Město a hory

Báseň pana Nebelbracha pro bobříka veršů velmi trefně popisuje aktuální dobu. A i vy budete určitě souhlasit, že lepší je trávit čas na horách, než ve městě.

-*-

Po pustých ulicích listy se honí,
špinavé dláždění jenom déšť smáčí.
Skryti za okny se válejí spáči,
od slunce dělí je závěsů clony.

Málokdy odvahu naleznou v sobě,
obléknou kabáty, nasadí roušky,
uvážou kolem hlav jistící proužky,
najdou si v mobilu nejlepší spoje,

výpravu podniknou v Kaufland či Tesco,
aby si koupili potravin kupy.
Potom zas skryjí se do své „chalupy“,
úplně nervózní jak v vaně děcko.

Uniknou covidu? Pustí si telku,
ve zprávách zjistí, jak moc je nemocných,
dumají o tom pak v bezesných nocích
rádi, že nemusí být často venku.

V Beskydech turisti na Lysou kráčí,
derou se vzhůru a rum přitom pijí.
Nebojí virů se, ba ani zmijí.
Nechtějí holdovat jak jiní pláči.

Na Lysé hospody uzavřené jsou.
Nevadí. Přinesli s sebou si všecko.
Radostí výskají rodič i děcko,
nad mraky oči své do nebe vznesou.

Svítí tam slunce či blesky se honí?
Co na tom záleží. Hlavně že spolu
můžeme vyjít si vzhůru i dolů.
Vzduch tady nepáchne, my nejsme chromí.

Maryčko, na horách plno je dřeva!
Dej se k nám, opusť zdi, asfalt a beton.
Skutečnost nezměníš, sebe však přelom.
Vpřed hleď, ať cokoli zní zprava, zleva.