Pronásledovaná – 3. kapitola

Třetí část příběhu do Spisovatelského klání…

Kapitola 3 – Šílenství

„Ty jsi se zbláznila,“ vybuchl hezoun, když mu sestra doma vypověděla všechno co měla na srdci a otočil se k její kamarádce, jako by čekal, že mu zrzka dá za pravdu.
„Hele vím jak to zní, ale je to pravda,“ bránila se Petra a nespouštěla z bratra prosebné oči.
„Musíš mi věřit, potřebuji pomoc!“
„Jo, to potřebuješ, nejlépe od psychiatra,“ uzavřel Lukáš a chystal se vyjít ze dveří ven.
„Tak jí to dokaž,“ vyprskla Lenka zjevně znechucená krutým a odmítavým postojem svého idola.
„Cože?“ zarazil se brunet a napůl se otočil zpět.
„Jestli si myslíš, že Petra kecá, tak jí to dokaž. Pomoz jí s tim a dokaž, že blbne a nic se ve skutečnosti s ní ani knihou neděje,“ založila si zrzka ruce na prsou a nahodila vyzývaví výraz.
„To je blbost,“ zvedl Lukáš obočí, ale v očích se mu zaleskla škodolibá jiskřička.
Možnost sestru ponížit a převést ho zaujala.

„Tak jak myslíš, však si najdeme někoho jiného, kdo nám dokáže, že se pleteme,“ uculila se Lenka a mrkla potajmu na zmatenou kamarádku.
„Nebo spíš, kdo mi s tím pomůže, protože to není blbost,“ pochopila Petra, „a pak se ti přijdu jenom vysmát.“
„Fajn, hele nejsem blbej, vidím že je to nějaká stupidní hra. Ok. Malá sestřička a její kamarádka se rozhodli, že místo s panenkama si chtějí hrát s bráškou takže budu jeden den hodný a budu si s váma hrát. Ale jestli se o tom ve škole někdo dozví jste mrtvoly!“ rezignoval brunet a vešel zpět do bytu a sedl si k počítači.

„Tady něco máš,“ ozval se po půl hodině surfování na internetu při kterém ho dívky jen mlčky pozorovaly.
„Co tam je,“ vyskočila Petra jako by jí někdo bodl.
Cítila se vyčerpaná a motala se jí hlava. I když by to nepřiznala začala trochu litovat svého unáhleného rozhodnutí, že se knihy nebude zbavovat.
„Článek o prokletých knihách,“ oznámil bratr suše a odsunul se se židlí od stolu aby se na stránku mohla sestra podívat.
„To je k ničemu, jsou to jen nějaké žvásty,“ zhodnotila tmavovláska kysele jakmile dočetla první odstavec.
„Trhni si,“ odsekl bratr, ale zabral se dál do hledání.
Během minuty ovšem opět zvedl oči a zadíval se na sestru.
„Jak že se jmenuje ta holka v knížce?“
„Co?“ zasekla se sestra, „jo, Daniela myslím.“
„Asi jsme jí našel,“ nadhodil bratr opatrně a opět se odsunul.
Obě dívky se zvědavě nahrnuly k monitoru a začetli se do starého článku, nejspíše okopírovaného ze starých novin.

Záhadná vražedkyně uvězněna, hlásal zašlý titulek

Dvaadvacetiletá brutální vražedkyně po několika týdnech konečně dopadena. Mladá pohledná Daniela Záblatská byla uvězněna dnes v ranních hodinách bezprostředně po páté vraždě, kterou spáchala. Lidem otřásla hlavně nezvyklá brutalita činů o kterých již byly naši čtenáři dříve informováni.
Její nejnovější a doufejme že poslední obětí se stala stejně stará Leontýna Vranská, dcera významného člena soudního dvora. Motivy činů jsou stále nejasné.

Před budovou policie se bezprostředně po jejím zatčení shromáždil dav požadující okamžitý nejvyšší trest.
Krátce po jejím zadržení dorazili také její rodiče, kteří nám byly ochotni poskytnout krátký rozhovor.

„Dokud nečetla tu pekelnou knihu, byla to normální dívka, nemůže za to, někdo ji očaroval,“ vypověděla matka vražedkyně v slzách.

„Nevím, kdo nebo co ji k tomu donutilo ale tohle není naše dcera,“ oznámil otec.
Jak se zdá, celá rodina již pracuje na obhajobě založené na nepříčetnosti zatčené. Jestli však bude tato obhajoba stačit na obměkčení porotců z lidu ukáže teprve soud, který byl určen na příští pondělí.

Petra ztuhle dočetla a nasucho polkla. Srdce jí začalo zběsile bít a nechtělo přestat ani potom co couvla a ztěžka dosedla na opěradlo gauče. Hlava se jí motala již tak, že se jí dělali před očima tmavé mžitky. Lenka dočetla dříve než ona a teď na ní starostlivě hleděla. Lukáš seděl stále na své židli a nevěděl, co si počít. Výraz jeho sestry ho velice překvapil.

Jako by to vše brala opravdu vážně.
Sáhl po knize a chystal se jí otevřít.
„Ne,“ vykřikla Petra prudce a knihu mu z rukou vyškubla dříve než stihl přečíst jediné slovo.

„Neblázni,“ odfrkl a pokusil se sestře knihu zase vytrhnout.
Ta jí ale držela pevně.

„Nesmíš to číst, copak jsi neviděl ten článek?“
„Hele ty to fakt myslíš vážně?“
„Jo, a ty bys měl taky,“ naštvala se sestra.
„Vždyť je to blbost. Fakt myslíš, že tu bláznivou holku donutila vraždit knížka? Prostě se zcvokla.“
„A není divné, že v té knize je a navíc měla stejné pocity jako já?“
„Jméno Daniela není tak neběžné,“ namítl bratr.
„A že matka i otec prohlásili, že jí něco donutilo ty hrozné věci udělat a bylo to potom co přečetla knihu?“
„Prostě chtěli hrát na to, že se zbláznila aby jí neoběsili.“
„To se tehdy za vraždy věšelo?“ zděsila se Lenka, která se jinak do sourozenecké hádky nechtěla zapojovat.
„V Americe se dává trest smrti za brutální činy pořád i když už ne provazem,“ podotkl Lukáš jako by to bylo něco naprosto jasného a normálního.
Lenka se otřásla.
„A co tedy tu knihu prostě vyhodit. Říkala jsi, že jsi jí nedočetla ne? Tak třeba to nebude platit.“
Lukáš zavrtěl hlavou.
„Kdyby byla prokletá – netvrdím že je, ale kdyby byla – tak by bylo jedno kolik toho přečetla. A taky by se jí nedalo jen tak jednoduše zbavit,“ pronesl brunet moudře.
„Počkej, co tím myslíš?“ zasekla se Lenka jakoby dostala nápad.
„No, že je jedno kolik toho přečetla,“ opakoval nechápavě Lukáš.
„Ne ne, to druhé.“
„Že se jí nedá jen tak zbavit?“
„Jo, to. Takže pokud je prokletá tak se nedá zničit?“ zajímala se zrzka.
„Říká se, že temná magie, démoni a vůbec zásvětí věc, kterou posedne chrání takže jí nemůžeš jen tak zničit nebo vyhodit.“
„Takže takhle můžeme jednoduše dokázat jestli prokletá je, ne?“
„Co tím myslíš?“ zbystřila Petra.
„No, prostě jí vyhoď,“ pokrčila rameny Lenka.
„Já jsem přece řekla, že se jí nehodlám zbavit!“ vyhrkla Petra ale sama nechápala proč to říká.
Naopak měla chuť se jí okamžitě zbavit.
„Neboj, je to jen na zkoušku. Prostě jí vyhodíme někde do popelnice a pokud se k tobě nějak vrátí tak je prokletá ne?“
„Jak by se mohla knížka vrátit?“ obrátil Lukáš oči v sloup.
„Když se nevrátí tak nejspíš není prokletá a měl jsi pravdu ne?“ popíchla ho Lenka.
„tak mi jí dej, já jí vyhodím,“ otočil se bratr k Petře a natáhl ruku.
„Proč ty?“ vyštěkla na něj a knihu objala oběma rukama a tím přitiskla blíže k sobě.
Uvnitř ale cítila jak jí je její blízkost odporná.
Proč jí sakra drží?

„Protože ty by jsi si pro ní mohla sama dojít,“ uzavřel bratr a než se stihla dívka opět ohradit rychlým chvatem jí knihu vytrhl.
„Počkejte tady, hned jsme zpět,“ oznámil a vyběhl ze dveří.
Petra se začala třást.
„Jsi v pohodě?“ objala jí Lenka.
Petra jí odstrčila až se zrzka praštila o opodál stojící konferenční stolek.
„Nesahej na mě, za to můžeš ty,“ vyštěkla na kamarádku a vytrhla se na ní.
Lenka s hrůzou pozorovala jak se na ní kamarádka vrhá a zatíná krátké nehty do její pihovaté paže.
„Au,“ vykřikla a snažila se kamarádku odstrčit.
„Nech toho, co se děje?“ snažila se tmavovlásku uklidnit.

Její slova se, ale od přítelkyně odrazili jako od chladné stěny a ta na ní dále útočila a škrábala jí ostrými zbytky nehtů. V očích se jí lesklo šílenství. Tenké ledové prsty obtočili zrzčin ladný krk a stiskly. Lenka byla slabší než kamarádka a pomalu pod jejím útokem začala klesat. Pod Petřinými prsty jí pomalu docházel dech. Krev jí tepala ve spáncích, před očima se jí pomalu začalo zatmívat a místo výkřiku už vydala jen krátký chroptivý zvuk. Na poslední chvíli jí ale napadla spásná myšlenka. Posledními silami ustoupila o krok a nechala nastavenu nohu. Lest vyšla. Petra se posunula za ní jako smyslů zbavená a o nastavenu nohu zakopla. Při pádu se udeřila hlavou o konferenční stolek a zůstala bez sebe. Lenka šokem klesla na kolena a několik vteřin bolestivě vydýchávala kamarádčin nenadálý útok. Opatrně si prohmatala rozbolavěný krk a pokusila se polknout. Poté se otočila na Petřino bezvládné tělo a opatrně zkontrolovala puls. Nahmatala jej po několika vteřinách a překvapilo jí, že jak moc se jí ulevilo. Poté se roztřeseně zvedla na zesláblé nohy a šla hledat něco, čím kamarádku svázat. Nenašla nic lepšího než opasky od županů tak je alespoň první pevně zavázala kolem kamarádčina zápěstí a dalším připevnila ruce za zády k opasku. Třetím pro jistotu ještě svázala k sobě kamarádčiny nohy. Když skončila sedla si do nejvzdálenějšího křesla a střídavě pozorovala Petru a střídavě toužebně hleděla na dveře jestli se už vrací Lukáš. Trvalo ještě další čtvrt hodinu než kluk dorazil. Petra se mezitím neprobrala a Lence se velice ulevilo když uviděla chlapcovu tmavou kštici ve dveřích. Rozechvěle mu hned vše vypověděla. Lukáš to vše vyposlechl mlčky a zachmuřeně. Jeho výraz napovídal, že si již nemyslí, že by se jednalo jen o hloupý vtip. Když zrzka skončila beze slova se sklonil k sestře, zkontroloval utažení pásků, vzal kamarádku za ruku a odvedl jí do koupelny. Opatrně namočil žínku a studenou vodou jí omyl krk. Teprve tváří v tvář si Lenka všimla tmavých podlitin a krvavých šrámů co měla na krku. Tlumeně při tom vykřikla. Lukáš si všiml strachu v jejích očích a na několik vteřin jí k sobě konejšivě přitiskl. I přes všechnu hrůzu, co před chvílí zažila se dívce rozletěli motýlci v břiše a pevně ho stiskla také. Srdce je jí opět rozbušilo, tentokrát ovšem vzrušením. Když jí od sebe Lukáš odtáhl všiml si, jak dívčina tvář nabrala sytě rudý odstín.

„Nemáš teplotu?“ zeptal se starostlivě a položil jí hřbet ruky na čelo.
Dívka zrudla o další odstín a něžně se od něho odtáhla.
„Ne, jen… jen se mi točí hlava,“ zakoktala se a sklopila oči.

Jednou rukou jí chytil za bradu a sklopenou hlavu zvedl tak aby si pohlédli do očí. Druhou ucítila dívka kolem pasu. Srdce obou nyní bušilo v jedno rytmu.

„Héj,“ ozvalo se náhle a přerušilo nenadálou romantickou chvíli, „proč jsme do háje svázaná?“
Oba se rychle pohnuly zpět do obýváku. Lenka zůstala stát opodál a Lukáš si sestru pečlivě měřil.
„Co se tu sakra stalo?“ nadávala Petra a snažila se dostat ze svých pout.
Na to si všimla Lenčina krku a vyděšeně vyvalila oči.
„Co se ti stalo?“ vyhrkla vyděšeně.
„Někdo nás napadl? Chytli jste ho? Proč jste mě nerozvázali?“ hleděla na ně nechápavě a klouzala pohledem z jednoho na druhého.
Jejich rozpačité a vyděšené pohledy jí napověděli, že není vše ještě v pořádku. ‚
„Tos jí udělala ty,“ odpověděl suše bratr a čekal na brunetčinu reakci.
„Co je to za blbost?“ vyhrkla a očima hledala u kamarádky podporu.
Ta se, ale jen lehce přitáhla za Lukáše a hleděla na kamarádku vyděšeně.
„To přece není možné. Nepamatuji si…“ nedopověděla.
Hlas jí selhal a pod návalem zoufalství se rozbrečela.
Lenka poklepala Lukášovy na rameno a kývnutím a posunkem naznačila, že by měli kamarádku rozvázat.

Lukáš k sestře poklekl a uvolnil jí z pout. Na rukou jí zůstali červené otlaky. Když se na své ruce podívala pečlivěji všimla si, že za nehty má stopy krve. To jí rozbrečelo ještě víc. Bratr jí objal a chvíli mlčky konejšil.
„Co se stalo?“ zeptala se po chvíli, když se konečně zvládla lehce uklidnit.
„Nevím přesně,“ začala Lenka a osmělila se sednout si do křesla blíž k Petře.
„Když Lukáš odešel najednou jsi se hrozně naštvala a vrhla jsi se na mě. Máš fakt sílu. Začala jsi mě škrábat a škrtit ale podařilo se mi ti podrazit nohy a a a,“ zasekla se.

„A pak jsi zakopla a praštila se do hlavy,“ dopověděl za ní Lukáš, „no a pak jsme přišel já, svázali jsme tě a čekali až se probereš.“

„A co jste dělali v té koupelně?“
„Lukáš mě ošetřoval ty škrábance,“ vyhrkla pohotově Lenka ale opět při tom zrudla což Petře potvrdilo nevyřčené podezření.
„Jo ták, takže já tady přicházím o rozum a vy se tam muckáte v koupelně, kouzelné,“ konstatovala Petra jedovatě a dala si záležet na znechuceném tónu ačkoliv v jiné situaci by za kamarádku byla nesmírně ráda.
„Tak to není,“ zaprotestovala Lenka chabě ale Lukáš jí zarazil.
„O to tu nejde. Chápeš co se vlastně stalo? Napadla si kamarádku. To už není sranda.“
„Já ti nikdy netvrdila, že je to sranda!“ ohradila se prudce Petra a pak se zasekla.
„Proč jsi jí přinesl zpátky?“
„Co jsem přinesl…“ otočil se Lukáš směrem jakým hleděla sestra a nemusel ani dopovědět.
V knihovně stála za sklem vystavená ona kniha jako by jí nikdy nikdo neodnesl.
Lenka tlumeně vykřikla.
„Co teď?“ zašeptala zrzka.
„Co by? Musíme se jí prostě zbavit,“ oznámil věcně Lukáš a rozhodil rukama.
„Ne,“ ozvala se rázně Petra.
„Co?“ vyvalila oči Lenka, „blázníš? Snad nechceš ještě pořád tu knihu chránit?“
„Ne…ano… tedy nechci ale něco ve mně chce. Je to složité. Ale to jsme tím nemyslela. Chci abych to udělala sama. Nechci aby se stalo to co před chvílí. Co kdybych vás zase napadla.“
„Tak tam budu já a přeperu tě,“ nenechal se vyvézt z konceptu Lukáš.
„Sama nikam nepůjdeš sestřičko.“
„Souhlasím, když budeme připravení nepřekvapíš nás a nic nám neuděláš. Ale já tě neopustím.“
Petřiny oči se opět zalili slzami, tentokrát to však byly slzy štěstí a vděčnosti.
„Ale co tedy s ní uděláme,“ kývla tmavovláska směrem ke knize.
„Spálíme jí,“ rozhodl bratr, „ to jsem četl nejčastěji že s prokletými věcmi dělají.“
„Tady?“ zapochybovala Lenka.
„To ne, tady máme alarm. Musíme ven.“
„Tak do lesoparku. Tam by si nás nemuseli všimnout,“ navrhla Petra.
„Jenže už se bude za chvíli stmívat,“ namítla Lenka.
„ A co nám zbývá? Nemůžeme čekat. Co když by jí to Něco ovládlo ve spánku a ublížilo to mámě nebo tátovy?“ oponoval Lukáš a Lenka musela uznat, že tento argument je neprůstřelný.
„Dobře, tak půjdeme,“ uzavřela Petra a v ruce jí zachrastili zápalky.