Kafe v pět

Vstupte spolu s panem Alexem a bobříkem cizích světů do Brány třináct. A na cestu si nezapomeňte vzít termo hrnek s kávou.

-*-

Protentokrát Šimon změnil postup a osobně se neukázal. Vzkaz na jasně žlutém papírku nechal přilepený kouskem lepicí pásky na skříni v mém pokoji. Ani se mi nechtělo domýšlet, jak se dostal dovnitř, a pro jistotu jsem zavřela okno. Na lístečku stálo:

Dnes je čas na nejtěžší zkoušku. V pět hodin tě budu očekávat v kavárně Dreia Mister. Dáme si nejlepší kafe, jaké jsi kdy pila. Přijď včas. Měj otevřenou mysl a zapomeň na předsudky. Brána třináct.

Po přečtení posledních dvou slov ve mně hrklo. Bezdůvodně se mi roztřásly ruce. Strhla jsem papírek ze skříně a vzkaz znovu a znovu pročítala. Matně jsem si vzpomínala, že třináctá Brána je opravdu nejtěžší. Ale co je Bránou? Šrotovalo mi v hlavě. Začala jsem bleskurychle hledat listy, které mi Šimon věnoval po průchodu první Bránou.

Věděla jsem, že jsou zastrčené pod postelí mezi nepoužívaným oblečením, ale mysl jsem měla zatemněnou, že jsem ani netušila, jestli hledat napravo nebo nalevo. Nakonec jsem je našla v deskách mezi dětskou zimní bundou a lyžařskými kalhotami.

Vytáhla jsem jednotlivé listy z desek a opatrně je pokládala na stůl. Za ty roky se už trochu rozpadaly, navíc jsem byla více než stou majitelkou.

Musela jsem se na chvíli soustředit, abych si vybavila prastarý Jazyk světů. Pak jsem našla list označený znakem pro třináctku. Moje nejhorší obavy se vyplnily. Třináctou Bránou byla mysl.

Za posledních šest let jsem prošla patnácti Branami.

První se mi zjevila náhodou. Už od začátku mi osamělý strom na louce připadal zvláštní. Bylo mi tehdy jedenáct a moje stále dětská představivost mi říkala, že skrývá tajemství. Docela mě okouzlil, takže jsem se nemohla věnovat něčemu tak obyčejnému, jako pouštění papírových draků. Stáhla jsem svého klauna s kosočtvercovým obličejem dolů a rychle se znovu otočila ke stromu. Měla jsem strach, že mi najednou zmizí přímo před očima.

Položila jsem draka na zelenou jarní trávu a rozběhla se k tajemnému dubu. Vzpomínám si, že byl rozložitý a působil staře a na louce jaksi nepatřičně. Zelenal se jako žádný jiný strom v okolí a ještě pod ním leželo několik žaludů, které přežily letošní mírnou zimu. Měl tak rozvětvenou korunu, že skrz ni nepronikal jediný sluneční paprsek.

Stála jsem tam v jeho stínu a zakláněla hlavu, abych mohla počítat jeho listy. Po chvíli mě to přestalo bavit, udělala jsem pár kroků blíž ke kmeni, až jsem se ho skoro dotýkala nosem. Zdvihla jsem drobnou ručku a opatrně pohladila kůru, abych si dokázala, že je opravdu skutečný.

V té chvíli se v kmeni objevila Brána. Nijak se neotevřela. Prostě tam najednou byla – pulsující ovál plný oslepujícího světla.

Vešla jsem dovnitř a ocitla se v úplně jiném světě. Všechno bylo barevné, živé, energie naplňovala vzduch a já ji dýchala s nesmírným pocitem štěstí. Když jsem si přivykla světlu a nemusela přivírat oči, spatřila jsem před sebou Šimona. Zatímco já ho viděla poprvé v životě, on mě dokonale znal.

Pozdravil mě, ukázal mi svět za první Branou a vysvětlil, jak jsem se tam dostala. Povídal mi o Branách, o jiných světech a zákonitostech Cestování. Během jednoho odpoledne mě naučil Jazyk světů – řeč společnou pro všechny světy ve vesmíru.

Když jsme se vrátili, věnoval mi listy s informacemi o Branách. Započalo tak největší a zároveň nekonečné dobrodružství, smysl mého života.

Násilně jsem se vytrhla ze vzpomínek a podívala se na hodiny. Bylo už půl třetí, což znamenalo sotva dvě a půl hodiny na otevření. S úzkostí jsem si vzpomněla na předchozí otevírání, na všechny ty dlouhé dny a desítky pokusů. Tiše jsem zaúpěla, pak zavřela oči, zhluboka se nadechla a soustředila se.

Nikdo nebyl doma – což samozřejmě Šimon předpokládal, takže jsem měla klid.

Rychle jsem se převlékla do sportovního a děkovala, že už je léto a všechno je tím snazší. Seběhla jsem ze schodů do pracovny a rychle vyhrabala svíčku a zápalky. Obojí jsem položila na stůl a do kapsy u kraťasů si zastrčila skleněnou uzavíratelnou ampulku.

Povzdechla jsem si při představě dvoukilometrového běhu kolem rybníku, a nazula jsem si běžecké boty. Cesta mi ubíhala rychle a po necelých deseti minutách už jsem do ampulky nabírala vodu. Ani jsem se nevydýchala a už jsem běžela zpátky.

Doma jsem i v botách vyběhla do pracovny. Zapálila jsem svíčku, ampulku s přírodní vodou postavila vedle ní a otevřela okno. Dovnitř se nahrnul čerstvý vzduch a já se vděčně dvakrát zhluboka nadechla. Zbývala poslední věc. Z květináče na okně jsem sebrala hrst hlíny a rozsypala ji do kruhu kolem svíčky a otevřené ampulky. Teď jsem měla všechny živly pohromadě a připravené. Zbývalo je ovládnout.

Dřevěné hodiny na stěně nemilosrdně odtikávaly čas. Bylo už pět minut po třetí a to jsem ještě musela počítat se čtvrthodinovou rezervou při přechodu mezi světy.

Sedla jsem si na podlahu před hořící svíčku, zavřela oči a pomalu začala dýchat. Asi po deseti minutách už jeden výdech a nádech trvaly dohromady minutu. Dostala jsem se do zvláštního rozpoložení, v hlavě mi dunělo, oči pálily a ruce jsem měla jako z gumy. Všechny svaly pomalu ochabovaly, jen silou vůle jsem se držela v sedě. Věděla jsem, co musím udělat, ale neměla jsem sílu. Pokusila jsem se natáhnout ruce, ale roztřásly se, selhaly a s bouchnutím dopadly na podlahu. V tu chvíli jsem nemohla cítit bolest, ale dokonale mě to vyvedlo z míry.

Křečovitě jsem se napjala, jak svaly znovu začaly pracovat, a otevřela oči. První pokus selhal.

Úzkostlivě jsem pohlédla na hodiny. Minutová ručička už byla skoro u šestky a mě zbývalo něco přes půl hodiny na otevření Brány. To bylo na dva pokusy. Tak málo…

Znovu jsem zavřela oči a začala se soustředit. Mysl zvolna plynula, dokud se při zpomalujícím se dechu nezastavila úplně. Znovu mě obklopil a pohltil zvláštní pocit. Tentokrát jsem si věřila a podařilo se mi natáhnout ruce před sebe. Sálalo z nich teplo a nekonečná energie.

Cítila jsem sílu všech živlů – vánek z okna na tváři, teplo svíčky, stálost země i jednotlivé kmitající molekuly vody. Jejich energie mě pohlcovala a naplňovala, až jsem měla pocit, že mě roztrhne zevnitř.

Pak jako bych se zlomila, něco se změnilo a já poprvé v životě pocítila sílu telekineze. Vnímala jsem, jak mi na levou ruku dosedl miniaturní plamínek obalený kapkou vody, na pravou ruku plamínek živený kyslíkem z proudícího vzduchu. A v mysli se mi začala otevírat Brána.

Nejdřív jsem viděla jen světlo, pomalu mi protékalo tělem a povzbuzovalo srdce k rychlejšímu pumpování. Adrenalin stoupal a současně s ním se uvolňoval příliv endorfinů. Zažila jsem takový pocit štěstí, jako nikdy předtím. Chtělo se mi hrozně smát, ale musela jsem emoce ukočírovat.

Spatřila jsem dveře, ohýbající, vlnící se i pulsující, jak se pomalu otevírají. Proplula jsem světlem jako do snu a všechno potemnělo, jak moje tělo cestovalo mezi světy do toho pravého. Poprvé jsem vlastní přesun vnímala, protože to bylo, jako bych se jen přesouvala ve vlastním těle, jako by si jen orgány a končetiny měnily své místo.

Do třináctého Světa jsem se ale dostala pohromadě, tak, jak jsem vyšla z toho svého.

Hned jsem si uvědomila, že tento svět je jiný, než všechny ostatní. Všechno se vlnilo a ztrácelo v mlze, jako by si sám svět nedokázal přesně vybavit svou podobu. S trochou představivosti jsem rozeznávala zelené fleky snad představující stromy, mezi mlhou občas prosvítala světle modrá obloha.

Udělala jsem několik kroků vpřed a uvědomila si, že ani zem není celistvá, pod nohama se mi vlnila, chvílemi dokonce ztrácela, občas jsem se propadla o několik centimetrů níž, načež jsem zakopla o prudký a vysoký schod.

Snažila jsem se představit si, jak asi najdu kavárnu Dreia Mister, když jsem nebyla schopná ani ujít několik kroků. Jakmile se však moje myšlenky ustálily, jako by se ustálil i sám svět. Přestával se vlnit, dostával konkrétnější podobu. Začínala jsem si uvědomovat, že ho nějakým způsobem ovládám. Děsilo mě to.

Zkusila jsem zavřít oči a představila si malou kavárnu v uličce uprostřed města, do které jsem občas se Šimonem chodívala. On si vždycky dával jen čaj nebo horkou čokoládu, protože říkal, že káva v našem světě má příšernou chuť. Tehdy jsem to brala jen jako vtip, ale teď jsem si uvědomovala, že asi mluvil vážně.

Postupně se mi v mysli vynořovaly dřevěné dveře, malá okýnka s muškáty na parapetu, meruňková barva zdí a nakreslené stonky břečťanu kolem oken.

Otevřela jsem oči a podívala se před sebe. Stála tam, jen trochu jiná, jaksi neurčitá, tak, jak jsem si ji vybavovala v mysli. V úžasu jsem stála přede dveřmi a bála se dotknout kliky, aby se náhodou celá iluze nerozplynula.

Jak konkrétnost mých představ rostla, začaly se z mlhy kolem znenadání objevovat obrysy postav. Všechny vypadaly jako duchové a chodily kolem se skloněnou hlavou. Začala jsem je sledovat a uvědomila jsem si, že my jsou nějak povědomé. Byli to lidé, lidé, které jsem potkávala ve snech, tváře neznámé a přitom známé.

Nechápala jsem, v jakém světě jsem se ocitla. Odmítala jsem myšlenku, že je to jen snový svět vytvořený mnou.

Z myšlenek mě vytrhl strach, že už jdu pozdě. Koneckonců, kavárna stála přímo přede mnou a opravdu místo nápisu „Kavárna U bezuchého hrnku“ se na vývěsním štítu třpytila písmena tvořící název “ Dreia Mister. “

Přemohla jsem strach a natáhla ruku ke klice. Chladný kov mě přesvědčil, že kavárna je alespoň v tomhle světě reálná.

Interiér byl však úplně jiný než v mé známé kavárně. Černé stolky obklopené jednoduchými židlemi stály nepravidelně rozmístěné po celé místnosti, malý bar stál na druhé straně, než jsem si pamatovala, stěny navíc byly obložené tmavším dřevem.

Ještě chvíli jsem se rozhlížela, než jsem si všimla Šimona schovaného v rohu. Díval se na mě pronikavýma očima, na tváři milý úsměv, a sálala z něj energie plná očekávání.

Těžko byste odhadli, že mu je už osmadvacet. Vypadal sotva na dvaadvacet a vždy mi říkal, že je to Cestováním. Vždycky na mě působil mile a sympaticky, přesto, že jinak byl nevýrazný a dá se říct obyčejný.

Zamávala jsem mu a usmála se na něj. Jen na mě kývl, ať si k němu sednu a podíval se na hodinky.

„Ještě máš čtyři minuty.“

Usmála jsem se a sklopila hlavu. Reagoval úplně stejně, jako jindy. Žádné uznání, jen suché konstatování. Jednou mi řekl, že je to pro mé dobro. Doteď jsem to nepochopila.

„Takže si na to kafe ještě čtyři minuty musím počkat?“ opáčila jsem nevinně.

Znovu se podíval na hodinky.
„Už jen tři. Ale jestli chceš, klidně si ho můžeme objednat hned.“

V reakci na jeho slova jsem se rozhlédla a hledala nějakého číšníka. Ze snahy mě vyrušil Šimonův smích. Hned jsem se začala červenat.

„Myslím, že duchové ti kávu nedonesou.“

„Aha,“ otočila jsem se zpátky na něj. „A kdo teda?“

„To jsem tě ještě nic nenaučil? Co je tohle za svět?“
Nezlobil se, jen se mě znovu snažil popostrčit správným směrem.

„Já vlastně nevím. Myšlenkový?“ zkusila jsem.

„Tak trochu. Reaguje na všechny, kteří se v něm ocitnou. Těžko se určí, jak je vůbec velký, a jeho podoba je samozřejmě nestálá. Dá se říct, že je smíšeným světem názorů všech Cestovatelů.“

„Cestovatelů? Říkal jsi, že těch je ve všech světech jen pár,“ nechápala jsem.

„To je důvod, proč jsem se tady chtěl sejít. Obstála jsi ve veledůležité zkoušce. Proto bych tě dnes chtěl seznámit se svým dlouholetým přítelem. Říkám mu Roman, protože by mi nikdy své pravé jméno neřekl.

A nebudu tě dál napínat. Přijde v pět a přinese kafe. Výborné.“

Stále jsem nechápala, kam tím míří, ale uvědomovala jsem si, že pátá hodina musí přijít co nevidět.

Nemýlila jsem se a dveře se chvíli potom otevřely. Vstoupil muž ve středních letech, v ruce dřevěnou hůl, a napadal na levou nohu. S úsměvem na rtech se dokulhal až k našemu stolu a posadil se.

Vypadal, jako by se mu vůbec nechtělo mluvit, ale jeho oči zářily, takže mi připomínal Šimona.

„Koukám, že jsi nelhal, když jsi říkal, že je to tvoje nejtalentovanější žačka,“ promluvil Jazykem světů. Překvapeně jsem pohlédla na Šimona, který se jen potutelně usmíval. Že by mě vážně někdy chválil? pomyslela jsem si, ale netroufala jsem si doufat. Jen jsem nechápala, jak jsem mohla být nejtalentovanější žačka. Trávil se mnou tolik času, že jsem ani nepředpokládala, že by mohl trénovat i někoho dalšího.

„Samozřejmě, že nejtalentovanější. Je jediná, kdo se sem zvládl dostat sám.“

Měla jsem co dělat, abych na Šimona nezírala s otevřenou pusou. Tolik uznání během několika vět.

Šimonův přítel reagoval ještě překvapivěji.

„Je Cestovatelka, o tom není pochyb. Otevřít Bránu ve vlastní mysli dokážou jen Cestovatelé.“
Pak se konečně obrátil ke mně.
„Můžu ti nabídnout kafe?“

Jeho otázka mě natolik překvapila, že jsem jen přikývla.

Chvíli se nenápadně usmíval. „Capucchino?“

„Jo, jasně.“

Koutkem oka jsem zahlédla Šimona, jak se směje a otáčí hlavu, aby to nikdo neviděl. Pak na mě jen mrkl.

Na stole se objevily tři šálky. Obklopovala je mlha, až vypadaly jako další iluze, ale prohlédla jsem je a za chvíli už můj hrnek vypadal jako ten, který ležel doma na poličce. S úsměvem jsem ho vzala do ruky a byla šťastná, že začínám chápat pravidla tohoto světa.

Roman se na mě usmál.

„Víš, co to znamená, být Cestovatel?“

Zarazila jsem se v půli pohybu a položila hrnek znovu na stůl. Zavrtěla jsem hlavou.

„Znamená to zodpovědnost. Od chvíle, kdy se umíš dostat sem, umíš se dostat kamkoli. Čas se stává relativním, protože část tebe již navždy zůstane tady a ty budeš moct všechny světy přetvářet podle sebe. Není to zábava, je to tvrdá práce. Budeš cvičit další žáky a nakonec se staneš Starším. Ve chvíli, kdy dojdeš ve svém vlastním světě do věku, kdy už budeš k smrti jen jediný skok, přidáš se ke mně. Pokud se té kávy napiješ.“

Až tehdy jsem pochopila, co tím kafem Šimon myslel.

Cestování bylo smyslem života, který si člověk nemohl zvolit. Byl k němu předurčen. Věděla jsem, že bez něj nedokážu žít, a věděli o i oni. Byla to jediná cesta, ale ne taková, kterou jde člověk z povinnosti.

Vzala jsem hrnek znovu do rukou a zvedla ho.

„Tak na zdraví.“

Oba se na mě usmívali. Napětí zmizelo.

Šimon mě ještě naposledy zarazil a ukázal hodinky. Minutová ručička se flákala na dvanáctce a vteřinová stála. Pět hodin.

„Kafe v pět. Nový začátek,“ řekl jen a všichni se napili.