Příběh z kostek od Claire: Kostka smrti

Příspěvek napsaný do prvního kola soutěže Hogwarts‘ Story Cubes: Příběhy z kostek.

Lara Berryová vešla na policejní stanici. Pracovala zde už deset let, ale takhle brzy ráno ji z postele telefonem vytáhli jen málokdy. Věděla proto, že se stalo něco strašného. Přilétla na stanici jako namazaný blesk a vrhla se ke stolu svého kolegy, Jacoba Tannera.

„Tak co se stalo, Jacobe?“ vychrlila ze sebe.

„Dobré ráno, mimochodem,“ pousmál se na ni. „Myslím, že bychom mohli objasnit vraždu tvé dcery.“

Lara měla na okamžik pocit, jako by se jí zastavilo srdce. Její dceři Crystal byl teprve rok a půl, ještě batole, když ji někdo v noci unesl z její postýlky v dětském pokoji v přízemí. Našli ji až o čtrnáct dní později, v parku, uškrcenou psím obojkem. Měla její fotku vystavenou na nočním stolku. Fotku, kde byla celá rodina na dovolené v jednom pouštním městečku. Lara jí na té fotografii postavila hrad z písku a Crystal do něj plácala rukama. Na té fotce bylo v pravém dolním rohu namalováno srdíčko. Crystaliným prstem namočeným v barvě. Na věčnou památku. Jen týden předtím, než ji unesli.

Když nedokázali najít vraha, opustil ji i partner, na kterého toho bylo až příliš. Spáchal sebevraždu. Zásnubní prstýnek si ale Lara nikdy nesundala.

Když si Jacob všiml, že Lara pláče, vstal a objal ji.

„To bude dobrý, Laro. Nemusíš na tom případu dělat. Jen jsem chtěl, abys to věděla. Najdeme toho zmetka. Půjde sedět.“

Zavrtěla hlavou. „Díky Jakeu, ale já musím. Musím ho zatknout já. Dlužím to Crystal i Jamesovi.“

Přikývl.

„Co jste vůbec našli?“

„Přišlo nám tohle,“ řekl Jacob a podal Laře skleněnou lahev.

„Lahev?“ zeptala se nedůvěřivě.

„Nejde o lahev, ale o tom, co je uvnitř.“

Až teď si Lara všimla, že uvnitř je stočený papír. Vytáhla ho ven a rozložila. Obyčejnou tužkou byl na něm napsaný vzkaz.

Jedna. Tři. Rooseveltova 186

„Co to má znamenat?“ zakroutila detektiv Berryová zmateně hlavou. „Já tomu vzkazu nerozumím. A co je na té adrese?“

„Charles Walter. Otec dneska v noci zavražděných trojčat,“ odpověděl Jacob.

„Tragédie. Ale pořád to nechápu.“

„Našli je všechny tři v křoví přímo před domem, Laro. Uškrcené psím obojkem. Jako Crystal.“

Zalapala po dechu.

„Jak byly ty děti staré?“ zeptala se jen šeptem.

„Rok. Podobně jako tvá dcerka.“

Teď to začínalo trochu dávat smysl. Jedna. Crystal. Tři. Trojčata Walterova. Ale kdo by věděl i o Crystal?

Za chvíli už s Jacobem vyrazili vyslechnout otce obětí. Nabídl jim čaj a sušenky. Všichni tři seděli trochu sklíčeně na gauči.

„Je mi to moc líto, pane Waltere,“ řekla Lara a pomalu se napila čaje.

„Vůbec nevím, co si teď počít,“ odpověděl s hlavou schovanou v dlaních. Z jeho hlasu bylo slyšet, že pláče.

„Já vím. Ale musíte nám říct všechno, co víte. Jen tak můžeme dopadnout vraha.“

Dozvěděli se, že děti spaly ve svých postýlkách v pokoji v přízemí. Otec, který žil s dětmi sám, protože matka opustila své dcery hned v porodnici, nechal na noc otevřené okno kvůli větrání. Ráno byly děti pryč. Hrůza, kterou zažil, když ráno vyšel ven, aby na policii nahlásil únos, a zahlédl ručičku jedné ze svých dcer vykukovat z křoví, se nedá ani vyjádřit. Bál se všechno říct policii přímo, nebo se na to spíš necítil. A tak napsal dopis, strčil ho do lahve od vína a nechal u dveří policejní stanice.

„Co znamená to „jedna“, co jste napsal v dopise?“

„Vaše dcera,“ odpověděl Charles. „Slyšel jsem o tom. A když jsem na jedné ze svých holčiček uviděl psí obojek, řekl jsem si, že to určitě musí souviset.“

„Ale proč to bylo napsané takhle? Jedna. Tři. Jako kdyby to byla nějaká hesla.“

„To náš soused. Vídám ho často. Pořád si pohazuje s hrací kostkou. A říká čísla, která mu padnou. Jedna, tři. Nebo aspoň myslím, že jsou to čísla, co mu padnou. Nějak mi to uvízlo v hlavě, jak je to nenormální. A sedlo to, tak jsem to tak použil.“

„To máte pravdu,“ souhlasila Lara zamyšleně. „Sedlo to.“

Tak rychle ještě ze žádné návštěvy neodešli. Vzali si jen adresu a jméno toho souseda a vypálili za ním.

*

Stačilo jen, aby ho trochu zmáčkli. Adam Richmond nedokázal dlouho vzdorovat a přiznal se k podivným vraždám všech dětí. Počty zabitých batolat určoval podle toho, kolik mu zrovna padlo na jeho vražedné herní kostce…

---

Autorkou náhledového obrázku je Lee Baker.
Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.