Jen jednou člověkem – 1. kapitola

Příběh sepsaný do Spisovatelského klání…

*

Ještě kousek! Ještě chvíli musí vydržet!
Jak jsem mohl být tak slepý, honilo se mu hlavou. Myšlenky běžely jen o málo rychleji než on. Pokud bude jen trochu pomalejší, stane se mu to osudným!
Cítil, co ho pronásledovalo? Nebo to snad bylo jen v jeho hlavě?
Ještě jeden krok! A ještě jeden!
Jak jsem to mohl dopustit, pomyslel si. Únava a bolest svalů mu zalézala až do morku kostí.
A vtom ho to udeřilo. Jako rána do hlavy, pokud nebyla opravdová. Nezáleželo na tom.
Je pozdě, rezignoval, a bylo to to poslední, co si kdy pomyslel.

O dva měsíce dříve…

Chodbou se rozléhaly rázné, ale pravidelné kroky. Netrvalo dlouho a za rohem na konci chodby se vynořila shrbená silueta středně vysokého muže s neupraveným strništěm. Byl soumrak a právě zapadající slunce naposledy osvěcovalo zasněžené pláně, které se rozléhaly kolem renovované pevnosti. Jeden z paprsků dosáhl až k okenicím chodby a jasně osvítil bledý a poněkud nezdravě vyhlížející obličej Derricka Wilkinse.

Derrick prudce, ale s obdivuhodnou pravidelností v krocích kráčel po chodbě směrem ke své rezidenční jednotce. Začínal toho mít skutečně dost. Dnešní den byl přinejmenším úplně stejný jako každý jiný. Úplně stejně špatný. Poslední dobou počal Derrick nabývat dojmu, že všechno, o co se kdy v téhle proklaté instituci snažil, přichází zcela vniveč. Veškerá jeho snaha, vynaložená síla, myšlenky a záměry, o jejichž správnosti nikdy nepochyboval. Taková marnost! Lidské snažení dokáže být tak úmorné, bídné a ubohé. Proklatě, copak to nikdo jiný kromě mě skutečně nevidí? Neuvědomuje si, jak strašlivá je to chyba? Jak moc to může poškodit dobré jméno naší společnosti? Kdepak, pomyslel si pro sebe, zatímco jeho vztek opět narůstal, co si to zase zkouším nalhávat. Vždyť dobře vím, do jakého podniku jsem se zapletl. A především s jakými lidmi. Ach, jak patetické. Čeho všeho se je člověk schopen vzdát pro uznání lidu, jen aby vypadal před lidmi jako dobrák. Své vlastní důstojnosti, či snad své vlastní touhy po pokroku? Pche. Pochybuji, že se jejich mysli vůbec zaobírají takovýmito otázkami. Že jsou schopni vnímat to, co je pod povrchem, co je hluboko v nás už od dob, kdy jsme se poprvé nadechli vzduchu tohoto světa. Odplivl si.
Náhle se zarazil. Něco v jeho nitru se pohnulo, jako by ho do hrudi drobně píchnula malá jehlička. Uvědomil si, že jeho hněv, který byl zamířen proti těm čtyřem lidem, kteří spolu s ním dali vzniknout této instituci, není až tak docela upřímný. Tedy, alespoň zčásti. Vzpomněl si na ni. Na kratičký moment se zastavil čas, slunce přestalo zapadat a všechny zvuky utichly, jako by vše živé náhle zemřelo.

Derrick stál uprostřed chodby. Byl sám.

Zpoza rohu se ozvaly tiché kroky. Ten zvuk probral Derricka z letargie. Okamžitě se napřímil, poupravil si pomačkanou uniformu a nasadil svůj obvyklý přísný a stroze odměřený výraz. Na konci chodby se objevil vysoký statný muž, jehož jasně červená uniforma štábního kapitána připomínala královské roucho. Derrick nepotřeboval ani půl vteřiny, aby uhodl, kým nově příchozí je. „Vidím, že tvé večerní návyky se stále nezměnily,“ pronesl kamenně. „Taky tě zdravím,“ odvětil mu Ethan Park, „zrovna jsem přemýšlel, jestli tu na tebe zase narazím. Ale asi jsem si mohl ušetřit myšlenku.“ Slabě se zasmál, ale Derrickovi nebylo jasné, jestli to měl být náznak pohrdání nebo jen snaha odlehčit dusnou atmosféru. „Ano, to jsi zjevně mohl,“ zasyčel tiše. Ethan si ho změřil pohledem. „Derricku,“ řekl odměřeně, „opravdu ti tohle stojí za to? Opravdu chceš stále dávat celému CIRu najevo, jak jsi nespokojený? A když, proč touto cestou? Copak spolu nemůžeme pro jednou rozumně diskutovat jako dva muži sobě rovní?“ Derrick jen zvedl oči. „Není o čem mluvit,“ řekl chladně. „Derricku, vzmuž se, pro všechno na světě. Už celý týden se s tebou nedá prohodit rozumné slovo. Nejsem tu přece proto, abych byl tvůj soupeř nebo abych ti vyvracel autoritu. Musíme si však promluvit, takhle to nemůže jít dál.“ To Derricka pobouřilo. „Nepovídej, že to takhle nemůže jít dál!“ odpověděl mu nasupeně. „Měl jsem vizi. A stále ji mám! Poslyš, Ethane, já vím, co je třeba udělat, aby věci mohly fungovat tak, jak mají. Ale co to pro tebe znamená? Vůbec nic. Dal jsi mi to tím svým přelidštěným ochranářstvím najevo víckrát, než si možná sám uvědomuješ.“ Ethan se na něj jen suše díval s nečitelným výrazem ve tváři. „Jestli si teď skutečně kladu nějakou otázku, pak tu, proč vůbec ještě marním čas tímhle bezcenným tlacháním,“ řekl Derrick opět klidným, ale strohým hlasem. „Existují věci, které mají přednost před tím, co ty nejspíš považuješ za důležité či aspoň zábavné,“ dodal ještě, když vyrazil směrem ke své rezidenční jednotky, nechávaje upřeně na něj hledícího Ethana na chodbě.

Sotva za Derrickem zaklaply dveře a on pohlédl na stoh papírů a dokumentace na stole, usoudil, že mezi věci, které mají přednost před rozhovorem s Ethanem, se pro dnešek bude řadit odpočinek. Měl za sebou opravdu dlouhý a únavný den a nebylo věci, po které by v tuto chvíli toužil více než po klidném spánku. Když však uléhal do postele, rychle zjistil, že mu jeho mozek nechce spánek dopřát. Mysl se mu jako napouštějící se nádrž na vodu plnila myšlenkami, které se samovolně vkrádaly dovnitř navzdory veškeré Derrickově snaze tomu zabránit. Viděl sama sebe před několika lety, jak společně s Ethanem spřádají velkolepé plány týkající se projektu pod vlajkou Central Institute of Research. Ethan v té vzpomínce působil trochu jinak. Ne však tolik svým fyzickým vzhledem; toto byl ten Ethan, kterého Derrick dobře znal a se kterým si rozuměl. Člověk, s nímž dnes mluvil na chodbě, byl tomuhle starému Ethanovi tak vzdálený… Derrick se otočil na bok a pokoušel se přestat uvažovat. Tu se mu však do hlavy vkradla další myšlenka. Myšlenka na ni. Na doktorku Summer Woodsovou. Tiše se otřásl. Náhle se cítil tak slabý, tak zranitelný; byly to pocity, na něž absolutně nebyl zvyklý. Tu myšlenku považoval za přímo odpornou, ale nedokázal si pomoci. Ač se mu to protivilo, musel si přiznat, že to, co jeho mysl poutalo k Summer, bylo daleko silnější než on. Vůbec to nechápal. Nejsem přece nějaký mladý blázen, přemítal zmateně, tak proč vůbec zaměstnávám svou mysl myšlenkami, které jí nepřísluší? Proč svůj čas a svou sílu takto zahazuji do odpadků? Jaký to u všech svatých dává smysl? Derrick nasucho polkl. Nekonečný monolog v jeho hlavě jej začínal opravdu vyčerpávat. Skutečně si přál usnout, aspoň na chvíli být volný od frustrace, která jej posledních několik měsíců strávených v této budově plnila. Toužil po spánku.

A po chvíli skutečně usnul.

Nečekal ho však klidný spánek. Namísto toho ho přepadla strašlivá noční můra. Derrick v ní stál na okraji temné propasti, nad kterou se stahovala temná mračna jako chuchvalce prachu. V dáli bouřily hromy a blýskaly se blesky, nad propastí kroužili supi a ze zející jámy stoupaly podivné výpary. Z lesa, který propast obklopoval, najednou začaly vystupovat toporně a pomalu se pohybující postavy. Kráčely přímo k Derrickovi, který neměl k dispozici žádný způsob úniku. Neměl u sebe žádnou zbraň ani nic jiného, čím by se mohl bránit. Postavy se k němu stále přibližovaly. Byly blíž a blíž. Když od něj byly necelý metr daleko, Derrick se rozhodl a skočil do rozevřené propasti. Chvíli byla tma a ticho. Poté Derrick zaslechl vzdálený ženský hlas, který mu byl tolik povědomý. „Derricku,“ šeptal, „Derricku, zavři oči.“ Derrick tomu nerozuměl. Vždyť byl přeci ve tmě! Potom se však ozval ohavný zvuk něčeho velkého a masivního, co se plazí po kameni, a Derrick rázem hleděl do svítících rudých očí, které věštily smrt.

Derrick se zpocený po celém těle probudil za zvuků hlasitého klepání na dveře jeho rezidenční jednotky. Vstal tedy a oblékl se, aby příchozímu mohl otevřít dveře. Za dveřmi stál Ethan Park. Hleděl Derrickovi strnule přímo do očí. „Derricku, musíme si okamžitě promluvit. Je to důležité,“ řekl nezvykle vážně. „Neříkal jsem ti snad včera-,“ chystal se odpovědět, ale Ethan ho přehlušil. „Říkám, že je to zatraceně vážné, Derricku! A ty se mnou budeš muset mluvit ať chceš, nebo ne, protože se tě to silně týká.“ Derrick se na něj tázavě podíval. Ethan se na něj zahleděl, zhluboka se nadechl a řekl: „Ve třetí výzkumné komoře se strhla potyčka. Vyvolali ji genetičtí inženýři z tvého štábu, když zaútočili na dva experimentální výzkumníky. Zdá se, že to vyplynulo ze vzájemných neshod mezi příznivci těch tvých nehumánních praktik a lidmi, kteří zastávají naše zásady.“ Derricka polil studený pot. Chtěl něco namítnout, ale Ethan pokračoval. „Naštěstí nedošlo k větším zraněním, ale ví to celý CIR a samozřejmě také Duncan, doktorka Woodsová a Spencer.“ Odmlčel se a pak suše dodal: „Chtějí tě pryč, Derricku. Pryč z pevnosti.“

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor požádal o anonymní vydání.