ŠKM – Bílý úlomek

„Vrkú, vrkú, vrkú,“ ozvalo se z koruny stromu. Magdaléna zvedla oči a hledala ptáčka. Nic. Mlčel. Vzala do ruky pár šišek a z nudy se začala strefovat do stromu. Měla poměrně dobrou mušku. Jedna šiška, dvě, tři… Všechny se strefily na cíl. I tak jí to ale náladu nezvedlo. Nudila se.

Uslyšela zašustění a zbystřila. V houštině lesa se něco pohnulo. Přikrčila se a číhala. Doufala, že to není žádný loupežník, o kterém jí čítávala chůva. Zatajila dech. Pomalu se vydala na sever, odkud se předtím ozval zvuk.

Odhrnula větev a spatřila, že na louce za lesem jsou dva chlapci na honu. Vypadali, že tady nemají ani jeden co dělat. Stejně jako ona. V duchu se zasmála.

„Kdo to byl?“ ozval se jeden z nich, když ho Magdaléna strefila šiškou. Potichu se chichotala a snažila se být co nejtišší. Když slyšela, že si opět spolu začali povídat, pomalu vykoukla. Ukazovali si na ptáky, kteří kroužili na obloze. To mají tedy vysoké cíle, pomyslela si Magdaléna.

„Ajajaj, ty máš teda mušku!“ pronesl ten starší z těch dvou a také natáhl tětivu. Vystřelil. A nic. Magdaléna se zaujetím pozorovala, jak jim to nejde. A pak najednou jeden z nich ukázal na běžícího zajíčka. Magdalénu polil pot. To je přece její zajíček! Začala hmatat po šiškách kolem. I když ho chtěla zachránit, nechtěla, aby ji objevili.

„Tak co? Tobě to trvá, dělej, vystřel přece!“ tlačil starší na mladšího, který se marně snažil soustředit, aby zajíčka zastřelil. Zajíček byl naprosto v klidu a žužlal si lopuchový list. Vždycky to byl pohodář, pomyslela si. Kluk začal natahovat k výstřelu a Magdaléna napřáhla ruku se šiškou a hodila.

„Zase vedle! Utíká, běžíme za ním!“ vykřikl ten starší a oba se rozběhli za zajíčkem. Nastrkala si šišky do kapsy a běžela za nimi. Nepřemýšlela nad tím, že by to nemusel být úplně tak dobrý nápad, ale co by kdo čekal od šestileté holčičky? Magdaléna i zbytek života uměla zariskovat, aniž by si z toho dělala dopředu těžkou hlavu.

„Támhle, podívej se a jsou dokonce dva!“ ukázal mladší staršímu. Bylo na něm vidět, že neprahne po tom střílet na zajíčka, ale nehodlá se shodit před starším chlapcem.

„Teď budu střílet já a ty se dívej, jak se to správně dělá,“ vytahoval se ten starší. Nezaváhala a hodila několik šišek do blízkosti zajíčků. Ti zbystřili, zastřihali ušima a rozběhli se každý pryč.

„Kašleme na to, pojď, mám hlad,“ zavelel starší a vydali se směr hrad. Asi nová návštěva? ptala se v duchu Magdaléna, protože rozhodně vypadali urozeného rodu, ale nikdy předtím je neviděla.

„Já ti říkal už předtím, že musíme jít, protože odpoledne po čaji se máme vidět s tou malou holkou… víš jakou, tou Magdalénou,“ řekl ne úplně nadšeně ten mladší.

„Ajo, já na ni úplně zapomněl. Doufám, že nám nebude ukazovat svojí sbírku panenek.“ Oba si nastejno opovržlivě odfrkli. A v tu chvíli si uvědomila, že pokud oni se mají setkat s ní, ona přece musí být na hradě! Rozběhla se hlava nehlava a pádila k hradu.

„Hele, támhle běží nějaká holka a z kapsy jí padají šišky! Tak přece jen je na nás někdo házel!“ uslyšela za sebou a zrychlila. Běželi za ní. Na rozdíl od nich ale znala každý kamínek, každou nastraženou větev, a tak neměli šanci ji dohonit.

Běžela, jak jen to šlo. Jeden z nich musel určitě spadnout, protože uslyšela naštvané „Au, jau, to bolí!“ Doběhla do hradu a nadšeně se pleskla do dlaní. Výborně, nohy mám rychlé, v duchu se pochvalně poplácala. A jak tak šla a byla na sebe pyšná, nevšimla si, že vchází sluha s plným tácem. Rozrazil dveře dokořán, aby se tam vešel a vrazil je přímo Magdaléně do obličeje. „No au!“ vykřikla a uslyšela v puse cinknutí. Zub. Zub!

„Já nechtěl! Moc se omlouvám!“ Sluha byl naprosto vyvedený z míry a bylo vidět, že si už představuje, jak ho propouštějí.

„To nic, to nic!“ Magdaléna se rychle postavila na nohy a utekla dřív, než je někdo mohl spatřit spolu a usvědčit sluhu z toho, že jí něco udělal. Doběhla do pokoje a otevřela dlaň. Nevěřícně koukala na kus zubu. Rychle ho strčila do šperkovnice a začala usilovně přemýšlet, jak jen tohle vysvětlí…

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.