Ďáblem posedlá – část  I. – Jak to vše začalo

Ďáblem posedlá – část  I. – Jak to vše začalo

Autorka: Adri Jennifer Brown

*

Ahoj, jmenuji se Sára a od malička jsem si přišla úplně jiná než ostatní. Nikdy jsem moc nezapadala do kolektivu a vždycky jsem přišla ostatním dětem divná. Vždy se na mě koukaly děti s údivem, když jsem si povídala podle nich sama pro sebe. Já jsem ji však viděla, viděla jsem svou kamarádku. Jmenovala se Klárka a byla o rok starší než já. Měla krásné hnědé a dlouhé vlasy, ale její oči vždy přišly zvláštní i mně. Měla je takové bílé, ne jako ostatní, zelené, modré nebo hnědé, ona je měla bílé. Ale nikdy jsem se tím nějak nezabývala, nevadilo mi to.

Do svých čtrnácti let jsem žila ve velkém městě zvaném Washington, ale teď žijeme v Londýně kvůli tomu, že taťkovi tu nabídli skvělou práci, kterou nemohl odmítnout. Byla jsem smutná, protože jsem ve Washingtonu nechala svou kamarádku, která mi byla věrná čtrnáct let, ale doufala jsem, že se s Klárkou ještě někdy setkám, a že v Londýně najdu tak skvělou kamarádku, jako byla ona.

Na moje patnácté narozeniny to vše začalo. Začala jsem být posedlá vyvoláváním duchů, kontaktem s nimi. Utrácela jsem peníze za různé přístroje, abych se s nimi mohla spojit. Po nějaké době mi to však začalo trochu nahánět i strach. Uvědomila jsem si, že Klárka byla imaginární zjevení, zjevení, které se odehrávalo v mé hlavě. Když se mi znovu zjevila, ještě k tomu v noci, měla jsem z ní strach jak jsem nikdy předtím neměla. Začala jsem mít strach i sama ze sebe.

Ráno jsem se okamžitě koukala na internet, protože imaginární zjevení se zjeví pouze, když si ho sama představuji, a Klárku jsem si nepředstavovala, teda aspoň myslím.

Prvního září jsem nastoupila na novou školu, mezi nové lidi. Jak už jsem zmiňovala, nikdy jsem do kolektivu moc nezapadala a tady mi to přišlo úplně jiné, jiný vzduch, měla jsem úplně jiný pocit, jako by… jako by tu nebyli jen lidé. Trochu mi to nahánělo strach, ale měla jsem to ráda.

Na záchodech jsem někdy slyšela takový skřípavý zvuk, i když byla hodina, takže tam nikdo nebyl. Bála jsem se kvůli své posedlosti vyhledáváním duchů, že se jim něco nelíbí a chtějí se mi pomstít. Ze začátku jsem se ani nebála, spíš se mi tato atmosféra líbila. Ale když začaly bouchat dveře, hlasité zvuky, téměř řev, tak jsem se začala vymlouvat, že mi je špatně, že jsem nemocná. Mamka si toho ale po čase všimla, tak jsem jí úplně všechno řekla.

Když jsem to mamce řekla, netvářila se udiveně nebo nevěřícně, naopak, jako by o všem věděla. Chvíli mlčela a potom promluvila. „Sárinko, musím ti něco říct.“
Zděšeně jsem se na ni koukla a nevěděla jsem, co mám čekat a ona potom pokračovala.
„Možná sis někdy připadala divně, třeba že jsi jiná než ostatní.“
V ten moment jsem si řekla jak to ví, jak jsem se cítila mezi dětmi? Vždyť se mnou ve školce ani škole ani jednou nebyla. Potom pokračovala.
„Snažili jsme se, abys vedla normální život, snažili jsme se s tvým tatínkem pohřbít minulost, ale už dřív jsme si na tobě všimli, že to jen tak nepůjde.“
Koukala jsem na mamku celá zděšená a potom jsem najednou vyhrkla: „Mami!! Vidím duchy, jsem jimi posedlá! Co se to se mnou děje?! Co ve mně pohání tu posedlost?! Začínám se bát… mami!“
Objala mě a řekla mi: „Neboj, zlatíčko, všechno bude v pořádku, jen to musíme vyřešit.“
Potom, co to dopověděla, tak jsem se na ni tázavě koukla a zeptala se: „Co musíme vyřešit? MAMI, co se děje?!“
Mamka se pořádně nadechla a potom vydechla a začala mluvit.

„Už můj dědeček se to snažil zastavit, ale nepovedlo se mu to. Můj tatínek a já se snažíme pokračovat v jeho stopách a chci, aby to všechno skončilo. Protože mi na tobě záleží a nechci, aby se ti něco stalo.“ Zase chvílí zastavila a potom chtěla mluvit dál, ale já ji zastavila.
„Vše jsem pochopila, mami, ty, já i táta jsme v nebezpečí, ale proč? Kvůli čemu?“
Mamka se zase hluboce nadechla a pokračovala: „Kdysi… můj prapradědeček si takto s duchy zahrával. Ty si alespoň uvědomuješ, že se jim to nemusí líbit a máš z toho strach, ale on si neuvědomoval nic. Neuvědomoval si, že duchové jsou stvoření, i když velice zvláštní, tak to stvoření jsou, a může jim vadit, když je někdo otravuje a zahrává si s nimi. Můj prapradědeček z toho neměl ani trochu strach, tak se mu začali mstít.“

Vyděšeně jsem se na mamku koukla a ona pak pokračovala.
„Nejdřív to bylo jen takové shazování věci ze stolu, bouchání dveří, ale potom se to začalo zhoršovat. Prapradědeček z toho začal blouznit, až se začalo říkat, že ho posedl ďábel. Potom ho poslali do ústavu duševně nemocných…“

Mamka se najednou zastavila a šla do kuchyně a sedla si na židli, tak jsem se jí zeptala: „Mami, jak to pokračuje? Jsi v pořádku?“
Najednou se zhroutila a já nevěděla, co mám dělat. Byla jsem v rozpacích, táta nebyl doma a já nevěděla, kde mám mobil.


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.