Nebezpečná láska – 2. kapitola

Druhá část příběhu do Spisovatelského klání…

Upozornění: Není vhodné pro čtenáře mladší 15 let. Obsahuje sexuální scény, násilí a vulgarismy.

17 dní před…

Ztratila jsem pojem o čase. Mé tělo bezvládně sedělo na podlaze a oči se nedokázaly odtrhnout od babiččina mrtvého těla. Nevěděla jsem co mám dělat. Měla jsem se bát? Byl pachatel ještě uvnitř domu? Mé myšlenky se mou hlavou vlekly šnečím tempem. Nebyla jsem schopna racionálního myšlení. Po nějaké době mi došlo, že bych na místo měla zavolat policii. Pomalu jsem zvedla ruku, nasměrovala ji do kapsy a tam nahmatala mobil. Podařilo se mi ho odemknout až na čtvrtý pokus. Chvíli mi i trvalo, než jsem si vybavila číslo policie. Sotva vteřinu se telefonní číslo vytáčelo a už se na druhé straně ozval hlas:”Dobrý den, co se vám stalo?” já už ale neodpověděla. Všechno se mi před očima zamlžilo a upadla jsem do bezvědomí.

“Slečno! Slečno haló, slyšíte mě? Hej Marcusi, přines sem nosítka, máme tu dívku, která vůbec nereaguje!” Jen matně jsem slyšela nějaké hlasy. Nedokázala jsem otevřít oči. Nešlo to. Mé tělo, jako kdyby nešlo ovládat. Nemohla jsem vůbec nic. Co se dělo? Cítila jsem cizí doteky. Chtělo se mi křičet a plakat, ale ani to mi nešlo. Byla jsem naprosto bezmocná.

James

Seděl jsem ve své pracovně a prsty mi rytmicky klepaly o desku stolu. Dnes měla Kayla přijít na návštěvu. Hádám, že z mého pozvání byla nadšená, protože si pod ním představila perfektně strávenou noc. Realita ale byla někde úplně jinde. Neměl jsem sebemenší ponětí, jak celou situaci zvládnu, ale věděl jsem, že to udělám. Že to chci udělat. Už dlouho jsem necítil něco tak silného, jako k Anastazii. Zazvonil zvonek a z dolního patra bylo slyšel bušení na dveře. Už je tady. Zhluboka jsem se nadechl, vstal a vydal se dolů, abych jí otevřel.

“Miláčku! Ahoj, jsem tak ráda, že jsi mě dnes pozval k sobě! Tak dlouho jsem u tebe nebyla!”, Kayla se na mě začala sápat, ale já zůstal odtažitý. Ona se ale nezvdávala, vzala mě za ruku a táhla do obýváku. “Zlato, co se děje? Co je s tebou? Chceš mi snad něco říct?”, byla příšerně dotěrná. Uvnitř jsem se uklidnil, abych jí to zvládl říct co nejklidnějším tónem. Byl jsem připravený: “Kaylo”, začal jsem, “myslím, že jsi si všimla, že už nám to delší dobu neklape.” V tu chvíli se veškeré nadšení z obličeje Kayly vytratily. “Co?! Jak jako neklape? Co tím chceš říct?!”, Kayla začínala zuřit. Já zanechal klid na tváři a pokračoval: “Snažím se ti Kaylo říct, že to ukončíme. Nejsem v našem vztahu šťastný, rozumíš? Kaylo? Kaylo, podívej se na mě. “ Kayla od chvíle, co jsem jí oznámil své rozhodnutí, měla hlavu svěšenou dolů. Sledoval jsem jí. Když se konečně pohla a podívala se na mě, v obličeji měla velmi zvláštní výraz, skoro jako kdyby se usmívala. “Fajn!”, vyštěkla na mě, “jak chceš Frayi. Je to tvoje rozhodnutí. Ale pamatuj! Budeš toho set sakra litovat!” s těmito slovy se zvedla, sebrala svůj kabát, vzala si boty a zabouchla za sebou dveře. Ulevilo se mi. Cítil jsem se volný, jako bych ze sebe odpoutal balvan, který mě celou dobu táhl ke dnu. Musím napsat Anastázii pomyslel jsem si. Vzal jsem telefon a začal psát. Cítil jsem se trochu jako bláznivý teenager, který totálně propadl dívce, do které se zamiloval. Milá Anastazie, právě jsem učinil to, co jsem měl už velmi dávno. Teď už jsme opravdu jen my dva a nikdo mezi námi. Dnes večer bych tě rád pozval na večeři, vyzvednu tě v sedm večer? -James Odeslal jsem textovou zprávu a čekal na odpověď.

Uběhly dvě hodiny od chvíle, co jsem zprávu odeslal a Anastazie se pořád neozvala. Začal jsem být poněkud nervózní, protože většinou mi odepíše hned. Počkal jsem ještě pět minut a jelikož odpověď pořád nedorazila, sebral jsem se a jel k domu, kde bydlela. Měl jsem dokonce vymyšlenou výmluvu, kdyby mi náhodou otevřela její babička – nesu jí práci, kterou by si měla ještě poupravit do zítřejšího dne. Cestou jsem svíral volant, až mi bělaly klouby. Měl jsem z nějakého důvodu špatný pocit a když jsem zastavil před domem, kde Anastazie bydlí, můj pocit se potvrdil.

Okolo baráku vedla žlutá páska a u něj bylo zaparkováno několik policejních aut. Anastazie! Rozběhl jsem se rychle k domu, až mě zastavil nějaký strážník. “Pane, dovnitř nemůžete! Vyšetřujeme vraždu…”, zbytek jsem už neslyšel. Polil mě studený pot. Vražda? To snad. To není možné. Nakonec jsem byl schopen ze sebe vykoktat jen pár slov: “K-k-koho? J-je t-o d-d-dívka?” strážník se na mě podíval a zakroutil hlavou: ”Ne pane. Po telefonátu jsme zde našli jednu starou paní s podříznutým hrdlem. Pravděpodobně nás kontaktovala dívka, která při ní ležela, když jsme sem přijeli.” ulevilo se mi. Ale, kde tedy Anastazie je? “Kde je ta dívka?!” vykřikl jsem bez přemýšlení. Musel jsem se k ní dostat co nejdříve to šlo. “Byla převezena do… moment pane, jste rodinný příslušník? Jinak vám to sdělit nemohu.”, “ano, tedy vlastně ne tak docela. Já jsem,” odmlčel jsem se, a pak mě napadlo, co řeknu, “její přítel.” strážník si mě prohlédl a pak pokračoval: “Byla převezena do Winstonské nemocnice. Je to odtud kousek.” Strážníkovi jsem poděkoval a vydal se rovnou do nemocnice.

Do nemocnice jsem prakticky vtrhl a od slečny na recepci zjistil, kde Anastazie leží. Třetí patro pokoj 302. Urychleně jsem mačkal tlačítko ve výtahu, jako kdybych čekal, že ho to popožene. Našel jsem pokoj 302 a vešel dovnitř. Anastazie tam bezvládně ležela na posteli a klidně oddechovala. Chvála bohu, nebyla zraněná. Přisunul jsem si stoličku k její posteli, posadil se, a čekal.

Anastazie

Byla jsem při vědomí, ale mé oči se odmítaly otevřít. Zkusila jsem zahýbat rukou, pak i trochu nohou. Všechno fungovalo tak, jak mělo, takže jsem neměla žádná zranění. Nešlo mi si vybavit, co se přesně stalo. Jediné, co jsem věděla bylo to, že mi někdo zabil babičku. Ale kdo? A kde to vůbec jsem? Vší silou jsem se snažila, dokud mě oči neposlechly. Po otevření jsem viděla jen bílo. Co to? Rychle jsem se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Nalevo ode mě bylo pouze okno, díky kterému jsem zjistila, že venku už je dávno tma. Kolik jen bylo hodin? Pohltilo mě zmatení. Chtěla jsem vstát a zjistit, co tady dělám. Pak jsem si ho všimla. James měl položenou hlavu na kousku postele, kde jsem ležela. Co tady dělá? Aniž bych si to uvědomila, najednou jsem ho hladila po hlavě a jeho přítomnost mě tak nějak uklidnila. Uběhlo několik minut a James se probudil. Rozkoukal se a pak se z únavy v jeho obličeji stalo překvapení. Já se zmohla jen na krycí úsměv, který měl naznačit, že je všechno v pohodě. “Anaztazie,” promluvil, “moc mě mrzí, co se stalo, ani nevíš jak. Pojď sem.” roztáhl ruce a já mu padla do náruče. Začala jsem tiše plakat. Co teď? Co budu proboha dělat? “Pane Fr… chci říct Jamesi, proč se to stalo? Co si jen počnu? Bez babičky nemám kde bydlet. Nemám nic!”, chvílemi jsem zněla až hystericky, “obávám se, že zkrátka budu muset … ukončit studium.” “Co? Proč bys to dělala?” odvětil mi hned po tom, co jsem to dořekla. “Teď, když je babička,…prostě už není mezi námi tak,” nedokázala jsem složit souvislou větu. Neustále jsem dělala pauzy, ale James byl trpělivý. “Teď budu na vše sama. Musím si sehnat práci, přestěhovat se do mnohem menšího domu, možná spíše bytu a …”, větu jsem nedokončila, protože tentokrát se slzy z mých očí jen hrnuly. James mě konejšivě pohladil po vlasech a odpověděl: “Anastazie, na nic nebudeš sama, rozumíš? Odteď budeme spolu a já tě nenechám samotnou. Všechno spolu zvládneme a ty budeš dál pokračovat ve studiu. Nedovolím, aby jsi zůstala sama.” s těmito slovy mě k objal ještě pevněji. Byla jsem v bezpečí. Neskutečně se mi ulevilo. Myslel to vážně. On byl ten, kdo při mě bude stát i v nejhorších chvílích, jako jsou tyto. “Přestěhuj se ke mně.” vypadlo z něj najednou. Co? “Jedině tak budeš moct zůstat na škole, zatímco já budu zodpovědný za náš domov. A navíc, budu tě moct střežit. Policie zatím nedopadla pachatele, takže mám dost podstatný důvod se obávat o tvůj život. Až tě propustí z nemocnice, zajedeme k tobě, posbíráme tvé věci a pojedeš ke mně. Co ty na to?” v tu chvíli jsem nevěděla, co mu na to mám říct. Začít s ním bydlet? “Jamesi to by bylo,… to by bylo skvělé! Panebože nastěhuji se k tobě, a ráda!” skočila jsem mu kolem krku a na malou chvíli byly všechny starosti pryč.

18 dní před…

Z nemocnice mě propustili další ráno. Večer, když James odešel, jsem opět propadla pláči. Nedokázala jsem si připustit, že z mé rodiny už tu není nikdo, komu bych se svěřila. Zrovna teď bych tak moc potřebovala maminku, jak moc mi chyběla. Co by mi asi řekla? Že vztah s profesorem není správný? Že jsem na stěhování k němu příliš mladá a že mám poblázněnou hlavu? To se nikdy nedozvím. James už na mě čekal před nemocnicí i s autem. Dnes na sobě měl tmavé brýle za účelem, aby ho nikdo nepoznal. Nad tím jsem se pousmála, protože si myslím, že brýle jeho identitu rozhodně nezmění. “Ahoj. Jsi připravená?” odpověděla jsem kývnutím hlavy a tak jsme nasedli do auta a zamířili k domu, kde se den zpátky odehrála ta hrozná událost. Nervozita nabírala na intenzitě jak jsme se blížili k cíli, ale věděla jsem , že to musím udělat. Nebyla jiná možnost.

Policie u domu už dávno nebyla. Zůstalo tam jen pár žlutých pásek, které označovaly místo činu, ale už jsme mohli dovnitř. Párkrát jsem se zhluboka nadechla, vylovila klíče z kapsy a vešli jsme s panem Jamesem dovnitř. Držel mě za ruku a ani jeden z nás jsme za celou dobu nepromluvili. V domě bylo nezvyklé ticho. Neodvážila jsem se podívat do obýváku a tak jsme jen vyšli schody a zamířili do mého pokoje. “Páni”, pronesl s úžasem James, “nikdy jsem v pokoji dívky nebyl. Nečekal jsem, že bude vypadat… takhle.” mezitím, co jsem házela všechny věci do tašky jsem mu odpověděla: “A co jsi čekal? Pokoj v podobě cukrové vaty?” pokusila jsem se zavtipkovat. Můj pokoj byl tmavý. Studené fialové stěny, černé závěsy a celkově místnost působila dost smutně a depresivně. Mně se ale líbila. Vždy jsem si sem zalezla když mi bylo nejhůř, nebo jsme tady s Janet pořádaly polštářové bitvy. Tolik vzpomínek v jednom pokoji. Zase se mi po tváři začaly kutálet slzy. “Anastazie, co je ti?” James ke mně hned ustaraně přiskočil. “Ale to nic. Jen jsem si vzpomněla, kolik jsem tady toho zažila a teď je tohle místo místem činu. Je mi z toho na nic.” odvětila jsem mu. Vzal mě kolem ramen a chvíli jsme se houpali ze strany na stranu. Nevím proč, ale jeho doteky mě dokázaly vždy uklidnit a připomenout, že ne všechno hezké je z mého života pryč. Dobalila jsem poslední věci a než jsem z domu odešla, stavila jsem se v pokoji, kde spávala babička. Na nočním stolku byl její růženín, který při sobě měla vždy při modlení. Strčila jsem si ho do kapsy a do tašky jsem si sbalila nějaké fotky, které měla vystavené na prádelníku a společně jsme s Jamesem odešli.

Teď jsem musela nechat všechno za sebou. Domov, rodinu, která už nebyla, můj starý život,…musím začít znova. Čeká mě ještě vyřízení pohřbu, výpověď policii a všechny tyhle formální věci. Bylo mi z toho na zvracení.

Domů jsme dorazili celkem pozdě. James mi ukázal, kam si mám dát věci a společně jsme si pak sedli v obýváku. Jeho dům byl obrovský a velmi moderně zařízený. Bylo skoro těžké uvěřit, že si tohle pořídil z platu učitele. “Vydrž tu chvíli.” sotva to James dořekl, zvedl se a zmizel v kuchyni. Seděla jsem tam a prohlížela si každý kout místnosti. Stěny byly sněhově bílé, plazmová televize připevněná na stěně, prosklený konferenční stolek a velká okna s krémovými závěsy. Na stěnách také viselo pár obrazů, většinou moderního umění. James měl velmi dobrý vkus a jeho obývák působil, stejně tak jako on, velice klidně. Zatímco jsem mapovala místnost, James přišel se dvěma sklenkami vína. Pozvedla jsem jedno obočí a on se jen nevinně usmál a usadil se zpátky vedle mě. Podal mi sklenici a pronesl něco jako přípitek: “Tak tedy Anastazie, vítej u mě doma a připijme si na lepší zítřky.” cinkli jsme si skleničkami a já jsem s chutí upila skoro půlku skleničky. Tohle bylo to, co mé tělo teď potřebovalo. Společně jsme tam popíjeli, dokud nebyla láhev vína prázdná. James nevypadal opile, ale byl, stejně tak jako já, v dobré náladě. “Měli bychom jít do postele, co myslíš?” zeptal se. “Rozhodně. Tohle byl velmi náročný d…” ani jsem to nedořekla, James mě vzal do náručí a odnesl do pokoje, kde mě položil na postel. “Tak, pořádně se vyspi. To je to, co teď hlavně potřebuješ. Myslím, že si s klidem můžeš vzít alespoň na týden volno ze školy, než se s tím vším trochu vyrovnáš. Kdyby jsi cokoliv potřebovala, budu spát hned vedle.”, poznamenal, “Počkej!” zastavila jsem ho, “co kdyby jsi, co já vím”, kousla jsem se do rtu, “třeba spal tady se mnou?”, udělala jsem na něj psí oči. Dnes v noci jsem rozhodně nechtěla být sama. Dnes ne. Po chvíli rozmýšlení si James povzdechl a nakonec přikývl, “Tak dobře, zůstanu tu s tebou.”, usmál se. Začal si svlékat ponožky, kalhoty, tričko,…to už mi skoro spadla čelist. Jeho tělo bylo neskutečně vypracované. Toho jsme si s Janet všimly hned první den, co jsme ho viděly, ale takhle na ostro je to ještě lepší. “Co? To jsi snad nikdy neviděla polonahého muže?”, popíchnul mě. Přepadl mě stud a odvrátila jsem zrak. “Nemusíš se koukat jinam. Klidně pojď blíž.”, vzal mě za bradu a podíval se mi přímo do očí. Přepadl mě chtíč. Srdce se mi rozbušilo a všechno se se mnou najednou točilo. Znovu jsem zatoužila ochutnat jeho rty, pocítit jeho doteky na mé holé kůži. Políbili jsme se. James mě líbal jemně, ale pak se letmý polibek proměnil ve vášnivý. Zkoumal mou pusu, jako by chtěl nalézt i ty největší zákoutí. Vzdychla jsem a James se tvářil velice spokojeněl. Jedním kolenem se opřel o postel a svýma rukama mi zajel pod tričko. Neudržela jsem se a vzdychala jsem dál. “Pane Frayi,…”, oslovila jsem ho. Kulišácky se ušklíbl. Moc dobře věděl, co chci. Svékl mě a ve spodním prádle mě položil na postel. “Anastazie, jsi si jistá že víš, co děláme?”, pronesl mezi polibky a já si byla stoprocentně jistá, že to chci. “Ano pane Frayi. Udělejte to.”, vyhrkla jsem mezi vzdychy. Vzal mě za slova a sundal si boxerky. Podíval se na mě, já přikývla a on pomalu zajel dovnitř. Trochu jsem se zakroutila bolestí, když protrhl mou pannenskou blánu, ale pak bolest vystřídala rozkoš. Byl to úžasný pocit. Nepřestávala jsem vzdychat, dokud jsem nedosáhla orgasmu. James se mi udělal na bříško a svalil vedle mě. “Miluju tě Anastazie.”, řekl celý zadýchaný. “A já miluju tebe.”, odpověděla jsem mu. Zvedla jsem se, abych našla koupelnu, kde bych se mohla umýt. Po menším bloudění jsem koupelnu přeci jen našla a osprchovala se. Když jsem se vrátila zpátky do pokoje, James už spal. Při spánku vypadal ještě klidněji. Směle jsem si lehla vedle něj a v mžiku usla.

Uběhlo pár dní a já si už pomalu zvykla na bydlení s Jamesem. Pomohl mi zařídit pohřeb mé babičky, vyřídit všechny papírové záležitosti a byl tu pro mě, když jsem musela vybrat rakev, ve které bude babička pohřbená. Netvrdím, že to bylo lehké, ale s Jamesem po boku to bylo rozhodně jednodušší, než kdybych to měla dělat sama. Dnes byl ten den, kdy se pohřeb měl uskutečnit. Byla jsem z toho dost nervózní a abych pravdu řekla, vůbec se mi tam nechtělo. Můj želudek byl na vodě, od rána jsem nic nejedla a James si dělal starosti. Moc jsem tomu nevěnovala pozornost, jako kdyby okolo mě byla bublina, přes kterou se ani on nedostal, ale respektoval to, za což jsem mu byla velmi vděčná. “Anastazie? Můžeme vyrazit?”, ozvalo se ze zdola. Stála jsem před zrcadlem, celá v černém, bez života. Sebrala jsem svou kabelku a sešla dolů, kde čekal James v černém smokingu. I když šel na pohřeb, vypadal jako okouzlující gentleman. “Tak pojďme, ať nepřijdeme pozdě.”

Cesta tam byla krátká. Místní hřbitov, kde bude pohřeb probíhat, je místem klidu pro všechny obyvatele našeho malého města. Tam, kde leží má maminka a tatínek, bude teď ležet i babička. Při té představě se mi opět udělalo nevolno, ale snažila jsem se to zahnat pohledem z okna. Venku všechno kvetlo, chodily tam maminky s kočárky a malými dětmi, všichni vypadali plní života a radosti. A my mířili na pohřeb.

Na pohřbu jsem byla jen já a James, nikdo jiný. Babička neměla žádné přátele a z rodiny jsem zbyla už jen a jen já. Pocity při tom, když jsem se s babičkou naposledy loučila byly nesnesitelné. Vypadala jako kdyby spala. Na krku neměla žádný šrám, byl zamaskovaný tak, aby nebyl vidět. Byla překrásná. Plakala jsem. Celou dobu se hnaly jedna slza za druhou. James se mě snažil utěšit, ale věděl, že se s tím musím vypořádat hlavně já sama. Pak přistoupil k rakvi i on. “Madam Harsonová, neměl jsem sice šanci vás poznat, ale určitě jste byla báječná žena a babička. Slibuji, že se o vaší vnučku postarám a nedopustím, aby se jí něco stalo. Slibuji.”, to mi vyrazilo dech a rozplakala jsem se ještě víc. Políbil babiččinu studenou ruku a přišel zpátky ke mně. “Půjdeme?”, zeptal se. Naposledy jsem se podívala na babičku a vtiskla si její obličej do paměti. Nechtěla jsem se s ní rozloučit, ale nebyla jiná možnost. Navždy sbohem babičko.

Pomalu jsme odcházeli ze hřbitova, zatímco za námi bylo slyšet, jak rakev zavírají a ukládají do vykopaného hrobu. Neotočila jsem se. Nechtěla jsem to vidět, pro dnešek už bylo bolesti dost.

Cestou domů jsem Jamese poprosila, jestli by mi nezastavil u lékárny, abych si tam něco koupila. Neměl s tím problém a tak jsem jen narychlo vyběhla a během minutky jsem byla zpátky. Ač se zeptal, neřekla jsem mu, co jsem koupila. Dál jsme se o tom nebavili a v tichosti jsme jeli domů.

Jakmile jsme dorazili domů, i s kabelkou jsem šla na záchod. Vytáhla jsem z ní těhotenský test, který jsem koupila a použila ho. Čekala jsem pár minut, dokud se čárky na testu nezbarvily a moje obava se potvrdila – jsem těhotná. Rozplakala jsem se. Jak tohle vysvětlím Jamesovi? On určitě nechce dítě. Ne teď. “Anastazie, jsi v pořádku? Jsi tam nějak dlouho.”, ozvalo se za dveřmi. “Už jdu!”, umyla jsem si ruce a vyšla ven. “Nemusíš chodit pryč, aby jsi se mohla vyplakat. Rád budu při tobě.”, ale já neplakala kvůli tomu. “Jamesi, já ti musím něco říct,” podívala jsem se mu do očí a promluvila: “Já jsem si dnes v lékárně koupila těhotenský test a”, odmlčela jsem se, “jsem těhotná.” Pan James se na mě podíval a přestože vypadal na první pohled zaraženě, pak se zaradoval, “Anastazie, kvůli tomu jsi plakala? Vždyť to je přece skvělé! Pojď sem.”, objal mě. Ulevilo se mi a opět se potvrdilo, že tento muž je ten pravý, který se mnou zůstane v jakékoliv situaci. Nikoho jsem nemohla milovat více, než jeho. “Takže, co teď?”, zeptala jsem se. “No, asi budeme dál pokračovat v tom, co jsme doteď dělali, než to na tobě začne být vidět?”, uchechtl se. “Dobře. Ale je ti jasné, že od určité chvíle pak nebudu moct chodit do školy?” James se na mě zadíval a pak pronesl: “Přejdeš na domácí školu, to nebude problém. Dokud to půjde, samozřejmě. Nemůžeme tě přece zatěžovat, když teď v sobě nosíš naše dítě.”, řekl a pohladil mi bříško. Byla jsem opravdu šťastná.

James

Anastazie je těhotná. Abych pravdu řekl, nikdy by mě nenapadlo, že se tohle stane hned po našem prvním sexu, ale i tak jsem byl šťastný. Do našeho života přijde něco, co ho rozveselí a to teď Anastazie potřebovala. Rozptýlení. Postarám se o to, aby se měla co nejlépe a rozhodně nedovolím, aby se jí něco stalo. Každou chvílí se mi víc a víc potvrzovalo, jak moc ji miluji a že nikoho v životě nebudu milovat víc.

Po večeři jsme si šli oba lehnout. Anastazie usla hned, jak jsme si lehli. Alespoň na chvíli si odpočine od všeho. Pozoroval jsem, jak poklidně oddechovala, dokud jsem také neusnul.

Kayla

Sledovala jsem je na každém kroku. Ta mrcha s ním teď je v domě, kde jsem měla být já! To já jsem měla být na jejím místě! Jak je ksakru možný, že tam je ona?! Panebože, já se zblázním. Co si o sobě ta coura myslí? Že si zapláče, vyhrne sukni a je hotovo? Tak to tedy ne! Ještě jsme neskončili!

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.

Post Views: 128