Skutek, jež nejde odčinit

Příběhy s městskými legendami bývají někdy až děsivé. A možná by bylo lepší je vyprávět v rámci jiného příběhu. To si alespoň myslela slečna Indris a tak si nyní můžete přečíst příběh o Johnovi, který se již brzy seznámí s městkou legendou z jeho bydliště…

-*-

 

Bylo chladno a podzimní vítr hnal po ulicích spadané listí. To se mísilo s popelem a dalšími odpadky, které ještě nestihli metaři toho rána odklidit. Všudypřítomná mlha jako hustý závoj halila celé město. V Levinportu už tomu snad nemohlo ani být jinak. Již přes dvě staletí byl zdejší vzduch plný popela a zplodin z továren. 

 

John se bezcílně potloukal ulicemi. Nějak ho dnes nic nebavilo. Neměl chuť vyběhnout do polí, obklopujících město, ani se vydat na výpravu po rozpadlých kusech hradebních zdí, které ještě donedávna chránily město, než byly nucené ustoupit nové výstavbě. 

 

Ne, ven z města dnes nepůjde. Otočil se a zamířil opačným směrem, do Staré čtvrti. Tato část města si i přes prudký průmyslový rozvoj v posledních letech uchovávala stále svůj typický vzhled malého provinčního města. Na rozdíl od moderních činžovních domů, plných přecpaných a stísněných bytů, jaké rostly kolem průmyslových zón, zde pořád ještě převládaly spíše starší nízké kamenné domy, které lemovaly úzké uličky a jejichž střechy stály tak blízko sebe, že bylo možné po nich přelézt z jednoho konce ulice na druhý.

  Většinu domků dole tvořily obchody a malé řemeslnické dílny. Jedna z nich patřila kupci ze severu, který prodával různé  předměty do domácnosti, knoflíky počínaje a cínovým nádobím konče. Johna však upoutala jiná věc. Na jedné z vyleštěných dřevěných desek, které kupec používal k vystavování svého zboží, ležela nádherná dýka. Nebyla příliš velká, dokonce by se dalo říci, že je malá, ale měla dokonalý tvar a rukojeť tvořilo ovíjející se tělo hada. Byla prostě nádherná. John ji viděl už několikrát. Popravdě se již několikrát přistihl, že chodí na toto místo hlavně kvůli ní. Jako by ho k ní něco přitahovalo.

 

 Dobře ale věděl, že si ji nikdy nebude moci koupit. Taková nádherná věc musela být jistě velmi drahá. Možná ne pro jednoho z obchodníků či měšťanů, kteří v této ulici obvykle nakupovali, ale určitě nepředstavitelně drahá pro chudého chlapce jako byl John. 

Pak se však stalo něco neuvěřitelného. Možná to byla jen náhoda, možná nějaká vyšší síla vyslyšela tajné Johnovo přání, ale najednou vypukl v uličce zmatek. Lidé zmateně pobíhali a volali „Pomoc“, nebo „Oheň“. Nikdy později už John nedokázal vysvětlit, co ho přimělo natáhnout ruku a dýku v nestřeženém okamžiku sebrat. Jakoby to ani nebyla jeho ruka, která vykonala ten pohyb. Nejspíš si vůbec neuvědomil, co dělá. 

 

  V ten okamžik však cítil neskutečnou radost. Rychle se vymotal z tlačenice lidí a několika postranními uličkami zamířil k domovu. Tam opatrně došel ke svému slamníku. Zrovna se chystal do něj dýku schovat, když jej spatřila jeho babička. 

„Co to tam máš, Johne?“
Rychlostí, na její věk až nezvyklou se babička ocitla těsně u něj. Zrak ji padl na dýku a tvář se zachmuřila.

„Kde jsi ji vzal? Naříkej mi, že jsi ji našel. Takové věci se jen tak neztrácejí. „

Johnovi bylo najednou stydno. Nechtěl babičce lhát, ale styděl se jí přiznat, že dýku ukradl. 

„Já, já jsem,…“

„Johne, řekni mi, měl jsi nějaký důležitý důvod, proč jsi tu dýku sebral? Musel ses bránit napadení, nebo ses potřeboval osvobodit z nějaké lovecké pasti?“

Chlapec jen zakroutil hlavou. 

 „Sám dobře víš, že krádež je špatná. Někdy se dá omluvit, pokud není zbytí, ale je neomluvitelná, pokud pro ni nemáš žádný závažný důvod, jenž by ti mohl být prominut v Božích očích. Bůh pochopí člověka umírajícího hladem, jež sebere skývu chleba, nebo matce, která ukradne kus klestí, aby v zimě zahřála své děti. Ale sebrat něco, co ti nepatří jen proto, že potom toužíš, to je velmi špatné.“

 

Babička se unaveně posadila na slamník. 

„ovím ti jeden příběh. Stal se nedaleko odsud, před mnoha a mnoha lety. Kdysi žila jedna žena. Nebyla bohatá, ani chudá. Její manžel pracoval jako hlídač v jednom skladišti bohatého obchodníka. Neměli se špatně, a i když měli mnoho dětí, jídlo ani oblečení jim nikdy nechybělo.

   Jednou se žena vracela domů a nesla veliký koš čerstvě vypraného prádla. Nějak se stalo, že se zamyslela a omylem zabloudila. Ocitla se v části města, kde to neznala. Byly zde krásné domy s malými zahrádkami. Jeden z domů byl opuštěný, ale branka do zahrady byla otevřená a v zahradě leželo vyskládaných mnoho věcí. Jakoby se je někdo rychle snažil zabalit, ale už to nestihl. Vedle hrnců a kolovratu ležel štoček nádherné látky. Přímo zářila svou bělostí. Žena nedokázala odolat pokušení a látku si vzala.
„Co na tom, taková krásná látka, ještě by se zničila. Určitě tu leží již dlouho a nikdo ji nepostrádá.“

 A tak si spokojeně odnášela štoček látky domů. Tam z látky ušila krásné košilky pro děti a hřál jí pocit, jak jim to sluší. Pak se však stala tragédie. Děti začaly být nemocné a po pár dnech ležely jako bez života ve svých postýlkách. Měly vysokou horečku a matka se začala bát o jejich život. Zavolala lékaře, ale ani ten nevěděl, jak dětem pomoci.

„Jejich onemocnění se podobá nemoci, která nedávno propukla v jižní části města. Ale netuším, jak se mohla dostat až sem. Myslel jsem, že se podařilo všechny nemocné izolovat. Udělal jsem, co se dalo, nyní zbývá se jen modlit. Proti vůli Boží jsme všichni bezmocní.“

 Matka poznala, že látka, kterou přinesla domů, musela pocházet z domu, kde řádila nemoc. Bylo však již pozdě. Marně se kála, marně slibovala vše možné i nemožné a prosila o záchranu svých dětí. Všechny děti postupně zemřely. 

 

 Ta žena pak zešílela žalem. Rozpárala dětské košile a z látky si ušila šaty. Chtěla zemřít, protože již nic na tomto světě pro ni nemělo smysl. Ale žena neonemocněla. Bylo jí dáno žít ještě mnoho let a litovat svého činu. Vypráví se, že chodila po ulicích v bílých šatech a varovala lidi před chamtivostí a krádežemi. Ale lidé na ní nedbali a vysmívali se jí.

 Až jednou žena zemřela. Její tělo sice bylo předáno zemi, ale její duše nechtěla odejít. A tak dál bloumala po ulicích jako bílý přízrak a každý kdo ji spatřil, pocítil v srdci úzkost a beznaděj. Nejvíce se jí ale báli zloději. Pokud žena spatřila někoho při krádeži, vzala na sebe prý tak strašnou podobu, až dotyčný zloděj zemřel strachy. Nezáleželo na tom, zda byla půlnoc nebo bílý den. Když zloděj spatřil přízrak nešťastné ženy, vypustil svou hanebnou duši.

A tento přízrak prý obchází městem dodnes.

 

 „Proto si pamatuj, Johne, co jsem ti říkala. Nikdy se nenech vést pouze vidinou zisku. Mohl bys učinit chybu, kterou už by nebylo možné napravit. Příběh té nešťastné matky kéž je ti varováním. „