Probuď se, nebo zemřeš – 2. kapitola

Druhá část příběhu do Spisovatelského klání…

Bezradně jsem hleděl před sebe. Tohle se přeci nemohlo stát. Ale stalo. Byl pryč a já díky své neschopnosti nezvládl udělat vůbec nic. Klesnu na kolena a snažím se uklidnit. Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Bylo by to jinak, kdybych byl schopen ovládnout to co je ve mně? Zachránil bych ho? Vůbec bychom tu nemuseli sedět.

„Ciri!“slyšel jsem křik jako by z dálky. „Ciri!“přibližovalo se to a já pak cítil na svém rameni něčí ruku. Trhnu sebou a otočím hlavu, kde uvidím Rianu. Párkrát překvapeně zamrkám a slabě polknu. „Ri…,“zamumlám a stále značně vykolejený jako bych si to nedokázal připustit. „Co se stalo?“ptala se a sevřela mě v náručí. Přišlo mi jako bych z jejího hlasu slyšel nějaké rozčarování. Podívám se na ni a slabě polknu. Jemně zavrtím hlavou a nejsem schopen nic říct, i když otevřu pusu, žádné slovo ze sebe nedostanu. Můj bratr byl člověk, na kterém jediném mi tolik záleželo. Samozřejmě i Riana, ale přeci jen dvojče je nekdo s kým máte mnohem větší a silnější pouto.

Riana mě začne zvedat na nohy a já se nechám. Cítil jsem se jako omámený. Nikdy jsem si nepředstavoval, že uvidím únos vlastního bratra a hlavně… tady jsme měli být v bezpečí. Riana vždycky říkala, že o tom tady nikdo jiný neví. Ani nevím, jak jsme se dostali až ovnitř, ale najednou jsem seděl v kuchyni na židli a přede mnou ležel hrnek horkého čaje a Riana se na mě zamraženě dívala. V další chvíli mi na hlavě přistála várka studené vody. „Vzpamatuj se Ciri!“křikne a já se na ni šokovaně dívám. „Unesli ti bratra, ale to že budeš takto mimo mu nepomůže,“mračí se a je na ní vidět, že je z nějakého důvodu strašně naštvaná. Slabě polknu. Takže to ví, že ho unesli? „Já… já…,“snažil jsem se ze sebe něco vykoktat. Zhluboka jsem se nadechl a chytil ručník, který po mě hodila. Utřel jsem si obličej a napil se trochu čaje, hned jsem se cítil trochu lépe.

Nedokázal jsem však promluvit hned. Teprve až když jsem se plně uklidnil a přestal se tolik třást, jsem se kouknul na Rianu, která se na mě trpělivě dívala a netlačila na mě. „Už jsi v pohodě?“zeptá se a já slabě přikývnu. Zprudka vydechnu a svírám v rukou hrnek. Zahledím se na hladinu čaje a snažím se v klidu uvažovat nad tím, co se ve skutečnosti stalo. Kdo mohl být ten muž? Jak nás našel a proč unesl mého bratra? Vždy to byl Ceiran… to on byl vždy ten silný a teď tu nebyl, aby mi poradil. A já věděl, že ho musím najít. Kouknu se na Rianu. „Musíme ho najít Ri. Musíme ho přivést zpátky. Je to jediná rodina, která mi zbyla.“řeknu naléhavě. Přejde ke mně a obejme mě. „Já vím… najdeme ho, o to se neboj. Nedovolím tomu hajzlovi, aby mu cokoliv udělal. Pamatuješ si, jak vypadal?“zeptá se a já se zamyslím. Neviděl jsem ho příliš dlouho, ale ten posměšný obličej nejde zapomenout. „No… Zhruba si to pamatuju…“ Riana odejde a vrátí se s papírem a tužkou. Posadí se a vyzývavě se na mě podívá. „Tak povídej…“řekne a zhruba si začne načrtávat obrys tváře. Začal jsem jí popisovat, jak ten muž vypadal a snažil se na nic nezapomenout.

„Měl velice světlou pokožku, jeho oči byly úzké a chladné, pokud se nepletu tmavě hnědé. Vlasy dlouhé a bílé. Nos měl malý, obočí skoro nebylo vidět a rty velice úzké…“sleduji jak pod její rukou vzniká portrét. Když tak ji trochu poupravím. „To snad není možné…“řekla Riana a v jejím hlase bylo slyšet pobouření a chlad. Nechápavě se na ni podívám a ona na mě a jen se pousměje. „Ne to nic. Možná tuším kdo to je.“řekne a mě přijde jako by se schválně vyhnula mému pohledu.

Vezmu si kresbu a zahledím se na ni. „Jo… to je rozhodně on.“řeknu a hlas se mi třese. Skoro jako by na mě koukal z kresby, jen se ušklíbnout. Znovu jsem se roztřásl a Ri mi položila ruku na rameno: „Musíš být silný.“

Vím, že má pravdu, ale bylo to těžké. Viděl jsem právě, jak mi unesli bratra. On by se jistě dokázal zachoval lépe, jistě by jen tak neseděl a něco dělal… co něco? udělal by všechno proto, aby mě našel a dostal v bezpečí domů. Prudce se postavím, až se čaj převrhne a vylije. Riana se lekne a trochu sebou trhne a nechápavě na mě hledí. Odhodlaně se na ni podívám. „Musíme do severního chrámu. Je tam největší knihovna a informace, které by mi mohli pomoc zjistit kdo to je.“udeřím pěstí do kresby na stole. „A také můžeme požádat o pomoc mistra Satoshiho a jeho učně.“pronesu a vidím na Rianě, že ji to celkem překvapilo. „No teda, takový odhodlání u tebe vidím poprvé.“řekne a pak se usměje. „V tom případě vyrážíme, nesmíme ztrácet čas. Jsem ráda, že ses vzchopil. Tvůj bratr možná nemá moc času.“řekne a já se zachvěji při té představě, že by mohlo být pozdě, až tam dorazíme. Jestli vůbec zjistíme kde je. Přestaň myslet na takové hovadiny! Najdeme ho! vynadal jsem si v duchu a šel se převléknout, protože díky Rianě jsem byl teď celý mokrý. Hodím na sebe čisté a pohodlné oblečení a chvíli se dívám na stůl, kde ležel přívěšek. Byl našich rodičů, nenosil jsem ho od doby, co zemřeli. Popadnu ho a dám si ho kolem krku. „Ochraňujte brášku.“zašeptám prosebně a vyběhnu z pokoje. Nejsem úplně strašpytel, ale nejsem ani ten odvážný a teď musím být, musím překonat sám sebe.

Riana na mě čekala před chrámem. Otočí se na mě a jemně se usmívá. „Je to opravdu zvláštní vidět tě takto nebojácného.“vydechne s obdivem a natáhne ke mně ruku: „Znám rychlejší způsob cestování než pěšky.“mrkne na mě a já vím přesně co má na mysli, ale vůbec se mi to nezamlouvá. Polknu a chytnu se její ruky. V další vteřině nás obklopí plameny a já silně zavřu oči. Cítím to horko a zvláštní cuknutí. Oči otevřu až ve chvíli, kdy žár poleví. Rozhlédnu se a zjistím, že stojíme na náměstí severního chrámu. „Fuj, fuj, fuj…“oklepu se a Riana se jen směje. Tohle přenášení umí jen ti skutečně dobří. Já, jakožto vládce vody, opravdu nesnáším takové vystavení ohni, ale přežil jsem to.

Vzhlédnu nahoru ke schodům, kde stojí mistr Satoshi a shlíží na nás dolů. „Mistr Riana a její učeň. Co vás sem přivádí?“zeptá se. Za jeho zády vykukovala malá sedmi letá dívka. Jak nás uvidí, oči se jí rozzáří a vyběhne nám vstříc. Vlítne mi do náruče , až málem přepadnu dozadu. „Ciriiiii!“výskne nadšeně a já se usměji a začnu ji jemně hladit ve vlasech. „Ahoj Akiro,“řeknu tiše a mistr Satoshi zavrtí hlavou. „Kolikrát ti mám říkat, že se takto nemůžeš vrhat na lidi.“ Jen se usměji a vezmu malou do náruče. „Nezlobte se na ni mistře prosím,“požádám ho a on se nakonec usměje a pokyne nám rukou, abychom šli dál. Vejdeme do chrámu, kde na nás dýchá klid. Každý chrám je jiný. Akira se mě držela jako klíště. Je tu teprve chvíli, u našeho druhu se moc projevuje v sedmi letech takže ona teprve začíná. Má stejnou moc jako já. Vodu. Dojdeme do prostorné místnosti, kde jsou na zemi nízké stolky. Mistr Satoshi nás vyzve, abychom se posadili. „Takže?“pohlédne na nás tázavě.

„Cieran byl unesen Satoshi. Tímhle mužem.“začne Riana a podá mu portrét. Satoshi se na něj podívá a výraz v jeho očích se změní. Koukne se na Rianu. Přišlo mi jako by oni něco věděli a já ne. „O co tu jde?“zeptám se a dívám se na ně s naléhavou prosbou, aby mi to řekli. Satoshi se na mě podívá, zatímco Ria kouká do země. „Jmenuje se Mao. Byl to můj a Rianin mistr,“řekne zcela vážně a já totálně ztuhnu. Jejich… mistr? Takže Riana ho poznala? Asi o tom nechtěla mluvit, nebo já nevím. Proč mi to neřekla hned? Kouknu se na ni a ona mi pohled neoplatí. „Myslela jsem, že je mrtvý,“řekne chladně. Podívám se znovu na Satoshiho. „Dal se na špatnou stranu, zkoumal temnou stranu naší svěřené moci. Svrhli ho na dno posvátné hory. Nikdo neměl tušení, že přežil. Jeho cíle nikdo přesně nezná, ale jestli unesl tvého bratra, musí k tomu mít důvod.“

Motala se mi z toho hlava.

„Akiro jdi prosím do svého pokoje. Tohle není pro tvé uši,“poprosí ji Satoshi a ona ač nerada tak jde.

„O jeho činech se mlčelo, nikdo nechtěl, aby se to mladší generace dozvěděli. Nevíme přesně co bylo jeho cílem. Avšak unášel studenty i mistry jako by se snažil najít někoho určitého. Co víme s jistotou je, že ti které unášel, byli vždy vládci vody. Pokud to je tak jak si myslím, tak jsi byl cílem ty a ne tvůj bratr,“řekne a já jsem v šoku ještě víc. Takže bratra unesli, protože si ho spletli se mnou? „Ale proč?“nechápu. „Proč unášel vládce vody? A proč by chtěl unést mě? Nejsem ani schopen ovládnout to co ve mě je…“zavrtím hlavou a tepe mi bolestně ve spáncích. Nečekal jsem, že se zde dozvím něco takového. Vždyť je to šílené. „Ciri… my nevíme o co mu skutečně šlo a jde… Ale tvého bratra najdeme,“promluví klidným hlasem Ria. „A co když ho zabijí, až zjistí, že je to nesprávné dvojče?!“vyhrknu a vyskočím na nohy.

„Nezabije. Udělá z něj návnadu, aby se dostal k tobě. Bude lepší, když zůstaneš v bezpečí chrámu. My vymyslíme nějaký plán.“

Klidný hlas Satoshiho mě vytáčel ještě víc. Jak můžou být teď tak klidní? Zaťal jsem ruce v pěst. Přišlo mi, že ve mně všechno vře. Na stolečku ležela konvička s čajem a ta se roztříštila na malé kousky, jak tekutina vylétla do všech stran. „Nebudu tu sedět a čekat až se Ceiranovi něco stane! Klidně ho půjdu hledat sám a hned!“vydechnu naštvaně, kapičky vody se shlukovali kolem mě. Oba se na mě překvapeně dívali. „Myslím, že svou moc zvládne ovládnout,“pronesl Satoshi a postavil se. Došel ke mně. „Je vidět, že je v tobě více, než si my všichni myslíme. Pojď se mnou,“vyzve mě a já se pomalu uklidním a v tu chvíli všechna voda spadne na zem. Nikdy jsem to tak moc neovládal. Polknu a kouknu na Rianu. „Prozatím bude stačit, že se dokážeš bránit, když jsi naštvaný nebo máš velký strach. Jdi!“

Vydám se tedy za Satoshim a ten mědovede do velké knihovny a chvíli hledá, než najde zapečetěný svitek. „Přečti si ho. Je tam všechno o Maovi. Vše mělo být zničeno, ale tohle jsem uchoval.“

Nic víc neřekne a odejde. Chvíli se za ním dívám a potom stisknu v ruce svitek a jdu se posadit ven, kde je klid. Sednu si na náměstí pod lampu a začtu se.

„Snaha ovládnout svět… hledání někoho vyvoleného… Moc o které nikdo netuší zda skutečně existuje… vzácní vládci vody…,“pročítal jsem to a byl jsem víc a víc znepokojený. Co to má všechno znamenat? Hledal někoho s mocí, o které se ani neví zda existuje? Nikdy jsem o něčem takovém neslyšel. Bylo vidět, že se skutečně povedlo ututlat všechny tyto informace. „Arabský chrám zničen…,“zamumlám tiše. Tam se učila Riana a Satoshi, muselo to být jeho útočiště. „Tam musíme začít hledat,“vzhlédnu a uvidím před sebou mladou dívku.

„Byl jsi do toho tak začtený, že sis mě ani nevšiml,“usmála se a já párkrát zamrkám. Sedne si vedle mě a zahledí se nahoru na hvězdy. „Aimei, jak dlouho jsi tu?“ Dívám se na ni. Byla to starší sestra Akiry. Bylo jí 17 a jejím elementem byla země. „Asi patnáct minut,“řekne a zahledí se mi do očí. Měla je krásné zelené. A ne nejsem zamilovaný opravdu ne… trochu zrudnu a raději odvrátím obličej. „Promiň, vůbec jsem si tě nevšiml,“řeknu a ona zavrtí hlavou: „Chápu to, jde o tvého bratra. Já bych v případě Aki udělala to samé.“

Vidím její úsměv a cítím její ruku na tváři.

„Najdeme ho.“

Podívám se na ni a chci něco říct.

„Ne… půjdu s vámi.“řekne nekompromisně.

„S námi?“zamrkám překvapeně a ohlédnu se. „S námi,“vidím tam Rianu a Satoshiho. Byli v plné polní. Pomalu se postavím a schovám svitek.

„Akiru jsme, i přes její protesty, ukryli do bezpečí západního chrámu. Víš kde začít?“

„V Arábii… v chrámu kde jste se učili,“přikývnu, když přejde to překvapení a znovu cítím tu odhodlanost bratra najít. Satoshi přikývne a usměje se. Hodí po mě nějaké pouzdro. Chytím ho a podívám se dovnitř. Byla tam celo černá hůl. Překvapeně se kouknu zpátky na mistra. „Patřila jednomu z nejlepších vládců vody, co jsem znal. Zkus ji.“

Vytáhnu hůl z pouzdra a na ní se stříbrně rozzáří symboly vody. „Páni…,“vydechnu. Lehce jí zatočím ve vzduchu a kolem ní se objeví proud vody. Byla mnohem lehčí a cítil jsem z ní zvláštní energii. „Můžu si ji nechat?“kouknu se na Satoshiho a ten přikývne. „Určitě, myslím, že bývalý majitel by s tím souhlasil,“usměje se a já bych přísahal, že od Riany uslyším slabé: „Tsk.“ a nespokojený výraz.

Vděčně se na Satoshiho usměji a pomůžu na nohy i Aimei. Schovám hůl do pouzdra a to si připnu kolem pasu. Napřímím se a kouknu se na své tři společníky. „Arábie čeká!“

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.

Post Views: 127