Jarní probuzení

Moji drazí spisovatelé a čtenáři, ani nevíte, jakou radost jste mi udělali! Má druhá výzva opět přinesla nádherný příběh! A já vám všem za něj děkuji. Navíc se tentokrát zúčastnil úplně každý, kdo se přihlásil. Nikdo nepromeškal možnost přidat svůj střípek do příběhu.

Ale dost již bylo zbytečných slov. Užijte si příběh Jarního probuzení, který pro Vás sepsalo celkem 18 osob a jeho délka se vyšplhala na úctyhodných 2700 slov a umístila se na druhém místě Udílení novinářských cen roku 2020.

Vaše Vrba

-*-

Jsem potulným bardem, co prochází svět.
Dnes šel jsem na západ a zítra jdu zpět.
Poslyšte příběh o skutku, co z jara se stal.
Ten příběh už poslouchal i samotný král!

Napněte uši své, jen jednou jej vyjevím.
Pak krásu vašich dcer na večer objevím.
Teď nalij mi, hostinský, do korbelu piva.
Každý ví, jak špatně vypráví ústa žíznivá.

Je na čase začít, mé publikum již čeká.
Odejít měl by ten, kdo snadno se leká!
Ten příběh se vážně stal. Nejsou to šprýmy.
Na čas tak opustím své nádherné rýmy.

Toho dne se mnohé změnilo. Všichni doufali, že k dobrému…

Sedíme spolu v hospodě na kraji vesnice, kde hospodský a já rum popíjíme. Dorazil jsem unavený z mé cesty. Ani neuvěříte, co se mi na té cestě stalo. V ten den jsem chtěl potěšit mou milou. Znovu zalíbit jsem se jí chtěl. A tak jsem šel natrhat květiny, co jsou krásné jako ona. Vyjdu z vesnice, chci na louku plnou kvítí. Jenže přijdu jen k prázdnému placu.

Suché větve stromů se nezelenají.
Ptáci nezpívají oslavné písně jara.
Vonící kvítí nikde.

Letos byla tuhá zima, ale tak tuhá aby příroda zůstala spát? Kde teď vezmu vonící květiny, krásné jako moje milá?

Zklamaně jsem se rozhlížel. Doufal jsem v květenu, která září barvami, aby se mi povedlo rozsvítit oči mé nejmilejší, ale místo rozkvetlé louky jsem hleděl na vyprahlou trávu, které se nedostávala potřebná vláha ani sluneční paprsky. Beznadějně jsem se loudal k nejbližšímu městu. Těsně před jeho branou jsem potkal kováře, měl pět žlutých tulipánů. Chtěl jsem jej oslovit, žel… zrovna jsme stáli před hospodou. I když bych rád pozval cizince na rundu, šenkýřka mě vyhnala. Bardi prý jsou věčně švorc a po třech pivech zmizí bez placení. Než se znovu objeví, utečou léta. Jenže kovář mi mezitím zmizel z dohledu.

Jal jsem se ho tedy hledat. V tom mě však do očí uhodila podivná postava v kápi. Počal jsem za ní tedy utíkat, až jsem ji dostihl u rozbořeného stavení. Postava se ke mě otočila a sundala kápi. Byl to muž. Představil se jako mocný kouzelník Merlin Chápavý. Omluvil jsem se mu, za nedorozumění, že jsem si ho spletl s cizincem, co se mnou u brány stál. Kouzelník se usmál a zeptal se mě, jestli bych si nechtěl pár grošíků u něj vydělat, že mi dobrou službu a plat může nabídnout. Tak jsem souhlasil a šel za ním do jeho světnice. Posadil jsem se a začal se vyptávat, o co kráčet ráčí.

Kouzelník mi pověděl, že vyčaroval zrcadlo, které může kohokoli odnést do budoucnosti. Jelikož je však příliš stár nemůže prý to zrcadlo použít, protože by se mohlo stát, že už by se nemusel vrátit. Zeptal se mě, jestli bych se tam nemohl vypravit místo něj a nesehnal bych mu informace o tom světě. Po dlouhém přemýšlení jsem souhlasil, že mu pomůžu. Kouzelník mě zavedl k zrcadlu a dal mi radu, že o tom odkud jsem a kdo jsem, nesmím nikomu říct. Zavřel jsem oči a prošel jsem zrcadlem. Když jsem oči po chvilce znovu otevřel, zůstal jsem stát jako opařený. Všude samí kouzelníci s hůlkami v hábitech a špičatých kloboucích. Hledal jsem obchod s oblečením, abych zapadl a nebudil přílišnou pozornost. Vypadalo to, že v tomto světě probíhal nějaký svátek. Všude byly květiny, a co bylo pro mě zcela nepochopitelné, všude visela vyfouknutá, obarvená vajíčka. Viděl jsem, že u sebe nosí taktéž nějaké tyčky, ze kterých kouzlí. Šel jsem do obchodu, kde je prodávali, a bylo mi řečeno, že hůlka (tak se té tyčce říká) si vybírá kouzelníka. A teď se zjistí, že žádný kouzelník nejsem a zavřou mě.

Zapojil jsem tedy veškerý svůj bardský šarm a dal se do okouzlujícího zpěvu o mé dosud strastiplné cestě za jarním kvítím.

„Bravo! Bravo!“ opěvovala mne sličná panna s košíkem plným barevných vajíček. „To už se dneska tolik nevidí, aby někdo v mém věku zpíval takový žánr! A ještě takový fešák!“ lichotila mi dál. Byl jsem zaražen, příjemně překvapen a nakonec i poblouzněn, přepaden vášní a bezmezně zamilován.

„Děkuji! Jsem věhlasný bar-“ zarazil jsem se právě včas! Vždyť jsem nesměl prozradit svou identitu!

„Bar? Jak pěkné jméno! Já jsem Vědunka. No a… ty potřebuješ hůlku? Co se stalo s tou tvojí?“

Než jsem stačil odpovědět nebo se jen zamyslet nad výmluvou, proč hůlku nemám, tak vajíčka v košíku praskla a všechno s ohlušujícím prásk, pokryla barvou. To samé se dělo i na ulici. Lidé křičeli a utíkali od vybuchujících kraslic. Využil jsem tohoto zmatku, abych vzal z police jednu z těch hůlek a utekl z obchodu. Ještě jsem se ohlédl.

Najednou jsem nebyl Vědunkou, tak očarován. Nechápal jsem to, ale nebyl čas nad tím přemýšlet. Ulice i lidé byli díky vybuchnutým vajíčkům najednou ještě barevnější. I můj šat dostal novou barvu. Chvíli jsem se rozhlížel, abych si promyslel, jaké informace by byly kouzelníkovi užitečné. Jistě se mu bude líbit ta hůlka, kterou jsem ukradl. Ale co dalšího? Naslouchal jsem tedy hovorům kolem sebe.

„Také by mě to zajímalo, Berto,“ kroutila stařena nedaleko ode mne hlavou a oprašovala ze sebe barvu. „Rok od roku jsou organizátoři těhle slavností drzejší.“

„To tedy jsou. A ještě s tím vším, co se děje. Tahle slavnost měla být zrušená.“

„O čem to mluvíte, Berto?“

„Vy jste o tom neslyšela?“ podivila se Berta a naklonila se ke stařeně, přičemž ztišila hlas. Udělal jsem pár kroků jejich směrem, co nenápadněji, aby mi nic neuniklo z jejich rozhovoru.

„Představte si, co jsem zaslechla tuhle, když jsem koukala z okna na ulici,“ Berta potichu zašveholila směrem ke stařeně, která samým napětím poulila oči. „To šli po ulici takoví tři. Však víte, znáte to, ten typ, se kterým není vůbec radno si zahrávat. No a nedávali si pozor na jazyk. Prosím vás, víte, jak je u jezera ta stará Vrba?! Tak oni plánovali, že, a teď se držte, že ji ostříhají dohola a nadělají z ní pomlázky! Holomci jedni! Prej ´přijdem si na pěknejch pár galeonů´!“

Jen jsem zíral. Galeony? O čem to u všech všudy mluví?! Copak se všichni zbláznili?

Bývalo by mě zajímalo, co dalšího si ty ženy poví, prošla mezi námi ale skupinka mladíků a přerušila proud slov. Od jiné dvojice jsem náhle zaslechl o jezeru. Napadlo mě, zda k němu nemíří.

Neměl jsem lepší plán, a tak jsem se je rozhodl sledovat. Okolo nás stále vybuchovala vajíčka, celkově panoval takový rozruch, že jsem své sledování ani příliš neskrýval. Stihl jsem si však lépe všimnout, že zatímco většina lidí se upřímně raduje, někteří jsou rozhořčení.
To už ale vše vypadalo, že se blížíme kraji města.

A tam, na jedné odbočce, stál muž z mého světa. Kovář s tulipány.

Plný děsu jsem se zastavil a neschopen se pohnout koukal na kováře. Okamžitě jsem si všiml, že se ani nijak nesnažil skrývat. Měl na sobě pořád to stejné oblečení, jako měl ve vesnici, dokonce ani barvy z vajíček na něm nebylo. Barevné davy lidí kolem mne proudily dál, já se ale sotva opovažoval nadechnout. Už jsem se chystal k rychlému úprku, když v tom se kovář, se svými pěti tulipány, otočil mým směrem a vychytrale se usmál.

Rozhlédl jsem se, abych se ujistil, že úsměv nepatří někomu jinému, ale dav kráčel dál a kováře naprosto ignoroval. Neměl jsem tedy na výběr, sesbíral jsem všechny síly a pomalu vykročil jeho směrem. V záchvatu strachu jsem uchopil kradenou hůlku a doufal, že mne nějak ochrání.

„Ty jsi ten bard z vesnice, však?“ promluvil kovář nakřáplým hlasem, jakmile jsem se k němu přiblížil. Nebyl jsem schopen odpovědět, tak jsem jen pokýval hlavou.

„Tak se konečně setkáváme! Slyšel jsem toho o tobě mnoho, milý barde.“ Kovář nevypadal vůbec překvapeně, za jakých to okolností jsme se sešli.

„Jak… jak je to možné?“ Vykoktal jsem, zatímco jsem se rozhlížel po okolí, jestli nás někdo nesleduje.

„Ach, tobě to nikdo neřekl? Vždyť Velké proroctví tenhle moment předpovědělo!“

„P-proroctví?“ Zakoktal jsem. Nemohl jsem ani za nic na světě pochopit, o čem to kovář mluví.

„Ano, proroctví. Nebo věštba, chceš-li. Takové to, jak se tím předpovídá budoucnost,“ uchechtl se.

Nejsem hňup, vím, co je to proroctví – chtělo se mi říci, ale stále jsem byl strnut bázní. Místo toho jsem jen pozvedl své obočí jako projev nechápavosti.

Kovář si odkašlal, napřímil se a začal recitovat:

„Slyšte, pohané všech měst,
slyšte tu radostnou zvěst!
I vy, komu čáry milé,
poslouchejte nyní bdile:
V ten den barva v ulicích
zazáří i v truhlících!
V ten den setkají se oba,
které pohltila doba.
V ten den zlomí žezlo zimy,
čáry mocné budou s nimi.“

Skončil a zase se přihrbil. Jeho zapadlé oči mne sledovaly a snažily se vyčíst, co se mi honí hlavou. Stál jsem bez dechu. Skutečně to proroctví mluvilo o mně? Do čeho jsem se to zase namočil…

„Já tomu… asi stále nerozumím,“ špitl jsem, ale ve skutečnosti mi to již začínalo docházet. Barvy v ulicích bychom měli a dva pohlcené dobou zjevně taky – přemýšlel jsem a dumal, zda se sem kovář dostal také pomocí zrcadla. Otázka jen byla, cože přesně to máme vykonat? Zlomit žezlo zimy? A něco s truhlíky?

Čím více jsem o tom přemýšlel, tím spíše mi docházelo, o co tu kráčí. Podíval jsem se na svou hůlku a na jeho květiny. V tu chvíli mi celá skládanka zapadla. To my dva musíme zastavit zimu a vrátit květiny do našeho světa. Zlá zima se tam usadila a nevrátí nám krásně vonící rostliny, dokud my dva nespojíme síly.

„Víš, jak to kouzlo zlomit o něco více než já?“ podíval jsem se rozhodně na muže s květinami.

Ten se na mě ušklíbl: „Takže mi pomůžeš? Jsi jediný, díky kterému Zimu mohu porazit. Pokud ji nezničíme, už nikdy náš svět nebude moci přivonět ke květinám.“

Čekal, jaká bude moje reakce. Když jsem hlavou pokynul, že poslouchám, vyzval mne, abych se posadil u jezera.

Následoval jsem ho na určené místo a pln očekávání přemýšlel, jaký bude můj úkol. Uvědomil jsem si, že mám stále v ruce schovanou hůlku. Snažil jsem se ji schovat, ale on si toho všiml.

„Neschovávej ji. Asi to byl osud, že se ji v tom zmatku ukradl z obchodu.“

Tvářil jsem se zaraženě. Jak mohl vědět, že jsem ji nekoupil?

„Ano, vím, že si ji vzal. Tedy spíše, že není tvoje. Bylo to také psáno v knize proroctví.“

„Co dalšího ještě o proroctví víš?“ zeptal jsem se naštvaně.

„Třeba to, že pokud se my dva vzdáme, bude Zima vládnout další staletí.“ To mě zase uklidnilo a čekal jsem na další informace.

„Jde o to, že kdysi se Zima pohádala s Jarem a svým žezlem ho zaklela. Když si uvědomila ohavnost svého činu, začala toho litovat, ale nešlo jí kouzlo zlomit, a tak zbaběle utekla před následky. Musíme ji najít a zjistit, co přesně se s Jarem stalo. Pak uvidíme, co dál,“ dokončil a začal se zvedat. „Tak pojďme, není času nazbyt,“ dodal a vracel se směrem k městu.

Náhle se obloha zatáhla a spustil se silný déšť. Během chvíle jsme byli promočení až na kost.
I přesto jsme odhodlaně mířili rozhodnými kroky k městu. Cesta ubíhala pomalu, nohy se bořily do bláta, chlad a zima neochvějně olizovaly kůži.

Mlčeli jsme. Oba jsme měli hlavy plné otázek bez odpovědí. Myšlenky kvapně střídaly jedna druhou, bez řádu, působily zmatek.

U vstupní brány města jsme zůstali stát. Pohlédli jsme na sebe. Od bláta, mokří, unavení. Bez nápadu.

Co si počít? Kam jen jít? Kde začít hledat? A co vlastně hledat?

V tom dostal kovář nápad. Z kapsy vytáhl starou, rezavou podkovu.

Zahleděl se na podkovu a jakoby se na chvíli zasnil: „Má mi nosit štěstí, je to památka po pradědovi,“ Vyhodil podkovu do vzduchu. S nemalým cáknutím dopadla do bláta. „Asi ti budu připadat jako blázen, ale musíme zpět k jezeru. Nevíš, v čem by mohlo být zakleté jaro tady u toho jezera?“

Před očima se mně zatočily vzpomínky.

„Má tam být vrba!“ vyhrkl jsem a přidal do kroku, že mně silný kovář sotva stačil. „Jediné, co bylo u jezera, byla vrba,“ drmolil jsem, „a ta, pokud jsem slyšel dobře, je ve velikém nebezpečí.“ V rychlosti jsem převyprávěl, co povídala Berta.

„No to je pak jasné,“ plácnul se do čela kovář. „Víš, tahle vrba je prý kouzelná. Zaslechl jsem, že různí básníci a pisálkové tam chodí načerpat inspiraci a líbat múzy. Takže odpověď na to, jak zlomit kouzlo Zimy, musí být tam!“

Celí udýchaní jsme dorazili k jezeru. Zdálo se nám, jako by nás vrba už vyhlížela. Naskytl se nám pohled na majestátný strom, který se tyčil do výšky a jehož pruty jemně hladily zem pod ním. Celou vrbu navíc česal lehký větřík, takže to budilo dojem, jako by strom tiše šeptal: „Jen pojďte blíž, už dlouho tu na vás čekám…“

Brzy proti nám stanuli tři mladíci. Všem se po tváři linul stejně arogantní úšklebek. Dva drželi v ruce pilky, třetí hůlku; nebylo moc pochyb o tom, co plánují.

„Kohopak to tu máme?“ zeptal se jeden z nich posměvačně.

Kovář udělal krok směrem k nim, hůlku napřaženou před sebe. Doufal jsem, že na rozdíl ode mě ví, co se s tím kusem klacku vlastně dělá.

„Varuji vás. Jestli chcete vrbě ublížit, budete litovat,“ pohrozil jim.

Mladíci se rozchechtali, div se za břicho nepopadali, ale kovář na nic nečekal a pronesl podivné slovo, kterému jsem nerozuměl. Vzápětí odletěl jeden z mladíků o pár metrů dál, a přistál na zemi pozadím napřed.

Napřímil jsem se a dodal: „Ano, jestli se přiblížíte ještě o krok, rozcupujeme vás na kousky!“

Zbylí dva mladíci se podívali jeden na druhého. Ten s hůlkou zavrčel: „To nemá cenu, vrátíme se později.“ Druhý přikývl. Pomohli třetímu na zemi a společně odpelášili tam, odkud sem přišli.

Vydechl jsem úlevou; nevím, co bych dělal, kdyby k nějaké skutečné potyčce došlo. Obrátil jsem se ke kováři, který stále držel hůlku a zeptal se: „Co teď?“

Kovář mi hůlku vrátil, otočil se k vrbě, zhluboka se nadechl a prozradil mi další část skládačky…

„Teď musíme zjistit, jak vrbu zachránit,“ řekl kovář s ustaraným výrazem. Začali jsme vrbu obcházet a hledat nějaké znamení. Začalo se stmívat a naše mysl propadala zoufalství. „Ráno moudřejší večera,“ řekl jsem. Kovář souhlasil a usnul ukolébán zvuky šumějící vrby.

Má mysl se ukolébat nenechala. Myslel jsem na svou milou. Už jí nikdy nedám květinu z lásky, protože tohle zachránit nedokážeme. Z oka mi pomalu ukápla slza přímo na kořen vrby. V tom jsem si všiml slabé záře vycházející z místa, kam slza dopadla. Začal jsem místo zkoumat a objevil malinký symbol květiny.

„Vstávej, honem!“ vykřikl jsem na kováře. Ten okamžitě věděl, co dělat. Vzal mi hůlku, poklepal na symbol a zamumlal podivné zaklínadlo.

Uslyšeli jsme tiché zaskřípání. V kmeni vrby se objevil otvor. Vložil jsem do něj ruku a ucítil pergamen. Nedočkavě jsme jej rozvinuli a četli následující slova:

Když jaro usne kletbou zlou
a zima vládu nastolí,
pak přiveď duši čistou,
jenž okovy mé povolí.

Najdi život, dej ho do mě,
nenajdeš ho daleko.
Udělej to ale v době,
kdy je měsíc vysoko.

Oba jsme zírali na verše a zkoušeli přemýšlet. V tom kovář vykřikl: „Ty jsi ta čistá duše! Projevil jsi cit, který řekl, že máš čisté srdce a úmysly, tak ti vrba nabídla pomoc.“

Zamyslel jsem se a napadla mě další souvislost.

„Život, který nenajdu daleko…,“ zadíval jsem se na jezero, které se hemžilo rybkami, žabkami a ostatními vodními tvory. „Jak se jmenuje tohle jezero?“ zvolal jsem na kováře.

„Nemá jméno, ale lidé z vesnice mu říkají, že je živé. Žije zde nejvíce tvorů široko daleko.“

Pak je to tedy jasné, neváhal jsem ani minutu a běžel naplnit lahev k jezeru.

„Dnes je úplněk, nebo také jinak řečeno vysoký měsíc,“ vysvětloval jsem kováři a vylil vodu přímo do dutiny vrby.

„Vše do sebe zapadá,“ zamumlal kovář.

Vrba reagovala na vodu z jezera podobně jako na mé slzy. Stříbrné lístky a podivuhodné kouzelné květy pokryly celý strom, který stále více zářil stříbrem. Byla to záře tak jasná, že jsem musel zavřít oči. Když jsem je otevřel, stál jsem před zrcadlem vedle kováře se svými tulipány, které ještě stále držel v ruce.

Ach, ano. Měl jsem si vydělat si pár grošíků, na které mne nalákal kouzelník Merlin, abych se odhodlal projít zrcadlem. Jenže Merlin nikde. Pokoj byl úplně prázdný.

Podívali jsme se s kovářem na sebe a oba najednou řekli: „Merlin Chápavý, ten mocný kouzelník? Nezdálo se ti, že tak trochu připomínal jedno provinilé roční období?“

Kovář mi podal žluté tulipány, které jemně zářily stříbrným světlem. „Jsou očarované. Myslím, že bys je měl dát tomu, komu patří. Své milé. To jsi přece původně chtěl.“

Vydal jsem s kyticí za svou milou. Jmenovala se Jarunka a čarovné tulipány jsem jí předal hned, jak jsem k ní dorazil. Záře a omamná vůně se linula daleko široko a moje milá Jarunka se proměnila v Jaro.

„Děkuji ti, barde s čistým srdcem. Ty jediný jsi mne mohl osvobodit.“

Zmizela a nikdy víc jsem ji nespatřil.
A proto tady s hospodským zapíjím žal.

---

Autory této povídky jsou (řazeni abecedně): Anseiola Jasmis Rawenclav, Cassiopea Zmklá, Gita Hrdličková, Helen Miltonová, James Kelly Johnson, Jocelyn Blake, Kate Reed, Klotylda Malíková, Laura de Margoanne, Ludovic Astier, Marisa Missy Moon, Maya Prinz, Newika Shelley Lovecraft, Nina Yozhinski, Noah Limbani, Petromila Nivalis, Saiph Lacaille, Veronica Narcissa Williamsová a naše Vrba.
Drobné korekce textu provedla Eillen McFir Elat.
Autorkou loga je Hekatea Centaurix.