Příběh z kostek od Inees Rut

Příspěvek napsaný do prvního kola soutěže Hogwarts‘ Story Cubes: Příběhy z kostek.

Celé tělo mě bolelo a nedokázala jsem otevřít svá ztěžklá víčka. Dopadla jsem na tvrdou zem a cítila, jak mezi mými prsty proklouzávají zrnka písku a několik z nich se zaseklo pod mým snubním prstenem. „Kde to proboha jsem?“ křičelo mi v hlavě. Srdce mi bušilo v hrudi takovou rychlostí, že jsem se bála, aby to vůbec vydrželo. Jsem si jistá, že ještě pár minut zpátky bylo mé tělo v měkké posteli naší ložnice. Vší silou jsem přemohla svoji únavu a pomalu otevírala oči. Ostré sluneční světlo mi nedovolilo se porozhlédnout a já čekala, až si mé oči přivyknou. Kolem sebe jsem nahmatávala jen spoustu písku a v dálce jsem viděla několik suchých kaktusů. Byla jsem na poušti a netušila proč.

Zvedla jsem se ze země a zjistila, že jsem stále ve svém pyžamu a bez bot. Sáhla jsem do kapes pyžamových kalhot a našla tam jen obyčejnou tužku, kus papíru a hrací kostku. Byla jsem si jistá, že jsem si je tam nedala sama. Něco mě škrtilo na krku a já s hrůzou zjistila, že na něm mám tenký obojek i se známkou, na které bylo něco vyryto. Nemohla jsem se však podívat, co. Byla jsem zmatená a netušila, co se děje. Jsem snad něčí vězeň?

Rozhlížela jsem se kolem a v dálce uviděla zříceninu starého hradu. Věděla jsem, že musím tam. Rozešla jsem se po žhavém písku a až teď si uvědomila, jak obrovskou mám žízeň. Nemohla jsem se však napít a tak jsem pokračovala dál. Slunce mě pálilo do zad a já pospíchala směrem ke zřícenině hradu. Trvalo to věčnost a mé rty byly čím dál více popraskané a bolavé. Na nohách jsem měla několik bolavých puchýřů a konečně jsem se blížila k prvním kamenům té zříceniny. I přes bolest celého těla jsem posledních pár metrů uběhla. Ve vyprahlé zahradě kousek od hradu jsem viděla pozůstatky jezírka. Běžela jsem k němu s nadějí, že třeba dál uchovává trochu vody. Svalila jsem se k jeho okraji a jen zoufale pozorovala suchou půdu a písek. Uprostřed však stála láhev. Došla jsem pro ni a vytáhla z jejího hrdla srolovaný kus papíru. Byl to starý a potrhaný vzkaz v láhvi.

Rozbalila jsem ho a přečetla si velkým kostrbatým písmen krátký nápis „NENECH MĚ TADY!“ a obtisk ruky malého dítěte. Netušila jsem, co to má znamenat, ale nějak podvědomě jsem si byla jistá, co musím udělat já. Vytáhla jsem z kapsy kus papíru a tužkou na něj napsala „NENECHTE NÁS TADY“ a  srolovala i s tím původním zpět do staré láhve. Nechala jsem láhev svému osudu a šla směrem k rozpadlým dveřím hradu, kterými jsem prošla dovnitř do staré vstupní haly. Kromě několika kamenů a zřícených kusů stěn tu bylo pouze šest dveří a malý stoleček před nimi. Nad prvních z nich bylo napsáno „Zůstaň jeden rok“. Dle čísel dveří se zvyšoval počet let. Na posledních šestých bylo napsáno „Domů“.  Věděla jsem, co musím udělat. Vyndala jsem z kapsy hrací kostku a přišla k malému stolku. Pevně jsem ji uchopila a hodila. 6!

Najednou se šesté dveře vyrolovaly směrem vzhůru jako garáž u mého domu, a já uviděla v dálce za nimi jak v oparu mlhy svoji ložnici. Rozběhla jsem se rychle k nim a netoužila po ničem jiném, než být zase doma. Když v tu chvíli se z dálky ozval trýznivý dětský pláč. Zastavila jsem se, zhluboka dýchala a viděla, jak dveře pomalu sjíždějí dolů a já se musím rozběhnout, abych to stihla. Nemohla jsem se však odtrhnout od země a ten pláč mi trhal srdce. Posledních pár vteřin, abych mohla domů. Nemohu. Nemohu ho tu nechat!

Autorem náhledového obrázku je Ludovic Astier.
Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.