Jen jednou člověkem – 3. kapitola

Třetí část příběhu do Spisovatelského klání…

*

Dveře do malého sálu konferenční místnosti na hlavním velitelství se tiše, téměř neslyšně zavřely. Nejspíš to nikdo ani nezaregistroval; všichni účastníci Velké schůze seděli za konferenčním stolem, mlčeli a navzájem se pozorovali. Derrick měl mizernou náladu a nejraději by vůbec nic neřešil. Noční můry, které ho poslední dobou trápily, se poslední noc před Schůzí ještě zintenzivnily. Derrick nevěděl, jak dlouho spal, ale měl dojem, že minuty klidného spánku by dokázal spočítat na prstech jedné ruky. Když v místnosti trochu potemněla světla, aby se oči vrchních velitelů tolik neunavovaly, povzdechl si a psychicky se připravil na to, co mělo přijít.

„Rád vás tu vidím a jsem rád, že jste dorazili včas,“ začal Ethan suše, což bylo vzhledem k jeho obvyklému bodrému projevu krajně podivné, „všichni víte, proč tady jsme. Nechtěl bych to dnes nijak protahovat ani zacházet do věcí, které s tím nemají nic společného. Máme plno práce, což všichni jistě víte, a nemůžeme si dovolit zastavit výzkumné procesy.“ Odkašlal si. „Celé pozadí incidentu nebudu vysvětlovat, všichni jsme byli podrobně zpraveni o tom, co se stalo. Navrhuji proto přesunout se rovnou k části, kde budeme řešit, co dál.“ Frederick Spencer a Duncan Higgs souhlasně zamručeli a doktorka Woodsová se ustaraně rozhlédla. Na okamžik se její oči střetly s těmi Derrickovými; v tom momentě bylo něco záhadně kouzelného, co s oběma pohlo. Summer po chvíli nervózně ucukla pohledem a začala si pohrávat se zápisníkem, který ležel na stole.

Když Ethan viděl, že mu nikdo neoponuje, pokračoval. „Od některých z vás, konkrétně od Duncana a od Freda Spencera, přišly určité návrhy, které by v případě schválení výrazně ohrozily postavení Derricka Wilkinse, a to především jeho pozici ředitele sektoru experimentálního genetického inženýrství. Věřím však, že po několika rozhovorech, které jsme společně vedli, k tomu nemusí dojít, neboť i přes jisté problémy, které se se sektorem experimentálního genetického inženýrství a jeho štábem pojí, je Derrick nepostradatelný výzkumník, jehož mentální kapacitu dokáže CIR dobře využít.“ Aha, pomyslel si Derrick, takže to byli jen Duncan se Spencerem, ne Summer, tedy, doktorka Woodsová… Náhle se cítil divně, nedokázal ten pocit popsat ani nikam zařadit. Dostal se do koloběhu vlastních myšlenek, které zahrnovaly jeho pozici, doktorku Woodsovou a jeho nedávné noční můry. Noční můry, mohou s tím snad nějak souviset? Tak se zabral do myšlenek, že byl vůči průběhu první části jednání zcela otupělý.

Ze zamyšlení ho vytrhl až Ethanův hlas: „Derricku? Nechtěl bys nám o tom něco říct i ty sám?“ Derrick si naposledy nechal projít hlavou svá náhlá rozhodnutí, která vyplynula z několika posledních večerů, mimo jiné z toho posledního, který strávil se Summer. Pak se nadechl a začal. „To, co se stalo, je hloupé, neprofesionální a zbytečné – a já se za svůj štáb nemohu postavit, protože se provinil něčím, s čím já nesouhlasím.“ Už tato první věta způsobila, že Spencer mírně nadzdvihl obočí. Takového Derricka neznali; vždy si tvrdě stál za svým a za svými zaměstnanci, a že by se někdy za něco omluvil nebo to považoval za morálně nesprávné, to se jim ještě nestalo. Derrick mluvil dál; byl to na jeho osobu tak neobvyklý projev, že všichni s upřímným zaujetím naslouchali. Řekl, že si uvědomuje, že sektor experimentálního genetického inženýrství již dlouhou dobu porušuje některé ze zásad CIRu a že ví, že s tím velká část hlavního velitelství zásadně nesouhlasí. Vysvětlil, že experimentální činnost, kterou prováděl, byla vedena vždy ve jménu výzkumu, ale přesto dodal, že spousta jím využívaných metod, které nejsou v souladu s nařízeními a hromadnými ustanoveními CIRu, se brzy přestane používat a v celé sekci budou věci fungovat úplně jinak. Zatímco Derrick mluvil, všímal si, jak to všechny účastníky Schůze překvapilo. Měl dojem, že atmosféra mezi hlavními veliteli se rázem naprosto změnila, jako úderem blesku. Věděl, že už tohle může brát jako vítězství. A nejen proto, že zvítězil nad Velkou schůzí, ale také proto, že zvítězil i sám nad sebou. Náhle pochopil, o čem to celou tu dobu bylo. A věděl, že od tohoto dne bude všechno jinak.

Když domluvil, nastalo v místnosti ticho, které přerušila až Ethanova otázka po několika minutách. „Máte k tomu někdo co dodat?“ zeptal se, ale když nikdo neodpověděl, dodal: „Pokud ne, hlasujme. Kdo je pro sankcionování Derricka Wilkinse jakožto ředitele sekce EGI?“ Derrick se i přes své nově nabyté sebevědomí nervózně pootočil po místnosti, ani ruka se však nezvedla. S oddechnutím si setřel pot z čela. „Dobrá,“ prohlásil Ethan, „výsledek je zřejmý, ale pro úplnost se zeptám: Kdo je proti sankcím a přeje si, aby Derrickovi jeho nynější pozice setrvala?“ Přihlásili se úplně všichni, dokonce i Spencer a Duncan Higgs. Summer Woodsová přitom nijak neskrývala svou radost a usmívala se na Derricka. „V tom případě není, co bychom dál řešili,“ řekl Ethan, „tímto prohlašuji dnešní Velkou schůzi a celý incident za ukončený.“

Bylo to jako probudit se ze zlého snu. Derrick se cítil tak dobře, jako skoro nikdy předtím. Nejen, že obhájil svou pozici v pevnosti, ale zároveň pokořil sám sebe a tím rozvinul svou osobnost. Zatím sice neměl přesné plány, jakým způsobem oddělení experimentálního genetického inženýrství dál povede, ale byl si jistý tím, že své metody musí změnit. Uvědomil si, že mu to i přes jeho netečnost a tvrdost ubíralo něco z jeho lidství. Náhle chápal, proč nedokázal dobře navazovat vztahy, proč ho lidé nebrali, proč se tak často sám cítil jako živý, ale opuštěný trosečník na moři ingorance.

Dokonce se setkal se Summer. Když ho uviděla na chodbě, rozběhla se proti němu a objala ho. Derrick při tom zažil pocit, jaký dosud neznal. Bylo to směsí euforie a jakési iracionální nervozity. Dali se spolu do řeči; Summer se rozhodla, že mu pomůže s přípravou nového zařízení v sekci EGI. Její brilatní mozek byl pro poněkud megalomanské Derrickovy plány nepostradatelnou pomocí. Strávili spolu několik hodin, po jejichž uplynutí měl Derrick dojem, jako by byla Summer součástí jeho plánu od samotného počátku a nedokázal si jeho fungování bez ní představit. Část jeho se sice bouřila, protože to považovala za zbytečnou závislost, ale Derrick věděl, že od této stránky své osobnosti je již svobodný.

Když se ten večer s doktorkou Woodsovou loučil, připadal si, jako by od Velké schůze uplynulo již několik dní, ne-li týdnů. Jeho běžnou večerní únavu a vyprahlost vystřídalo množství energie a inspirace, a tak se po zavření dveří rezidenční jednotky dal směle do rozvíjení plánů na obnovu sekce EGI. Ve své mánii si však neuvědomoval, že velký výdej energie způsobuje přepracovanost. O několik hodin později z něj energie vyprchala a nadšení opadlo do střízliva. Derrick se proto rozhodl, že půjde spát. Umyl se, připravil si lůžko, zhasl světla a ulehl.

Než usnul, přemýšlel o všem, co se událo během posledních týdnů, jako ostatně každý večer poslední dobou. Jeho mysl se však náhle dostala i do míst, o kterých dříve ani nevěděl, že je má, a začala spojovat souvislosti, které dříve spojit nedokázala. Derrick si náhle uvědomil, jak museli být jeho přátelé celou dobu frustrovaní a zklamaní, když viděli jeho duševní přerod v bezcitného a arogantního člověka. Dokázal si představit i Summer Woodsovou, dokonce si uvědomil, jak se změnil její přístup k němu poté, co se tak zabral do svých výzkumů. Jak byla náhle odtažitější a chladnější. Vždyť taková, jako byla dnes, předtím také bývala. Tedy, chovala se tak k němu, na ostatní působila spíš jako nudný vědec. Až do té doby, než se Derrick poprvé změnil k horšímu. Derricka to všechno přepadlo. Jak mohl být tak hloupý? Jak to mohl nevidět? Znamená to, že k němu Summer něco cítila? A bylo by možné, že to tam někde stále je?

Náhle si vzpomněl i na ten hlas, který slyšel ve své první noční může ze série posledních dní. Na ten povědomý ženský hlas, který měl tak rád. Uvědomil si, že patřil Summer. Ale proč? Proč tam byl? Co mu chtěla Summer ve snu říci? Derrick se náhle zarazil. Ten hlas slyšel i v dalších snech. Proč se mu vlastně ty sny zdály? Měly mu něco naznačit? A kdy že to vlastně přesně celé začalo?

Derrick byl čím dál méně schopný racionálně uvažovat a čím dál více ho přepadala únava. Ale ne běžná, přirozená únava. Bylo to, jako by v přehradě dlouho zadržoval vodu a pak si před ni stoupl a otevřel stavidla. Naprosto Derricka pohltila; klesly mu víčka a usnul.

A zdála se mu příšerná, ohavná noční můra.

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor požádal o anonymní vydání.