Život s koňmi – 2. kapitola

Druhá část příběhu do Spisovatelského klání…

Běhala jsem z pokoje do pokoje a proklinala naše, že koupili takový velký dům. Táta nikde nebyl a tak jsem zkusila poslední možnost, která mě napadla – tátovu klubovnu pro pravé chlapy. Jednalo se o velkou místnost s biliardem, šipkami, bowlingovo dráhou a mini ledničkami na pivo. Nechyběl ani bar.

Když jsem vešla dovnitř, znovu jsem zatajila dech. Jako když jsem místnost uviděla poprvé. Byla tak velká a přitom tak velmi útulná. Táta zde pořádal pánské jízdy každý druhý týden a jeho kamarádi se sem vždy rádi vraceli. O tomto pokoji se praví legendy, kterým jen málokdo věří.

Rozhlédla jsem se po pokoji a uviděla, že se v rohu něco pohnulo. Zbystřila jsem a spatřila tátu, jak leží vedle barové židle a sotva se hýbe. Chtěl vstát, ale nešlo mu to. Byl to hrozný pohled. Okamžitě jsem k němu běžela a snažila se mu pomoct. Nejdříve jsem mu dala napít studené vody a pak se ho opatrně snažila posadit. Na hlavě měl krvavou skvrnu, a tak jsem se opatrně zeptala, co se stalo.

“Říkal jsem si, že odhodim pár šedesátek (na terči) a půjdu za Dantem. Když jsem odhodil šipku, praštil mě někdo do hlavy a dal už nevím. Kde je maminka?”, odpověděl. Vysvětlila jsem mu, že nevím, že mi dvakrát volala a ani jeden hovor nebyl příjemný. Měla jsem hrozný strach a začala se třást. Táta mě chytil za ruku a tiše pronesl: “Musíme ji najít. Pomoz mi vstát.”. Podepřela jsem mu ruku a pomohla mu na nohy. Chvíli si malátně houpal a pak mě poprosil, abych mu vyčistila ránu. Pořád jsem byla velmi nervózní, měla jsem pocit, že čím více času tady ztrácíme, tím je menší šance, že mámě pomůžeme. Rychle, ale nemotorně, jsem tátovi ošetřila hlavu a po vypití sklenice vody vypadal o mnoho lépe. Dokonce zvládl chůzi. Zeptala jsem se tedy, co uděláme jako první.

“Teď vyměníme Dantemu ty podkovy.”, řekl vážně. Podívala jsem se na něj velmi udiveně a vyděšeně zároveň. “ To myslíš vážně? Máma je někde ztracená, hrozí ji bůhvíco a my budeme měnit podkovy koni?”, odpověděla jsem rozčileně. Ačkoliv je Dante můj život, rozhodně jsem se necítila na to, abych se učila měnit mu podkovy. A hlavně na to nebyl čas.

“Jdeme. Uvidíš, že se ti to bude hodit. Kdyby se cokoliv stalo, Dante bude rychlejší a jízda bezpečnější. Navíc budete oba klidnější, věř mi.”

Vzal si z dílny náčiní a běželi jsme oba do stáje. Byla nově zrekonstruovaná. Všude vonělo čerstvé seno a bylo tady příjemné teplo. Když mě Dante spatřil, hravě zařehtal na pozdrav, ale věděla jsem, že je zčásti neklidný, protože pořád cítil, že se děje něco špatného. Utíkala jsem k němu a nasála jeho vůni. Pohladila jsem ho a zčísla mu hřívu na jednu stranu. “Budu tě moc potřebovat. Teď ti rychle vyměníme podkovy a pak musíme vymyslet, kde najdeme mámu.”, řekla jsem tiše a odpovědí mi bylo další zařehtání. Tentokrát jemné, chápající a soucitné. Věděla jsem, že mi rozumí.

Táta mezitím sundával jednu podkovu za druhou, po chvíli Dantova odpočinku, nasazoval nové. Vyhřebelcovala jsem ho, aby se trochu uklidnil a on vděčně plnil, co se po něm chtělo. Když byl táta hotov, dokončila jsem péči o koně a tázavě na něj pohlédla. “Co teď budeme dělat?”. “Musíme zjistit, kde je maminka.”, odpověděl zřetelně táta.

Najednou jsem to nevydržela a upřímně se zeptala, proč mámu vůbec někdo unášel, proč musíme žít ve stínu a kdo jsou ti lidé. Táta chvíli váhal, ale pak spustil: “Jsme z velmi starého rodu. Ale to už víš. Všechno, co jsi vyčetla z kronik a jiných knih je pravda, je to naše historie. I když to občas připomínalo fantasy. Už od pradávna se naše práce nelíbila lidem chránícim přírodu. I když neděláme nic špatného a nikomu neubližujeme. Kdysi to nebylo ještě komplikovanější. Když jsme žili pohromadě s lidmi a neskrývali kouzla.. Bylo všechno jiné. Ze začátku se s námi zžili, ale později nás lidé začali vnímat jako nebezpečné.. Tvory. Báli se nás a byli nejistí naší mocí.”

Cože? Ja jsem čarodějnice? Jako ve filmech a pohádkách? V hlavě jsem měla pusto a zároveň takový šrumec. Až to bylo k nevydržení. Nevěděla jsem, co si myslet a co dělat. “Takže já jsem kouzelnice?”, zeptala jsem se nejistě.

“ Ano. Jen si prosím nepředstavuj nekonečnou moc a vaření pomocí hůlky. Kouzelníci jako my mají přímo určený druh kouzel. Naším osudem jsou koně. Je mezi námi nekonečná magie, která se stupňuje s věkem a zkušenostmi. U každého se vyvíjí jinak. S maminkou jsme tě nechali projít si přirozeným průběhem. Nenápadně jsme tě učili jak to ovládat pomocí Danteho. Jiní kouzelníci ovládají například živly, nebo jinou zvěř. Nebo také třeba myšlení. Než jsme začali žít v utajení, věděla o nás spousta nekouzelníků a vzniklo tak několik knih o našem druhu. Samozřejmě se zavádějícími nebo neznámými fakty. Jenže lidé pořád cítí, že jsme mezi nimi a stávají se z nich fanatici. Myslím, že právě oni maminku unesli. Myslím, že ji z Barcelony odvezli zpátky do Londýna. Tak jsme o nich slyšeli naposledy. Nevím, jak nás poznali.”

Neváhala jsem a okamžitě volala na letiště, abych koupila letenky. Měla jsem z rodiny nejlepší španělštinu, tak nebyl problém to domluvit. “Sí, dos billetes a inglaterra. Por favor.“

Když jsem položila telefon, na chvíli jsem se zastavila a zamyslela jsem se nad vším. Když umíme ovládat koně pomocí magie, můžeme je použít jako zbraň proti fanatikům. Jen musím přijít na to jak. Myslím, že v tomto mi pomůže Líza. Jedna z mých kamarádek ze školy, která si ještě nemyslí, že jsem blázen. Tomu, co ji řeknu, rozhodně neuvěří. Musím ji zavolat a vysvětlit situaci. Má rodiče u policie, tak bude vědět o takových případech více než já. A musím koupit letenku i pro Danteho. Nebo vymyslet, jak ho tam dostanu.

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.

Post Views: 163