Šedá žena

Pohodlně se usaďte a nechte slečnu Vilju Carrie Dechant převyprávět vám městskou legendu o Šedé ženě. Legendu, po které přeběhl mráz i bobříkovi městských legend.

V jednom městě před mnoha lety žila jedna paní, jejímž jediným snem bylo stát se maminkou. Prý to byla moc hodná a milá paní, která pracovala jako učitelka na jedné z našich základních škol. Bohužel se už neví, která ze škol to byla. Práci s dětmi milovala a měla pro ni všechny vlohy, byla mírná, trpělivá, důsledná… Děti ji měly moc rády a nikdo neměl pochybnosti, že bude výbornou maminkou.

Jenže mít dítě bylo to jediné, co jí nešlo. Měla prý hodného muže, bydleli spolu v krásném domě, oba byli zdraví a s penězi si nemuseli lámat hlavu. Ale ač se snažili, jak jen mohli, dítěte se dočkat nemohli. Samozřejmě navštívili odborníky, zkoušeli tento problém vyléčit, zkoušeli také všelijaké bylinky, zaručené zázračné masti, zkoušeli pomoc od kohokoliv. Nic. Všichni se shodovali na tom, že i když se dá pomoci v mnoha problémech, čas od času zkrátka někdo nemůže mít dítě nikdy.

Ta paní z toho všeho byla pochopitelně moc smutná. Den co den pracovala s dětmi cizích lidí, a měla je pořád moc ráda, ale v srdci ji bolelo, že vlastní mít nemůže. Samozřejmě si s manželem mohli nějaké dítě adoptovat a vychovávat ho spolu, jenže to by nebylo doopravdy její dítě. Milovala by ho, ale vždy by věděla, že ho v sobě nenosila a sama ho nepřivedla na tento svět. To dítě by vždy někde mělo svou pravou matku, která mu dala život. I kdyby byla mrtvá, pořád by byla matkou, ona ne.

Nakonec se s tím dokázala smířit a svého snu o mateřství se vzdala. Naučila se mít ráda to, co v životě má, těšit se z toho a svou energii věnovat něčemu jinému, než je marná snaha počít. Možná právě proto po nějakém čase zjistila, že je těhotná. Odborníci jí řekli, že je to zázrak a ona s nimi z celého srdce souhlasila. Byla tou nejšťastnější a nejzodpovědnější nastávající maminkou. Pečlivě a svědomitě dodržovala všechny rady, které dostala, a když přišel čas, narodilo se jí zdravé miminko. Traduje se, že v celém městě tehdy rozkvetly magnolie, ačkoliv vůbec nebyl čas jejich květu a paní proto po nich svou dceru pojmenovala. Někdo ovšem říká, že to byly růže, a taky jsem slyšela, že ve skutečnosti ve městě kvetly violky.

Ať už se ale to děvčátko jmenovalo po kterékoliv květince, o pár let později zemřelo. Nikdo už neví, co se mu stalo, ale mělo se, tuším, jednat o nějakou tragickou, leč obyčejnou nehodu, k jakým bohužel někdy dochází.

Když to paní řekli, neplakala, nekřičela. Prý jen tiše vydechla a odešla. S nikým nepromluvila ani slovo, na nikoho se ani nepodívala, je pomalu kráčela dál a dál. Odešla prý z města a dlouhé roky o ní nikdo neslyšel. Mnozí tvrdí, že se chuděra utrápila a to, co se stalo potom, s ní nemělo nic společného. Jiní ale vyprávějí, že se paní jednoho dne do města vrátila. Nebyla ale již více hodnou paní učitelkou, stala se z ní záhadná a nejspíš šílená žena, které se začalo říkat Šedá žena.

Už to nebyla krásná a upravená dáma, ale pohublá, šedivá ženština s dlouhými, rozcuchanými vlasy, která se bezcílně toulala ulicemi. Prý se usadila v jednom starém, opuštěném domě, kde už roky nikdo nebydlel, ale všechen svůj čas trávila chozením po městě. Tedy až do dne, kdy potkala jedno malé děvčátko, které se snad ztratilo svým rodičům. Holčička prý seděla na chodníku, šaty měla celé ušmudlané, a plakala. Ta žena, ta šedá žena, byla jediná, kdo děvčátku věnoval pozornost, otřela jí slzy, dokonce na ni prý i tiše, konejšivě hovořila, dokud se malá neuklidnila, pak ji vzala za ruku a odvedla.

Tu holčičku už potom nikdo nikdy neviděl. Šedá žena si jí prý odvedla domů, kde ji chtěla vychovávat jako svoji dceru, jenže děvčátku se ve starém domě plném stínů a nepořádku vůbec nelíbilo. Chtěla domů, ke své mamince a svému tatínkovi, do své postýlky a ke své panence, a tak znovu plakala a nebyla k utišení. Přestala ale plakat, když jí Šedá žena vypíchla obě oči. V ten moment jako by světýlko života v malé holčičce vyhaslo a zůstalo jen dětské tělíčko, které opatrně plní pokyny. Mlčky sedávala u stolku, nechávala se česat, poslouchala vyprávěné pohádky, někdy chodila na procházky, křečovitě svíraje ruku Šedé ženy. Nikdy se ale nesmála, nikdy dětsky nešvitořila, nehrála si, nezpívala.

Šedá žena pak ulicemi města chodila dál bloumat sama. Vodit s sebou netečné slepé dítě patrně nebylo dle jejích představ. Už se ale městem netoulala tak často jako předtím a čas od času zmizela na z ulic na dlouhé týdny a někdy i měsíce. Když se tak stalo, nikdy nezmizela sama. Vždy spolu s Šedou ženou zmizelo i nějaké malé dítě, které už nikdo nikdy neviděl…

Redakční úpravy provedla Eillen McFir Elat