Strážce

Halloweenský příběh psaný podle kostek do soutěže ze série Hogwarts‘ Story Cubes.

*

Celé údolí bylo oděno do tajemného hávu mlhy, jen špičky toho, co kdysi bývalo věžemi hradu, vykukovaly nad ono mléčně zakalené jezero. Kilometry kolem staré zříceniny byl plot a na něm v pravidelných intervalech varovné cedule – lebka se zkříženými hnáty a varovný nápis měly odradit kohokoliv, kdo by se dostal až k plotu.

Seděl jsem za tím plotem a přemítal, koho odradí nápis tentokrát – jestli jen partičku vracející se z párty, nebo někoho zajímavějšího. Střežil jsem ono sídlo pro svou paní již staletí, přesně jak mi to přikázala, než se proměnila v netopýra a zmizela do tmy. Ano, hádáte správně – byl jsem sluha upírky. Ani upír, ale ani ghoul nebo zombie, přestože po těch letech jsem se jim velice podobal. Už nejspíše nebylo proč sídlo hlídat – má paní byla mrtvá, cítil jsem to. Jediné, z čeho se mohla stát ještě větší troska, jsem byl já.

Když mi tehdy sídlo svěřila, neodvážil jsem se ani vejít dovnitř, až po desítkách let jsem poprvé otevřel dveře a zaposlouchal se do zvuků. Sídlo jako by mluvilo a vyprávělo příběhy, kterým jsem ani po té době nerozuměl. Vrzání schodiště dávalo vědět, že půda pod hradem je nestabilní a hýbe se tam a zpět v pravidelných intervalech. Později se nejspíše právě to stalo domovu mé paní osudným – ani kameny nevydržely otřesy podpořené zubem času a sesunuly se jeden z druhého.

Ohlédl jsem se přes rameno a pozoroval okousané špičky věží vystupující do noci. To místo jsem miloval i nenáviděl. Prožil jsem zde celý svůj předlouhý život s myšlenkou, že se jednou vzdálím a poruším přísahu, kterou jsem jí dal. Stále tu bylo cosi, co mne drželo nejen v tom nešťastném údolí, ale i ve světě živých. Věděl jsem o mnohých knihách v podzemí sídla, které, pokud se nerozpadly na prach, skrývaly tajemství, jak ukončit můj věčný život a s ním i mé věčné trápení. Zvedl jsem se a pohlédl na oblohu. Polárka vede vždy k severu, zopakoval jsem si mimoděk a stejně jako předávno jsem si přál, aby tomu bylo jinak. Aby ona bájná hvězda ukazovala cestu, kterou člověk hledá, a ne jen chladný a studený sever.

Zamířil jsem k troskám, odhodlaný dnes vstoupit do spleti chodeb a bloudit tam třeba roky – beztak jsem na to měl věčnost. Prošel jsem obloukem brány, která se majestátně tyčila do prázdna a již dávno neplnila svou funkci, a poklonil se majestátnímu seschlému stromu uprostřed nádvoří. On byl jediné, co zde žilo déle než já, a tak jsem k němu choval ohromnou úctu.

Protáhl jsem se mezi hrou stínů a nebeského světla hvězd a vydal se po rozbořeném schodišti dolů, do knihovny. Najednou jsem strnul a málem se mi zastavilo srdce. Kéž by. Před sebou jsem viděl ohyzdnou a strach nahánějící mužskou postavu. Trhl jsem sebou, a kdybych nebyl býval chtěl zemřít, s křikem bych se rozběhl pryč. Měl jsem ale jediný cíl a tím byla má vlastní smrt – bylo by nepravděpodobné, že by mne nestvůrný dokázal zabít, a i kdyby se mu to podařilo, jen by mou cestu urychlil.

Udělal jsem několik kroků dopředu a prošel svým vlastním obrazem, který vykouzlily nezbedné měsíční paprsky hrající si s mlhou. Procházel jsem chodbou, jejíž nazelenalý mramor byl pokryt pořád podivnějšími a podivnějšími ornamenty a kresbami. Ubývalo prasklin, jako by prastaré chodby měly zůstat na svém místě věčně i s tajemstvími, která střežily. Dveře do knihovny, kam z bázně z dávného vědění nechodila ani má paní, byly naprosto neporušené.

Otevřel jsem je a neměl jsem strach z prokletí či náhlé smrti, nic horšího než věčný život spjatý s tímto místem mne již potkat nemohlo. Rozžehl jsem plamen na jedné ze svíček a s její ochotnou pomocí jsem rozzářil celý svícen. Dál mne vedla jakási neznámá síla. Položil jsem svícen na stůl a vkročil do labyrintu polic a skříní zpevněných knihami, které psal kdosi před lidmi. Znaky na popraskané kůži chránící jako brnění každou z knih jsem nepoznával, přesto jsem brzy po jedné z nich sáhl a s ní v náručí jsem se vracel ke svícnu.

Otevřel jsem knihu a zvedl se oblak prachu usazeného mezi stránkami. Zkroucené znaky jako by mi přeskakovaly samy před očima a i stránky jako by se samy od sebe otáčely. Najednou přede mnou na kamenném stole ležel obraz pokrouceného portálu, kolem kterého po nepravidelných cestách tančila písmena. Vryl jsem si do paměti celý rituál. Mnohokrát jsem pročetl ty stránky. Vlastní vědomí mi říkalo, že mám ještě otočit stranu, že ta může všechno změnit. Kniha se ale bránila a kdykoliv jsem se listu papíru dotkl, byl jako z toho nejpevnějšího kamene a těžký jako svědomí úkladného vraha.

Dalšího večera jsem již šílel úplně. Byl jsem si jist, že rituál znám a zdi na mne křičely, abych z toho místa odešel. Má duše byla již unavena a bylo to znát. Neovládl jsem se. Abych svou milovanou paní nezklamal a nenechal nikomu tajemství Sídla, vzal jsem svícen a mrštil jím mezi knihy. Oheň začal nejprve praskat, posléze hučet a noty stále hlasitější a hlasitější kakofonie mne donutily utéct zpět na povrch. Kdybych měl tehdy jen neznatelně soudnosti a donutil se otočit ten list… Věděl bych, co se chystám spáchat.

Přistoupil jsem ke stromu a začal kolem něj kreslit prapodivné a nepravidelné linie. Hvězdy viděly, co se chystám udělat, a tak se zahalily do hávu z mraků až na Polárku, která stále výsměšně visela tak, aby zbloudilému poutníkovi ukazovala sever. Nechci na sever! Nechci najít cestu! Už se chci ztratit! v duchu jsem zařval na nebohou hvězdu. I ona mne začala opouštět. S každým proneseným zaříkáváním, s každou další křivolakou linií se zříceniny kolem mne měnily a nakonec zcela potemněly. I ta poslední hvězda, která mi svítila na cestu se tušíc, co konám, schovala za mraky. Byl jsem ztracen.

Polárka poté, co opatrně problikla mezi oblaky, se na obloze zatočila a pak, tak jako jednou všechny hvězdy, začala padat. Nechávala za sebou na obloze duhovou kresbu a přiměla ten prastarý strom, aby se za ní otočil. V jeho kmeni vznikla puklina a já jí vyšel vstříc. Při prvním doteku s hladinou portálu do Temnoty se mi začala motat hlava, po chvilce se svět kolem mne začal roztékat, jako v horku opomenutý zmrzlinový pohár a stejně jako já zapomínal na svět, upadal jsem i sám v zapomnění. Brzy jsem nevěděl o světě. Ani svět už nevěděl o mně, nevěděl o Hradu, o tom děsivém Sídle, které mi paní s důvěrou nakázala strážit. Nevěděl ani o neštěstí a hrůzách, které můj odchod do Temnot vypustil na svobodu…

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.