Život s koňmi – 3. kapitola

Třetí část příběhu do Spisovatelského klání…

*

Běžela jsem rychle k Dantemu do stáje a osedlala ho. Cítil, že jsem trochu vzrušená a plná informací, tak se ani nehnul a poslušně se nechal nastrojit. Nasedla jsem na něj a pobídla ho do trysku. Líza bydlela ve vedlejší vesnici a tak mi to rychlým během trvalo jen patnáct minut. Když jsme k ní dojeli, byla zrovna venku na zahradě se svým psem Tobym.

Když nás uviděla, okamžitě donesla vědro vody pro Danteho a sklenici vychlazeného džusu pro mě. Vděčně jsem se usmála, napila a pohladila Danteho. “Děkuji, jsi moje zlatíčko, teď si odpočiň.”, šeptla jsem a Dante popošel dál, napást se trochu trávy.

Přisedla jsem si k Líze a nervózně na ni pohlédla. Poznala, že se něco děje a tak jsem hned začala s vysvětlováním. “Víš, mámu dneska někdo unesl, tátu napadli u nás doma a mně řekl, že jsem kouzelnice.”, zastavím se a zamyslím. Když pohlédnu na Lízu, nevypadá vůbec překvapeně, naopak – má chápavý výraz, jakoby to už dávno věděla. Tázavě jsem se na ni podívala a zeptala se: “Jak to že nejsi vůbec překvapená? Vždyť to zní jako bych se právě zbláznila.. “.

Usmála se a pronesla: “ Taky bych ti měla něco říct. Víš, táta ti určitě prozradil, že nejste jediní výjimeční na světě. Já sama mám velkou moc – ovládám mysl. Čtu myšlenky, vím, jak se člověk cítí a podobně. Když jsme se poznaly a ty jsi mi představila rodiče, okamžitě jsem věděla, že jsou jako já, jen ovládají něco jiného. Oni to o mně věděli také, protože dospělí to poznají snáz. Poprosili mě, abych ti nic neříkala, protože chtějí, aby jsi na všechno přišla sama. A tak se i stalo.”

“Takže naše kamarádství je jen kvůli našim?”, nechápala jsem. Líza se uculila a mávla rukou, “ Ale kdeže. Byla jsem moc ráda, že se mnou na školu chodí někdo další, navíc někdo ve stejné třídě jako já. Věděla jsem, že kdyby se mi něco stalo  pomůžeš mi. A já teď pro tebe udělám to samé.”, dokončila myšlenku. Pak si také nalila džus do sklenice a zeptala se: “Jaký máš plán? Jak chceš maminku najít?”. Cítila jsem, že je nervózní a také trochu v rozpacích.

“Objednala jsem letenky do Anglie, táta říkal, že by mohla být tam. Jen nevím, jak tam dostanu Danteho a kde v Londýně hledat.”, odpověděla jsem a zahleděla se do dálky. “Máme v letové společnosti rodinného přítele, zařídím vám soukromý let nějakým větším letadlem. Mohu letět s tebou a pomoct ti? Třeba ucítím nějaké její myšlenky, které nás k ní zavedou.”, zeptala se nejistě, jako by netušila, jestli nebyla otázka moc troufalá. “Budu ti moc vděčná! Děkuji!”, nadšeně jsem ji objala. Hned vzala telefon a volala rodinnému příteli. Domluva s ním vyšla a let naplánovali za dvě hodiny. Byla jsem překvapená a neskutečně vděčná. Líza se šla sbalit a já běžela tryskem domů za tátou.

Doma jsem mu všechno vysvětlila a společně jsme se připravili na let. Autem s přívěsem jsme dojeli k Líze, nabrali ji a rychle jeli na letiště. Byli jsme tam za malou chvíli, přesto tam na nás čekal pilot, který se nám představil. Působil velmi mile a hlavně zkušeně. Ukázal mi prostornou kabinu, kde jsem mohla uložit Danteho. Táta šel za námi a vedl koně s sebou. Nechali jsme ho prohlédnout si svou komnatu a pak se rozhodli, že bude nejlepší, když ho uklidníme.

Přiložila jsem Dantemu na čelo ruku a táta tu svou na mou. Oba jsme se soustředili jen na  něj a snažili se ho, co nejvíce uklidnit. Šeptala jsem mu, že bude všechno v pořádku, že až se probudí, bude svět růžovější a náš šťastný konec zase o kousek blíž. Sama sebe jsem se snažila o tom přesvědčit, ale tuhle myšlenku jsem musela potlačit, aby pozitivní síla na koně zapůsobila. Nakonec jsme ho uspali a nechali zdát o klisnách a nekonečné pastvině, kde poblíž sedím s knížkou a oba si užíváme slunce. Když jsme poodstoupili, sladce spal a skoro to vypadalo, jako by se usmíval. Byla jsem ráda, že let přečká spánkem, nechtěla jsem, aby mu to ublížilo. Vrátili jsme se s tátou do části letadla určené pro nás, kde bylo pár sedaček a na jedné z nich seděla Líza. Měla v ruce nealko drink a nabídla mi také. Pro tátu měla pivo. Oba jsme pití přijali s vděkem. Táta se bál létání a tak hned po tom, co jsme vzlétli, raději usnul.

Líza si všimla, že bych uvítala chvíli pro sebe, abych se se vším srovnala a tak si nasadila sluchátka a s pohledem ven se zaposlouchala do své oblíbené kapely. Také jsem se dívala z okna, ale ani zdaleka jsem nemyslela na hudbu.

Jsem čarodějka. Mám moc a dokonce už ji zvládám využít. Moje nejlepší kamarádka je telepatka a nemusím se bát, že o ni přijdu. Najednou mi svět přijde o tolik složitější, větší a nebezpečnější. Cítím zodpovědnost nejen za mámu, tátu, ale i za všechny koně na světě. Navíc se musí schovávat všichni mágové a jejich děti. Musí žít v utajení a bát se o svůj život. Přitom nikdy nikomu neublížili.

Najednou jsem cítila, že jsem dospěla. Už mě nezajímaly časopisy, nejnovější jezdecká móda nebo, co bude zítra v písemce z matiky. Musela jsem přemýšlet nad osudem spousty lidí a nad tím, jak to alespoň tu situaci alespoň trochu vylepšit. Chtělo by to vymyslet nějaký plán, jak se lépe utajit. Nebo jak se seskupit a žít spokojeně někde mimo obyčejné, nepřející lidi. Nejvíce ale teď záleželo na mámě. Doufám, že je v pořádku a nikdo ji neublížil. Snad ji najdeme včas.

Přistáli jsme na hlavním letišti v Londýně. Pomalu jsem probudila Danteho  který se tvářil velmi spokojeně. Za odměnu jsem mu dala mrkev a jablko. Když jsme chtěli vystoupit, táta zakřičel “Běžte zpátky” a rychle zavřel letadlové dveře. “Byli jsme obklíčeni. Někdo nás musel zradit.”

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.