že se nevrátili. Kinvara a Brin se spolu vydali k pláním a narazili na malou skupinu kentauřích obchodníků, které doprovodili do nejbližší osady. Kentauři byli obvykle slušní a zdvořilí a tito dělali kentaurům jen čest. Naori narazila na pár pytláckých ok, ale domnívá se, že jde o dílo nějakého dítěte, které má až moc volného času. Ráda by proto zítra pokračovala stejným směrem a navštívila nejbližší usedlost, kde by si mohla pohovořit s jejím pánem. Na lovu zvířat nebylo nic špatného, ale pytlácká oka mohla způsobit, že bude králík nebo liška umírat dlouho a pomalu a to už v pořádku nebylo.

Během večeře se pak domluvili, že Naori bude pátrat po svém malém pytlákovi a Kinvara s Brinem budou dál dělat doprovod kentaurům. Obyvatelé plání se jinak mohli v lese ztratit. Zbytek skupiny se společně vydá do háje dryád. Královna dryád byla velmi nepříjemná dáma, která měla problém vždycky a se vším. Kdyby přijel jen jeden elfí strážce, nejspíše by se urazila a skupinka si alespoň poskytne psychickou podporu, až jim bude dryáda líčit, s čím vším jí musí pomoci tentokrát.

Když se Nindë chystala ke spánku, ještě jí v uších zněl Kinvařin zpěv a jemné tóny flétny, na kterou ji Elosien doprovázela. Byla dokonale spokojená a vlastně se ke dryádám těšila. V jejich háji rostlo mnoho vrb, Nindë ráda pozorovala, jak se jejich dlouhé, tenké větvičky vlní ve větru. Jejich paní možná byla nesnesitelná, ale ostatní dryády byly velmi laskavé a pohostinné bytosti.

Nový den ale přinesl nečekané změny a Nindë se do dryádího háje už nikdy nepodívala.