Punk’s Not Dead

Punk’s Not Dead

Halloweenský příběh psaný podle kostek do soutěže ze série Hogwarts‘ Story Cubes.

*

„Dnes je ten den! Dnes je Halloween!“ radoval se malý klučík. Oldřich se jmenoval. Jméno to sice není drsňácké, ale tento Oldřich, nehledě na jméno, byl tvrdý kluk, ač mu bylo necelých deset let. Aby svoji tvrdost dal všem najevo, lihovkou si na rameno namaloval lebku a zkřížené hnáty. „Teď si na mě nikdo nedovolí!“ zavrčel přes zuby.

Byl zrovna ve svém pokoji a poněkud narcisticky se prohlížel v zrcadle. Otázka zněla jasně: jaký kostým? Chvíli se přehraboval v šatníku. Musí to být něco originálního! Něco, co všem vyrazí dech! Něco, o čem se bude ještě dlouho mluvit! Mohl by jít za Batmana. Dlouze se podíval na zeď, kde měl plakát s velkým černým netopýrem, který symbolizoval jeho oblíbeného hrdinu. A najednou mu to došlo.

„Půjdu za to, co jsem vždycky chtěl být!“ usmál se.

Oldřich vždycky chtěl být punkáčem, ale maminka mu to nedovolila. Proto měl v pokoji tajnou skrýš, do které schovával všechny své punkáčské věci, které našel s klukama na smetišti. Oldovo kapesné bylo totiž k smíchu a maminka se často ptala, za co jej utratil.

Oblékl si své punk věci tak, aby bylo vidět jeho lihovkové tetování a znovu se prohlížel v zrcadle. Dokonalé. Naleštěné boty, džíny s ohrnutými nohavicemi, slušivý pásek, tričko jeho oblíbené punkové kapely a přes to slušivou vestu s ostny. Oháknul se pár řetězy a ostnatými náramky. Chybělo poslední. Ze své tajné skrýše vyndal zelený sprej na vlasy. Pečlivě si přestříkal háro na zeleno. Dokonalé. Vzal košík na koledu a vyrazil ven.

Byla již tma, sovy houkaly, celá ulice působila strašidelným dojmem, jelikož většina lidí si vyzdobila domy různými strašáky a dýněmi. Olda vyrazil směrem k místu, kterému se tajemně říkalo Sklep. Tam se odvážili jen ti nejstatečnější. A to i v obyčejný všední den za světla. Sklep totiž neměl dobrou pověst. Scházeli se tam opravdu zvláštní lidé. Olda chtěl ale dokázat svoji statečnost. Po cestě potkával ostatní. Jak předpokládal, většina z nich měla jen trapný kostým zombie. On byl ale středem pozornosti. Každý se za ním ohlédl.

„Že se nestydíš, chodit takhle, ty ničemo jeden!“ řvala za ním jedna stará dáma máchajíc holí ve vzduchu. Olda ji ignoroval a šel dál.

Za chvíli byl u Sklepa. I zde slavili Halloween v plném proudu. Sklep byl opravdu sklep. Byla to taková díra do vysokého kopce opatřená dveřmi. V této komůrce se čepovalo pivo, prodávaly další nápoje a různé pochutiny, po kterých Olda velice toužil. U dveří byl postaven veliký černý nafukovací hrad. Na něm skákali místní ožralci převlečeni za různá monstra. Zní to vtipně, ale Olda se opravdu bál. U dveří stál statný muž v kápi. Jeho tvář byla zčásti ozářena svící na podtácku, kterou ten muž držel v ruce. Ivošek mu říkali. Sklep byl jeho majetkem. Byl to děsivý pán. Jednou přišel o oko. Olda si všiml, že toho pro tento večer využil a na drátek si přidělal oko umělé, vypadalo to tedy, jako kdyby mu vypadlo. Vypadalo to tak skutečně! Oldovi přeběhl mráz po zádech.

Překonal strach a vykročil k Ivoškovi. Okamžitě byl obestoupen ostatními. Nebylo cesty ven. Vrčeli a sahali na něj. Křičeli. Jeden by řekl, že by toho nebohého chlapce rozsápali na kusy, kdyby nezazněl hlasitý a rázný hlas „DOST!“ Hlas patřil Ivoškovi. Na jeho povel všichni ztichli. Není dobrý nápad tomu muži odporovat, což Olda rychle zjistil. Jeden z pánů, Péťa se jmenoval, stále křičel. Tím byl pověstný. V tu chvíli mu ale v obličeji přistál celý zmrzlinový pohár. I s třešničkou. Sklenice od poháru se s třísknutím rozbila o zem. Napětí se dalo krájet. Oldovi se rozklepala kolena a vehnaly se mu do očí slzy. Co s ním teď bude?

Ivošek jej chytl za vestu a dovlekl jej pár metrů od Sklepa. Zde stál osamocený strom, byl mrtvý. Dávno mrtvý. Do jeho kůry kdysi dávno někdo vyryl mužský symbol. Co to mělo znamenat Olda rychle pochopil díky jeho citlivému nosu. K tomuto stromu jej přivázali.
„Co mi chceš?“ zavrčel Ivo, stále držící svoji svíci.
„Koledu!“ vyjekl Olda hystericky. Zmocňovala se jej beznaděj.
„Měli bychom jej pustit, nic neudělal,“ zastal se Oldy jeden z mužů. Měl krátké havraní vlasy a byl strašně vyhublý. Ten ani nepotřebuje kostým, prolétlo Oldovi hlavou. Ovšem nikdo jej neposlouchal.

„Umíš zpívat?“ zeptal se Ivo. Olda nejistě přikývl. „Zazpívej,“ vyzval ho. Olda začal. Hlas se mu strachy zadrhával.
Když vtom se ozvala úplně jiná melodie. Všichni si zacpávali uši, všichni utíkali. Až na Oldu uvázaného u stromu. Zvuk vydávala flétna jistého muže. Byl zahalen v dlouhém plášti s kápí, do obličeje mu nešlo vidět. Páchnul smrtí. Vysvobodil Oldu z provazů a pomalu kráčel pryč. Olda za ním nevěřícně koukal.

„Pane, vy jste krysař?“ odvážil se zeptat.

Osoba se otočila: „Nikoliv. Jsem jen starý prodejce hradů na onom světě, Ley, jméno mé,“ odvětil a v tu ránu zmizel.

Olda se rozběhl domů co mu nohy stačily. Byl k smrti vyděšený. Do Sklepa už nikdy nepůjde. Největší hrůzu měl ale ze svého zachránce. Byl vůbec skutečný? Doběhl domů a zabouchl dveře. Podíval se na sebe do zrcadla. Obličej měl zelený, jak mu barva s potem stékali dolů. Třásl se. Nevykoledoval nic a byl k smrti vyděšen. V odraze zrcadla znovu uviděl onoho muže. Ukazoval směrem do Oldova pokoje. Oldřich se prudce otočil. Byl sám.

Váhavě šel do pokoje. Zjistil, že mu na stole přibyla prazvláštní kniha. Byla to kronika. Uvnitř našel fotku onoho pána. Pan Ley, k smrti umlácen flétnou, psalo se pod fotografií. Leye zabila jeho žárlivá žena. V tomto domě. V tomto pokoji. Oldovi opět přeběhl mráz po zádech. Četl dál. S šokem se dočetl, že Ley byl taky punkáč. Dokonce měl i stejnou oblíbenou kapelu! Jeho duch ale po vraždě nedošel pokoje, proto Oldu stále ovlivňoval. Zvedl oči k oknu, kde uviděl Leyovu tvář. Bez kápě. Usmíval se a poté odešel. Jeho duch byl vysvobozen. Olda sice moc nerozuměl tomu, jak ho vysvobodil, neboť byl stále malý chlapec, ale tato událost jej navždy změnila.


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *