Můra

Pokud jste měli rádi můry, tak po příběhu sepsaným slečnou Miou pro bobříka volnosti na ně možná změníte názor. Alespoň bobříci už si prý na můry budou dávat pozor.

-*-

„Běž do svého pokoje!“

Běžel! Přímo pádil. Dveře za sebou zabouchl s takovou prudkostí, až zařinčely tabulky v jejich výplních. Na chvíli ustrnul, že tohle bude na otce příliš, vtrhne do pokoje a nařeže mu.

Zaposlouchal se. Nic. Otec zřejmě sedí v kuchyni s hlavou v dlaních jako vždy, když ho Samuel rozzlobil. Hodil sebou na postel. Z podlahy se zvedl oblak prachu. Ve světle lampy na stole to připomínalo výbuch sopky. Chlapec se vymrštil a lampu vypnul. Pokoj se ponořil do šera.

Uuííí! Z každičkého centimetru chlapcova těla unikal vztek. Měl pocit, že se nafukuje jako balón. Za chvíli se odlepí od válendy, vznese se do vzduchu a mlaskne sebou o strop. Plesk! Rodiče ho v poslední době děsně prudili. Jejich názory, výroky, výzor, vlastně i jejich samotná existence. Klidně by se bez nich obešel. I bez mladší ségry. Ta myšlenka ho zaskočila. Rychle vstal, jakoby se chtěl otřepat a z náhlého popudu otevřel okno.

Venku už se mezitím setmělo. Teplý letní vzduch se začal příjemně ochlazovat. Na černém pozadí oblohy se rýsovaly žluté tečky hvězd a za lesem vycházel Měsíc. Těsně nad hlavou mu do pokoje prolétla můra. Instinktivně ucukl. Můra obkroužila místnost a usadila se na desce psacího stolu. Pak rozevřela křídla a ve svitu měsíce vystavila své tělo na obdiv. Vrchní strana křídel šedá s prapodivným černým vzorem, spodní strana ze dvou odstínů modré. Samuel od hmyzu nedokázal odtrhnout oči. Magický vzor ho nesmírně přitahoval.

Zamrkal. Jakoby se můra zvětšovala. Ne. Její tmavé oči na konci hlavy začaly růst. Během okamžiku v nich uviděl svůj obraz. Ten obraz se točil. A s ním i Samuel. Najednou se mu udělalo strašně zle. Žaludek mu udělal několik salt. Před očima se mu objevily neskutečné obrazce, které prohloubily jeho nevolnost. Nedokázal se udržet na nohou. Sesunul se na zem.

*

Ucítil tlak pod krkem. S obtížemi otevřel oči. Nad ním se skláněl obrovský chlap podobný spíše opici, jak byl chlupatý, a tahal ho do stoje. Stále byli v pokoji, ale vypadalo to, že se nezdrží dlouho. Ten chlap ho totiž strkal před sebou ven na schodiště a dolů směrem k domovním dveřím. V Samuelovi by se krve nedořezal. Vůbec nechápal, co se děje, a ani se nemohl zmátožit natolik, aby kladl odpor. Jen přihlížel, jak míjí ložnici rodičů, následně pokojík sestřičky. V celém potemnělém domě bylo ticho. I přes to, že jejich přesun způsobil nesmírný hluk, nikdo se nevzbudil. Nikdo mu nepomohl. Chtěl vykřiknout, ale chlap jako by to vytušil a zmáčkl ho pod krkem ještě silněji. Chlapci se nedostávalo kyslíku. Následkem toho i strachu, který v něm narůstal víc a víc, omdlel a v pazourách svého únosce visel jako maňásek v loutkovém divadle.

*

Z veliké dálky k němu doléhal zvuk motoru. Byl svázaný. Ležel v kufru auta a nemohl se pohnout. Nohy a ruce měl svázané tak silně, že údy pomalu ani necítil. Z úst se mu vydral vzlyk. Kam mě to vezou? Vůbec nechápal, co se děje.

*

Auto zastavilo. A znovu ta opice. Kufr se otevřel, mohutná tlapa ho vynesla ven jako pírko a hodila si ho přes rameno. Teď však hoch našel sílu k odporu. Začal se vzpouzet a křičet. Chlapa to nechalo úplně klidným, jen kluka sevřel pevněji a pokračoval v chůzi. Samuel pochopil, že je zbytečné, aby se o něco pokoušel. Jen mu ubývaly síly. Hlavou dolů se raději soustředil na to, aby poznal, kde to jsou.

Mířili k nějaké omšelé budově dost velké na to, aby ho tam nikdo nikdy nenašel. Strach mu začal v krvi kolovat tak silně, že cítil v uších nesmírný tlak. Vstoupili dovnitř, a pak následovalo nekonečné bludiště chodeb. Podivné bylo, že tu nebylo vůbec ticho. Bylo tu slyšet podivný zvuk, jako když kolem uší poletuje komár. Jen to znělo mnohem zoufaleji. Samuel si uvědomil, že to je nářek.

*

Najednou přistál na podlaze. A ne zrovna nejjemněji. Chlap ho hodil do nějaké místnosti a odešel. Vyrazil si dech. Na okamžik si byl jistý, že to bude jeho konec. Tu k němu někdo přiskočil a udeřil ho do zad.

Podařilo se mu nabrat vzduch. Před sebou spatřil drobnou dívku. Právě se snažila povolit mu pouta. Maličkým okýnkem u stropu se dovnitř draly první paprsky nového dne. Samuel si s ulehčením promnul rozbolavělé ruce a nohy. Provaz se mu zažral až do masa a zanechal hluboké načervenalé rýhy.

„Díky,“ zvedl oči k dívce.
Až teď měl možnost si ji pořádně prohlédnout. Ztuhl. Holčina byla oblečená v rozedraných ušpiněných teplácích a tričku, bez ponožek, bez bot, na rukou, nohou a obličeji plná šrámů a podlitin.

„Kde to jsem?“ zmohl se na otázku.

„V děcáku,“ zněla znepokojující odpověď.

„V děcáku? Ale já rodinu mám. Nechci jít do jiné.“

„Do jiné nepůjdeš, to se neboj. Odtud nikdo neodchází!“

*

Ztratil pojem o čase. Ztratil pojem o všem. Pohyboval se v jakémsi zvláštním stavu, kdy mu bylo všechno jedno. Rány po jeho poutech se nechtěly hojit. Na bolest si už zvykl. Jedinou jeho činností po celý den i noc bylo sledování proužků světla procházejících dovnitř okýnkem.

Mříží právě proletěl motýl. Můra. Usedla na podlahu jen několik centimetrů od místa, kde byl Samuel schoulený. Rozevřela křídla a chlapec zahlédl podivný černý ornament. Ta skutečnost způsobila v hochově mozku mohutnou explozi. To už jsem někde viděl. Ale kde? Mozkové dráhy se začaly probouzet z nečinnosti. Kde to jen bylo?

Najednou mu před očima vyvstal obraz jeho pokoje ten večer. Skutečnost, na kterou tady už dávnou zapomněl. Tehdy viděl podobnou můru. Ne-li stejnou. Jistěže byla stejná, měla stejné odstíny modré i vespod křídel. Po těle se mu rozlil příjemný pocit tepla, že je s ním stejný tvor z jeho minulosti. Snažil se podnítit mozek k aktivitě a vzpomenout si na větší podrobnosti.

Vybavil si skutečnost, ke které tehdy došlo. Jak byl rozzlobený na otce i matku. Jen už nevěděl proč. To už je teď stejně fuk! I tak se mu mysl rozveselila. Rozpomenul se na to, jak ho táta učil hrát na hřišti fotbal a jak ho nesl na zádech domů, když si při hraní vyvrtnul kotník. Jak mu maminka zpívala při uvazování obinadla stejnou ukolébavku, jako zpívala večer Haničce, když ji ukládala do postýlky.

Samuelovi začaly téct po tváři slzy a zanechávaly v ušpiněném obličeji světlé cestičky. Jak rád by byl teď doma. Jak rád by byl s mámou a tátou.

„Já chci domů!“

*

Plác!

Ocitl se na zemi. Dveře se prudce otevřely.

„Same, jsi v pořádku?“

Spatřil podlouhlý opálený obličej, zelené oči, tmavé vlasy, pod nosem knír. Až teď mu došlo, že je to obličej otce.

„Tati?“

„Nestalo se ti nic? Křičel jsi.“

„Jsem v pohodě,“ odpoví klučina a hrabe se do sedu. Asi spadl z postele.

„Dobře. Tak už se obleč a přijď dolů. Maminka chystá snídani,“ řekne otec a zamíří do dolního patra domu.

Samuel je otřesen. Ne z pádu z postele. Je zmatený. To se mi jen zdálo, oddychne si. Byl to jen sen. Jen hloupá noční můra!

Přes hlavu si stáhne tričko. To samé tričko jako měl včera večer, když přišel po té hádce do pokoje. Asi usnul oblečený. Zrak mu však spočine na obnažených zápěstích. V jemné kůži spatří povědomé podlouhlé rýhy.