Evropa – Nový svět – 3. kapitola

Třetí část příběhu do Spisovatelského klání…

*

Dvanáct zdatných můžu se sešlo v postranní místnosti u východu z bunkru. Byli vyzbrojeni nejrůznějšíma zbraněma od pistolí přes brokovnice až po pušky. V batozích měli nespočetnou zásobu munice a několik granátů, které ovšem nechtěli úplně používat, aby nezničili část Pevnosti. Po chvíli se objevili i Taran s našimi sourozenci a všichni se společně vydali do tunelu.
Cesta zpět se zdála delší, než cesta sem. Každý se hloubal ve svých myšlenkách a nikdo nevydal ani hlásku. Zmítala se jimi zoufalost, kterou pocítili naposledy před čtyřmi lety, kdy měl být konec všeho. Teď ale měli přijít o svoji druhou šanci. Dokážete si to představit? Když víte, že není žádný způsob, jak utéct ze svého vlastního života. Když vaší jedinou možností je přežívat ze dne na den bez jakékoliv vidiny lepších zítřků…nebo to můžete ukončit. Našla se spousta lidí, kteří se svoji druhou šanci rozhodli zahodit dřív, než by se ze všeho zbláznili. Nikdo jim to nevyčítal, život byl od té doby mnohem těžší a každý měl právo rozhodnout se, zda v něm chce pokračovat či ne. Ti, co zbyli, byli ale vytrvalí. Nechtěli se vzdát jen tak bez boje. Zažehnul se v nich malý plamínek, který je i přes všechny překážky hnal dál.
Všichni se nyní ale báli konečného výsledku – co když se jim nepovede uchránit Pevnost? Co když je dnešek jedním z jejich posledních dnů? Co když vzbudili něco, co nedokáží porazit ani s tou největší armádou? Vlastně ani moc nepočítali s šancí, že by se z toho mohli dostat živí. Možná se jim s trochou štěstí a božské síly podaří zabít desítky mutantů, okupující jejich území, ale co pak? Věděli, že vyhrání jednoho boje ještě nerozhoduje o konečném výsledku války.
Jediná Katy z toho nebyla v depresích tolik, jako ostatní. Nad tímhle přemýšlela posledních pár let. Každou noc se budila z nočních můr, které ji zas a znova připravovali o celou její rodinu a všechny, které za život měla ráda. Přes den ji sužoval strach o jejího bratra, který ji nedovolil radovat se z čehokoliv. Všichni ji viděli jako slabou dívku, ona byla ale ve skutečnosti nesmírně silná. Nikdy se nikomu nesvěřila se svými pocity, protože věděla, že každý má něco, kvůli čemu se trápí. Držela to v sobě a snažila se to vše potlačit. Tato událost ji ale naprosto změnila pohled na věc. Probudilo se v ní něco, co celou tu dobu bylo potlačované někde vzadu. Nechtěla se jen tak vzdát svého nového domova a přijít o vše, co znala. Ta jiskra ji hnala dopředu a dodávala dost sebejistoty na to, aby se vydala do boje s ostatními.
Po půlhodinové cestě stáli pod vstupem do sklepa. Jako sochy se dívali na východ a doufali, že to, co je čeká tam nahoře, nebude tak hrozné, jak si všichni mysleli. Taran se přiblížil k páčce a před tím, než za ní zatáhl, se zaposlouchal do zvuků, které šly zvenčí. Když to vypadalo, že už je všude klid, zatáhl za ní. Knihovna se začala pomalu odsouvat a do tunelu začalo pronikat světlo z lamp, které byly umístěny všude po stěnách. Některé z nich byly zničené, ale většina fungovala dobře. Spolu s bordelem, který se povaloval všude po zemi, to nasvědčovalo tomu, že se mutanti dostali i sem. Když ale zjistili, že jim toto místo nemá co nabídnout, museli se vrátit nahoru. Jeden z mužů se šel postavit ke schodišti, které vedlo do haly. Ostatní se shromáždili u převrhnutého stolu, který byl uprostřed sklepa. Vrátili ho do původní pozice a Taran na něj položil plán postupu. Chvíli se bavili o všech možných situacích, které by mohly nastat a poté se vydali nahoru. V jedné ruce měli nůž, jelikož na sebe nechtěli přitáhnout přílišnou pozornost a v druhé pistoli s plným zásobníkem a tlumičem.
V celé hale se nacházelo jen několik málo mutantů, které v tichosti vyřídili pomocí svých nožů. Když byli v místnosti jedinými dýchajícími tvory oni, rozdělili se na skupinky po třech. Každá skupinka dostala okruh, o který se měla v co největším klidu postarat. Taran, Daniel a Katy měli ten nejdůležitější úkol – museli se dostat přes celou pevnost až k bráně a najít způsob, jak zabránit vniknutí dalších mutantů dovnitř. To ale nebylo vůbec jednoduché, jelikož byla v půli zlomená. Doufali, že budou moct použít podpěrné trámy a silné provazy, které byly umístěny v přístřešku u brány.
Vydali se po obvodu zdi, kudy měli nejjednodušší cestu. Tyto části měli vyčistit oni samy, takže byli jedinými osobami, na které se mohli spoléhat. Začátek cesty nebyl nijak těžký. V okolí haly se nacházelo jen pár potvor a tak je mohli jednoduše podříznout nožem. Vypadalo to, že i ostatním se daří stejně, jelikož ještě neslyšeli žádný výstřel. Mimo jiné měli dohodu, že když se od kohokoliv ozve střelba nebo výbuch, ostatní vystřelí také, aby se všichni nerozeběhli jen na tu danou skupinku, která by proti nim neměla moc šancí. Postupně procházeli i každý dům, aby je pak nic nepřekvapilo zezadu. Po chvilce se objevil první problém. Na nádvoří jednoho z domů byla skupinka asi deseti mutantů, kteří nevypadali, že by hodlali kamkoliv jít. Jedinou možností bylo hodit mezi ně granát, který je zabije všechny najednou. Sice se jim tato možnost zrovna dvakrát nelíbila, ale co jiného jim zbývalo. Daniel vzal jeden z granátů, který si dříve připevnil na pásek, odjistil ho a hodil k domu. Ten se zakutálel až k mutantům a ozvala se hlasitá rána. Všichni vypadali mrtvě, ale stejně si do rukou připravili AKáčka, až se na ně vyhrne zbytek z domů a ulic. Ve stejnou chvíli uslyšeli i několik výstřelů z různých stran, které odstartovali krvavý masakr.
Jako první na ně začali skákat ze střech domů, které stáli před nimi. Zatím s tím neměli žádný problém a Taran se s nimi jednoduše vypořádal. S hlasitými výstřely jich ale začalo přicházet víc a víc, až se každý musel postavit na jednu stranu. Katy stála uprostřed a byla spíše pojistka, kdyby se dostali ke komukoliv blíž, než by měli. Najednou po Danielovi skočil jeden ze zadu a povalil ho na břicho. Katy zareagovala jak nejrychleji jen mohla a nadělila mu několik štědrých ran do hlavy. Bylo ale pozdě. Danielovi z krku stříkala krev, která naznačovala, že mu mutant prokousl důležitou žílu. Z posledních sil se převalil na bok a pohlédl do sestřiných očí, které se pomalu naplňovaly slzami. Chtěl vyslovit poslední „miluji tě“, ale z jeho úst se už nedostal žádný zvuk. Naposledy vydechl a jeho život se dobral konce.

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.