Evropa – Nový svět – 2. kapitola

Druhá část příběhu do Spisovatelského klání…

Všichni se sešli v hale, jejíž dveře zapečetili, až byly možná bezpečnější než hlavní brána. Přeci jenom, pokud se mělo cokoliv stát, tohle bylo posledním místem, kde se mohli schovat. Všichni ale moc dobře věděli, že ačkoliv je budova dobře střežena, jednou se zvířata dostanou i sem. Pro tyhle případy byl vybudován ve sklepě tunel. Do tunelu jste se mohli dostat pouze v případě, že jste odsunuli knihovnu, která se poté na páčku, která je u vstupu do podzemí, vrací do své původní pozice. Byla tudíž velmi malá šance, že by se tudy zvířata dostala.
Taran byl vůdcem tohoto místa. V normálním životě se věnoval bojovým sportům a střelbě. Díky tomu je nyní zdatným bojovníkem,
jehož uznává celá Pevnost. Měl přítele, který bohužel skonal během prvních měsíců, kdy toto místo ještě neexistovalo. I přes to zůstal stále velmi váženým člověkem – byl to právě on, kdo začal navrhovat a budovat Pevnost. Byl skvělým architektem a většina jeho života směřovala k navrhnutí místa, jako je toto – místo, které bude schopné fungovat bez vnější pomoci. Místo, které bude útočištěm pro všechny, kteří ho potřebují. Proto také myslel na všechno a navrhl hned několik únikových cest, kdyby bylo nejhůř. Jednou z nich byl právě tunel, který vedl do nepříliš velkého bunkru, jenž stál na úpatí hory za lesem. Vedly sem pouze dvě cesty – přes hory či přes onen tunel. Jinak byl celý obklopen jezerem, které ho oddělovalo od pevniny několika kilometry.
Taran rozhodl, že se vydají do tunelu. Šel poslední, aby se mohl ujistit, že jsou všichni na cestě do bezpečí, a že zvířata nebudou mít možnost dostat se za nimi. Prošel vchodem, zatáhl za páčku a vydal se po točitých schodech dolů, kde na něj s lucernami čekali Daniel a Katy.
Po půl hodině dorazili všichni bezpečně do bunkru. Taran s Danielem a několika dalšími muži chtěli řešit nynější situaci, ale tak, aby se to nedozvěděl nikdo, kdo nemá. Přešli proto do druhé části bunkru, kde měli klid. Nevšimli si ale Katy, která se za nimi jako myška proplížila a stoupla si za stěnu, odkud mohla slyšet vše, o čem měli v plánu se bavit.

„Co budeme dělat? Už tak nám docházejí zásoby, brzy se nebudeme moct ani bránit. A jednou nás najdou i tady.“ Přišlo od jednoho z mužů.
„Nesmíme ztrácet naději“ snažil se je uklidnit Taran, „ať jsou sebevíc silní, jsou to pořád jenom zvířata. My jsme chytřejší, dokážeme je vyřídit. Musíme dál bojovat – ne za nás, ale naše rodiny. Dokud máme pro koho dýchat, má to smysl.“
„Nerad Vám kazím vaši velmi emotivní a motivující chvilku,“ vložil se do debaty Daniel, „ale bojím se, že nám docházejí šance. Kdybyste jen viděli to, co my.“ Odmlčel se a po tváři mu stekla slza. „Už to nejsou jen zvířata – vyvíjí se, začínají uvažovat nad věcmi, spolupracují.“
„O čem to sakra mluvíš?! Je to jen hromada chlupů a tesáků spojená k sobě krví jejich obětí! Není možnost, že se pod tím skrývá mozek či cokoliv tomu podobnému!“ zakřičel někdo jiný přes celou místnost.
„To jsme si taky mysleli, pak jsme ale narazili na místo, kde žijí. Kolem jejich území měli vykopané pasti, do nichž se náš přítel chytil. Nebylo mu už pomoci.“
„To mohl přeci udělat kdokoliv! Jakou máme jistotu, že to byli právě oni?!“
„Nejdřív jsme si nebyli jistí, ale ruku na srdce, kolik lidí jsme za posledních pár týdnů potkali? Kdyby byl někdo v okolí, věděli bychom o tom.“
„To máš asi pravdu, stejně ale nechci věřit tomu, že by to udělali. Ani nemají důvod.“
„Třeba to tuší. Zkusili jsme se dostat co nejblíž k nim, ale čím hlouběji do lesa jsme šli, tím divnější to začínalo být. Nakonec jsme přišli k malému jezeru, v jehož středu stála menší skalka. Na ní seděla jedna z potvor – vypadala ale jinak. Byla větší, klidnější. Jen se na nás dívala a pak pokynula hlavou. V tu chvíli na nás začali ze všech stran skákat mutanti. Tentokrát nám ale místo krků šli po nohách. První vlnu jsme hravě zabili, z dálky jsme jich ale slyšeli mnohem, mnohem víc! Když jsem se otočil na skálu, potvora byla už pryč, tak jsme se raději rozběhli směrem, odkud jsme přišli. Pak jsme už jen utíkali a stříleli, dokud nám nedošly všechny náboje…“
Daniel se odmlčel a místnost ovládlo hrobové ticho. Někteří byli naštvaní a toužili po tom skončit celé tohle období, jiných se zase zmocnily úzkosti z omezujících se možností. Ticho prorazila až Katy, která vyšla zpoza stěny se slzami v očích.
„Takže všichni umřeme?“
„Kolik jsi toho slyšela?!“
„Všechno. Co chcete dělat teď?“
„Netuším. Ale tady zůstat nemůžeme, není tu dost zásob pro všechny. Ti, kteří jsou toho schopni, se musí vrátit a bojovat. Když to neuděláme, přijdeme o naši poslední šanci.“
„Můžu jít s vámi? Nechci tu jen zbytečně sedět a čekat!“
„Moc dobře víš, jak nebezpečné to je. Nemůžu riskovat, že ztratím i tebe. Jsi to jediné, na čem mi záleží.“
„Netrénoval jsi mě snad pro tohle? Já vím, že jsem v posledních letech nebyla nejlepší sestrou, ale nemůžu tě nechat jít na téměř sebevražednou misi samotného.“
„Nevyšla jsi ani z domu, nemůžeš vědět, jaké to je. A že to nebude pěkné. Opravdu si to promysli, ale já bych byl rád, kdybys zůstala tady, a když chceš pomáhat, postarala se o lidi, kteří jsou v šoku.“
„Nečelíme našim strachům právě tím, že se jim postavíme? Učil jsi mě to tak..nebo tomu snad sám nevěříš?“
„Dobře, ale budeš se vždy držet poblíž mě. A když se cokoliv pokazí, slib mi, že se budeš snažit neumřít.“
„To ti slíbit nemohu“ usmála se Katy v naději, že aspoň trošku uvolní náladu, která tam panovala.

„Dobře, takže jaký je plán?“ zeptal se Daniel Tarana, který už v ruce svíral plány Pevnosti.
„Musíme vzít všechny zbraně a náboje, které tu najdeme. Vzadu by mělo být pár naprosto plných beden. Řekněte to všem, komu musíte, ale snažte se ostatní moc nevystrašit. Pár hodin si odpočiňte, pak vyrazíme a vezmeme si zpět náš domov.“

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.

Post Views: 140