Jen jednou člověkem – 2. kapitola

Druhá část příběhu do Spisovatelského klání…

… nalistovat první kapitolu

*

Zdálo se, že se z vyšších velitelů výzkumu v pevnosti vytratila veškerá radost. Mrazivá a dusná atmosféra, která tu teď nastala, byla tak hustá, že by se dala krájet nožem; bylo naprosto neuvěřitelné, že v ní lidi stále dokázali pracovat a vyvíjet snahu o výzkum. Přesto však bylo zjevné, že v hlavním velitelském štábu něco není v pořádku. Nikomu nemohly uniknout nevraživé pohledy, které si Derrick Wilkins vyměňoval se zbytkem velitelství. Do Velké schůze zbývaly dva dny a Derrick pořád neměl ani ponětí, jakým způsobem bude svoje postavení v pevnosti hájit. Navíc posledních několik dní velice špatně spal; pronásledovaly ho noční můry, které byly srovnatelné, ne-li ještě horší než ta, která se mu zdála den před Ethanovou zprávou o osudové potyčce. Derrick zasmušile vyšel z rezidenční jednotky a zamířil do svého sektoru.

Hlavou mu vířila jedna myšlenka za druhou. Dalo by se říct, že byl rozčarovaný. Nedokázal najít smysl vůbec v ničem. Po zprávě, že ho zbytek štábu odepsal a Velká schůze ho dost možná zbaví jeho místa v pevnosti, už ztrácel chuť rozumět i cíli svého vlastního výzkumu. Začínal si klást otázky, jestli to má vůbec zapotřebí, jestli na tom, že jeho experimentální a nekonvenční přístup, který mnozí inženýři označovali jako „nehumánní“, není úplně v pořádku, něco není. Přesto, že v hloubi duše myšlenkami tohoto druhu zcela opovrhoval, cosi ho nutilo stále znova přehodnocovat odpovědi, kterými sám sobě odpovídal na své vlastní otázky. Mírně však tušil, že jeho náhlé nekontrolovatelné změny nálad a zasmušilost souvisí i s dalším člověkem. S doktorkou Summer Woodsovou.

Derrick se za to nenáviděl. Odmítal připustit, že na jeho vlastní velké plány a nápady může mít nepřímý vliv někdo jiný, komu to nedovolil. Ještě více ho ale trápilo to, že se nedokázal na nic pořádně soustředit. Na práci, na výzkum, na papírování – na nic. Aniž by si to možná pořádně připustil, sžíralo ho, že dokonce i Summer ho chtěla pryč. Tedy – alespoň to tak vyznělo od Ethana, ve skutečnosti s ní od té doby nemluvil. To byla další věc, která mu nešla z mysli. Věděl, že si s ní musí promluvit. Jen se dosud neobjevila vhodná příležitost.

To se však mělo brzy změnit. Když se Derrick vracel do společných prostor na velitelství, potkal Summer na konci chodby. Jakmile si Summer všimla, o koho jde, okamžitě namísto pozdravu tiše řekla: „Derricku, musíme si promluvit.“ Přestože Derrick vlastně plánoval přesně to samé, tohle vůbec nečekal. „Cože? Musíme si promluvit?“ zeptal se nechápavě, „Ohledně čeho?“ „Ty moc dobře víš, ohledně čeho,“ řekla Summer možná zbytečně přísně, „podívej, Derricku, já věřím tomu, že nic z toho, co se stalo, nebyl tvůj záměr, a to i přesto, že všichni víme, že nejsi vždycky stoprocentně empatický a ohleduplný k lidem, které máš kolem sebe. Vlastně i věřím, že s tím, co se stalo, nesouhlasíš. Ale něco prostě stalo a my na to musíme reagovat a řešit to.“ Derrick z toho byl stále dost zmatený. „Summer,“ řekl mírně, „můžeme si o tom promluvit, ale nerad bych to řešil tady. Myslím, že je kolem nás víc zvědavých uší, než jsem momentálně ochotný připustit.“ „Nemyslela jsem teď,“ odpověděla mu Summer, „musím zpátky na velitelství. Setkáme se zítra. Dej mi vědět.“ Otočila se na podpatku a zamířila na hlavní velitelství, až její modrá uniforma zmizela za rohem chodby.

Derrick se rozpačitě vrátil do své rezidenční jednotky. Takhle si to sice nepředstavoval, ale předpokládal, že zítřejší den by mohl napravit aspoň část problémů, které momentálně měl. Sedl si ke stolu, chvíli se pokoušel soustředit na nějakou práci, která mu už týden ležela na stole, ale po půl hodině to vzdal a šel si lehnout.

Jako každá z posledních nocí byla i tato plná strachu, hrůzy a studeného potu.

Když se Derrick ráno probudil a chystal se jít do sektoru, za dveřmi na něj čekal Ethan Park. „Ahoj, Derricku,“ pozdravil ho tichým, rozpačitým hlasem, „Doufám, že jsi nezapomněl, co nás zítra čeká. “ „Jak bych mohl, Ethane“ odpověděl Derrick sarkasticky, „když mi tu vaši podělanou Velkou schůzi strkáte do obličeje každý den.“ „Dobře,“ řekl Ethan mírně, „uklidni se. Jsem tu, abych ti oznámil, že to možná nebude tak dramatické, jak jsme si minulý týden mysleli. Vypadá to, že Spencer o něčem mluvil s Woodsovou. Nevím přesně o čem, ale zdá se, že se trochu uklidnili. Nemyslím, že by se tě zítra pokusili vyhnat z pevnosti. Nevím ale, jak je to s Duncanem. Pokud vím, měli jste mezi sebou vždycky určité spory, z toho usuzuji, že ten názor nezměnil.“ Setřel si dlaní pot z čela. „Ty si možná myslíš něco jiného, ale ani já se tě nesnažím dostat z pevnosti. Můžeme mít určité neshody, ale stále jsi důležitým členem našeho týmu a v jistých ohledech jsi nepostradatelný. Proto je i v mém zájmu, aby zítřejší Schůze dopadla ve tvůj prospěch.“ Derrick se na něj dlouze díval. Chvíli nepadlo ani slovo. Na tom momentu bylo něco zvláštního, jakoby závan starých časů, těch dob, kdy si s Ethanem tolik rozuměli a společně viděli velkolepou budoucnost CIRu, nejmodernějšího výzkumného centra na světě.

„To je vše, co jsem ti chtěl sdělit,“ dodal Ethan, „musím jít. Drž se.“ S těmito slovy odkráčel na velitelství. Derrick se zcela ponořen v myšlenkách vydal do sektoru, ale cestou si vzpomněl na plánovaný rozhovor se Summer. Zašel proto směrem k její rezidenční jednotce a zaklepal. Když Summer konečně vyšla ven, Derrickovi se rozbušilo srdce. Ano, tyhle myšlenky si teď nemohl dovolit, ale… byla nádherná. Skutečně. Moc dobře věděl, že kvůli tomu tu teď není a že s ní potřebuje mluvit především proto, aby si mohl na zítřejší Velké schůzi obhájit funkci v pevnosti, ale nedokázal se svým citům ubránit. Přesto se však zmohl na to, aby ji aspoň podzravil. „Ahoj, Summer,“ řekl tišeji, než měl zvykem, „jsem tady, jak jsme se včera domluvili. Pokud máš čas, rád bych si s tebou promluvil.“ Summer se jen tiše rozhlédla po chodbě. „Pojď dál,“ nabídla mu a když vešel, zaklapla za ním dveře.

„Summer, je mnoho věcí, které je třeba řešit, ale velmi málo času, který na to máme,“ začal Derrick zprudka, „v prvé řadě bych chtěl vědět, co ode mne toužíš slyšet ty.“ „Hmm,“ zamručela Summer, „Derricku, v poslední době je všechno nějaké divné. Bylo na tobě dlouhodobě vidět, že jsi frustrovaný. Na velitelství jsme si domysleli, čím to asi bude. Víme, že nejsi spokojený s regulacemi, které CIR zařídil ohledně experimentů se subjekty, i když jsou konsenzuální. Ale musíš si uvědomit, že CIR nikdy nestál a nestojí proti tvé osobě. Vím taky, že neděláš nic, co by bylo v rozporu s tvou osobní morálkou nebo co bys nebyl schopen vyzkoušet na sobě. Jenže tvoje morálka není vše, Derricku. Pravidla se kvůli tobě měnit nebudou.“ Derrick jen nadzvedl obočí. „Ale přesto vím, že nejsi špatný člověk,“ špitla Summer, „a zítra udělám všechno pro to, abys z toho vyšel dobře. Mluvila jsem se Spencerem a vypadá to, že má na věc podobný názor jako já. Musíš ale snížit své nároky, jinak to nepůjde. Budeš muset změnit své přesvědčení ohledně výzkumu. Jinak se nikam nepohneme.“

Derrick se díval do země. Bouřily se v něm myšlenky a emoce. Když slyšel takové řeči, obvykle v něm jen vzbuzovaly hněv, ale když mu to říkala ona… Najednou si uvědomil, že celou dobu tušil, že má ta mladá doktorka pravdu. To tušení sice nebyl schopen přijmout jako pravdivé, ale stále šlo o uvědomění, které v něm zanechalo stopu. Rozhodl se, že na zítřejší Velké schůzi bude vítězem on. Najednou cítil potřebu doktorce vyklopit všechny důvody, proč dělal věci tak, jak je dělal. Summer ho jen fascinovaně poslouchala. Mluvil desítky a desítky minut, jako dítě zaujaté svou hrou. Vysvětloval jí své vize, své plány, své pohnutky, prostě všechno, co se týkalo jeho zvláštních metod a také sporů s kolegy i podřízenými. Vlastně jí nevědomky vyléval všechnu svou frustraci, která ho zatěžovala kvůli neochotě okolí přistoupit na jeho metody.

Mluvil dlouho, ale poté přece přestal. Summer téměř nebyla schopná slova. Ať si o Derrickovi předtím myslela cokoliv, její postoj k tomu člověku se napořád změnil. Po chvíli se ho však přece jen zeptala: „A proč jsi mi to všechno řekl? Odkdy máš ke mně takovou důvěru?“ Derrick se na ni jen nešťastně podíval a tiše řekl: „Víš, Summer, zjistil jsem, že existují věci, na které je krátký i výzkumný proces sektoru genetického inženýrství.“

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor požádal o anonymní vydání.