Beránek a Rozmarýna

Máte pocit, že nejde napsat romantický příběh o beránkovi a rozmarýnce? Slečna Vilja vás, stejně jako bobříka velkých citů, vyvede z omylu.

 

 

-*-

 

Jednoho jarního dne se stalo, že se jedna mladá rostlinka seznámila s podivným tvorem. Od semínka rostla na slunné stráni a znala jen broučky, mravence, včelky, motýly a jiné druhy hmyzu a ptáky, kteří létali na modré obloze. Pak přišel on, byl veliký, porostlý bělostnou vlnou, měl kopýtka a tlamu, kterou okusoval ostatní rostlinky okolo. Připomínal ji bílé mráčky na nebi, které často zvěstovaly životadárný déšť, ale svou cizostí ji děsil.

Když se k ní ten tvor přiblížil tak blízko, že si k ní čichl, vykřikla hrůzou a děsem. Podivný tvor se na ni překvapeně podíval a couvl, protože v nejmenším nečekal, že nějaká bylina může vydat podobný zvuk. Než se stihl vzpamatovat, rostlinka ho začala prosit, aby jí neubližoval. Vysvětlovala mu, že vyklíčila ze semínka teprve letos, ještě jí nezaschly děložní lístky, její kořínky jsou ještě slabé a okousání ji zahubí. Vždyť ještě ani nevykvetla, jediné poupátko ještě nevytvořila. Je ten tvor vážně tak krutý, aby ji zahubil dřív, než zjistí, jaké to je kvést?

Tvor z toho doslova a do písmene spadl na zadek, jak ho udivilo zjištění, že rostlinky umí mluvit. Ujistil ji, že jí nechce ublížit a slíbil jí, že ji nesní. Pak v něm ale převážila zvědavost, proč tato bylinka mluví a proč žádnou jinou nikdy mluvit neslyšel. On se vyptával jí, ona se zase ptala jeho, až se z opatrných dotazů stal rozhovor, u kterého se oba dva dobře bavili.

Rostlinka zjistila, že ten tvor se jmenuje Beránek, a že zeleň neničí, ale jen ukusuje lístky, které zase dorostou. Navíc za to po louce trousí hromádky, ze kterých mají rostlinky více síly. Ona sama se pak představila jako Rozmarýna. Prý z ní jednoho dne bude krásná rostlina, bude příjemně vonět, skvěle chutnat a její lístky bude mít blahodárné účinky. Ale nejprve musí vyrůst, aby se přesvědčila, zda je to pravda.

Tak se stalo, že se z Rozmarýny a Beránka stali kamarádi. Chodil za ní na sluncem zalitou stráň každý den, povídali si spolu a jejich přátelství se tak den ode dne stále pevnějším, protože stále zjišťovali, jak moc toho mají společného, a jak dobře jim s tím druhým je. Oba dva si kvůli tomu užívali kousavé poznámky, na Beránkovu adresu je trousily další ovce, k Rozmarýně byly mnohdy nepříjemné další luční rostliny. Co za berana se baví s kytkami? Která slušná rostlina mluví s býložravcem? Nikdo nechtěl rozumět tomu, že je jim prostě hezky v přítomnosti toho druhého. Ale ani jeden z těch dvou si z podobných řečí nic nedělal a svým způsobem se tím jejich pouto ještě prohlubovalo. Když pak jednoho dne Rozmarýna rozkvetla a věděla, že je dost stará, aby ji mohl někdo okusovat, nabídla své lístky jen a pouze Beránkovi. Zdálo se, že ptáčci zpívají ještě krásněji, dny jsou modřejší a motýli na nebi poletují veseleji. Tak moc byli Rozmarýna s Beránkem šťastní. Když měli jeden druhého, nic nebyl problém.

Jednoho dne, to už se dny začaly pomaličku krátit a ochlazovalo se, se Beránek neobjevil. Rostlinka ho vyhlížela celičký den, ale marně. Další den také nepřišel, ani ten následující… Rozmarýna ho volala, tak tak, že zadržela slzy na krajíčku a každého obyvatele stráně, který byl na doslech, se vyptávala, zda o něm něco neví. Ptáci i včely se zdáli být moc zabraní do horečné činnosti, než aby jí vůbec odpověděli, a rostliny jen kroutily svými květy a krčily listy. Rozmarýna už si začínala zoufat, když jí jedna straka prozradila, že člověk stádo oveček, do kterého Beránek patří, odehnal na pastvu jinam, do nížiny. Vrátí se prý zase na jaře. Možná. Někdy to trvá i pár let.

Když si Rozmarýna uvědomila, jak moc ji ta novina ranila, pochopila, že pro ni je Beránek víc než jenom kamarád, a že má jen jedinou možnost, pokud se nechce při čekání na jaro utrápit. Vůbec nebyla ochotná připustit, že by se na jaře Beránek neobjevil, ale zničující pro ni byla i představa, že by měla vydržet celou zimu bez toho, aby ho alespoň zahlédla. Už teď, jen pár dní bez něj, jí pukalo její zelené srdce. Věděla, že se prostě musí vydat do nížiny za Beránkem.

Cesta to byla hodně dlouhá, namáhavá a nebezpečná. Věděla, že když dokáže rostlina mluvit a cítit lásku, může i chodit, ale nikdy to nezkoušela a co víc, chůze je pro rostliny velice těžká a bolestivá, proto to většina z nich za celičký život neudělá a raději se nechá pošlapat, okousat a posekat. Rozmarýna ale měla pádný důvod vytáhnout kořínky z hlíny a i přes všechnu bolest a námahu se vydat ze stráně pryč. Byla by se jistojistě ztratila, kdyby jí jedna moudrá divizna u cesty neprozradila, že ovečky za sebou trousí hromádky, kudy chodí. Takže když je bude rostlinka následovat, stádečko jistě dříve či později najde.

Byla to opravdu hodně těžká cesta, protože i s veškerým úsilím se mohla Rozmarýna pohybovat jen pomalu. Musela se potýkat s nedostatkem vody, protože cesta nebyla lemována loužemi, aby se mohla napít, kdykoliv potřebovala. Chtěla ji okusovat lesní zvířata, nebo si ji malí hlodavci chtěli odnést do svého hnízda jako zásobu na zimu, a Rozmarýna měla jen málo možností, jak se jim bránit. Slunce na ni na cestě nemilosrdně pálilo, k smrti ji vyděsil zajíc s těmi největšími zuby, jaké kdy viděla, když si na ní chtěl pochutnat, ať ona bude chtít nebo ne a snad ještě horší zážitek pro ni byla vichřice s bouří, které se jednou přihnala zcela bez varování a udeřila mocnou silou. Po mnoha útrapách, celá odřená a oškubaná, jen stín původní krásy, dorazila Rozmarýna k lidskému stavení, kde bydlel muž, a v ohrazené louce za domem se páslo stádo oveček. Mezi nimi byl i bělostný, hebounký, i když jaksi pohublý a smutný beránek. Její Beránek!

Bylo to neskutečně šťastné shledání plné radosti, něžných doteků a vyprávění. Ona mu vyprávěla, jak za ním putovala, on jí zase říkal o tom, jak moc ho mrzelo, že musel se stádečkem odejít a ani neměl možnost se s Rozmarýnou rozloučit. Oba dva plakali radostí ze setkání, i smutkem z toho, jak utrápeně ten druhý vypadá, ale beránka i rostlinku hřálo vědomí, že teď už je všem strastem konec, teď už budou zase spolu a zase bude dobře.

Když se Rozmarýna zase pevně usadila v půdě, brzy jí zase lístečky dorostly a zase zářila krásou, jako když se setkali poprvé. I ji samotnou překvapilo, že to šlo tak rychle. Beránek se ze svého stesku po ní zotavil stejně rychle, pěkně se před zimou zakulatil a opět překypoval energií, jak se sluší a patří. Beránek znovu za Rozmarýnou každý den chodil, znovu si povídali a znovu mu dávala okusovat své lístečky. Svět se zas změnil v překrásné místo a jeden každý den byl ten nejkrásnější.

Když se ale dny zkrátily natolik, že noc už byla delší než den a teplota byla stále méně příjemná, i když svítilo slunce, nedalo se už popřít, že se podzim pomalu ale jistě převrací v zimu. Když se k ránu začalo ochlazovat natolik, že se místy objevovala jinovatka, Rozmarýně s Beránkem nezbylo, než požádat o pomoc člověka. Sama by na pastvině ve sněhu mohla Rozmarýna zahynout a Beránek věřil, že když je člověk hodný na ovce, bude jistě laskavý i k rostlince. V jeho domě bylo stále teplo, během zimních nocí se pod střechou mohly před mrazem schovat i ovečky, takže tam nehrozilo, že by Rozmarýna zmrzla, kdyby udeřily tuhé mrazy.

Člověk se jmenoval Jakub a nakonec souhlasil a rostlinku si domů vzal. Souhlasil by nejspíše hned, kdyby ho tak nepřekvapilo, že na něj Beránek a Rozmarýna mluví a ani jejich žádost nebyla z těch, které by byl býval čekal. Ale nebyl z lidí, se kterými by tak nečekané věci zamávaly až moc a brzy se z prvotního šoku otřepal. Tak něžné a věrné lásce opravdu v cestě stát nechtěl. Nechal ji zabydlet se v květináči s hlínou, celičkou zimu ji držel v teple a poctivě ji zaléval a den co den ji nechával v Beránkově společnosti. Rozmarýna se mu za jeho dobrotu odměňovala rozmarýnovými snítkami té nejlepší kvality a beránek dohlédl na to, aby bylo stádo tak poslušné, že Jakub nikdy víc nepotřeboval služeb ovčáckého psa.