Z paláce Šalamounova: Rozpolcená

Je vidět, že restaurátorské práce jsou velmi složité. A my si to opět potvrdili, když se nám nepodařilo zachránit dvanáctý svitek. Nadšení restaurátorů možná i právě proto opadlo, a tak se k pracím na třináctém svitku dostavil pouze pan Nebelbrach Mechacha. Naštěstí je však velmi šikovný a pod jeho prsty se na světlo světa prodral nový příběh, který si právě můžete přečíst.

„Jak to vypadáš?“ zeptal se Prospero své dcery Lady. „Copak takto chodí oblečená lesní víla? Měla bys nosit lehké šaty, ve kterých se dobře tančí na palouku. A ty boty, odkdy nosí víly boty? Musí tě tížit. Hodilo by se to možná pro lidskou princeznu, pro nějakou princeznu bojovnici, která chce být zároveň krásná, ale určitě ne pro dceru krále duchů. A co sis udělala se svými zlatými vlasy? Mají barvu bahna. Kde jsi vůbec byla po celou dobu, kdy mě tvé sestry obšťastňovaly svými ladnými pohyby?“

„Nezlob se, otče,“ řekla Lada, „byla jsem na svém oblíbeném stromě. Úplně jsem zapomněla na čas.“

„Jak může víla, která je součástí přírody, zapomenout na čas?“ zakroutil hlavou Prospero. „Co se s tebou jenom stane? Jsi zvláštní, jiná než ostatní.“

Lada byla ráda, že na stromě nechala knihu, již četla. Určitě by slyšela, že to není nic pro víly, že papírové knihy čtou lidé. Copak neví, že se vyrábějí ze stromů? Ona by měla číst pouze v knize přírody.

Uvědomovala si, že na tom je hodně pravdy. Také by nerada, aby její strom pokáceli a vyrobili z něj papír. Jenže ta kniha byla tak zajímavá! Psalo se v ní o smrtelných lidech. Žili úplně jinak než duchové. Viděla v ní obrázky jejich města. Velkého města, které se tyčilo do výšky jako hory. Nikdo v něm nebyl nikdy sám, každý neustále potkával nové a nové lidi, poznával nové věci, učil se novým poznatkům. Duchové jsou statisíciletí, ale po celou tu dobu dělají neustále totéž. Udržují tím matku Zemi stálou, vhodnou k obývání, ale je to nudné. Někdy mívala pocit, že pokud by kamení umělo mluvit, popsalo by své bytí stejně jako ona svou existenci. Chtěla by poznat lidské město! Zatím si jen z kůry připravila šaty, které vypadaly jako lidské, a obarvovala si na chvíli vlasy, aby vypadaly jako smrtelných dívek.

Oni zcela jinak vnímají čas. Jednou viděla mladíka, jak se procházel po okraji lesa. Četl si. Pak knihu odložil, cosi položil na ni, celý se svlékl a vyhříval se na sluníčku. Obdivovala se jeho nádhernému tělu. Když zdříml, využila toho a knihu vzala i s tím tajemným předmětem. Dlouho nevěděla, co s tím dělat, dokud nespatřila jiného mladíka, který z jiné knihy předčítal dívce. Tajně poslouchala a nahlížela mu přes rameno. Tak se naučila číst. A také zjistila, že ten tajemný předmět jsou hodinky. Podle něj lidé poznávali, jak plyne čas.

Bylo to zvláštní. Do té doby věděla, že stromy shazují listí, pak jim narůstá, kvetou, rodí, rostou, stárnou, umírají. Teď zjistila, že je to podle plynule kráčejícího času, podle minut a hodin a dnů. Učila se řídit hodinkami. Bylo to však těžké, někdy se na ně zapomněla podívat a pak se zpozdila na vílí tanec. Také dnes ji to potkalo. Nechala knihu a hodinky na stromě, ale zapomněla se převléci a opláchnout si vlasy.

Byla si jistá, že to otcovým napomenutím neskončilo. Jistě bude chtít, aby vysvětlila svá opakující se zdržení. Zdržení? Uvědomila si, že uvažuje jako člověk. Ve světě duchů neexistuje zdržení, jen neúčast. Buď někde je, nebo není. Nezáleží na tom, zda dříve, potom, nyní. Duchové jsou sice ponořeni do času, ale jen jako skořápka do vody. Spíše plují po jeho hladině, než že by v něm byli utopeni. Lehce se ho dotýkají, ale svou nejvlastnější podstatou se nacházejí mimo něj. Ve věčnosti, řečeno lidským jazykem. Slovem, které pojmenovává, aniž by vysvětlovalo, aniž by rozumělo. Stejně tak duchové málo chápali časovost. Lada byla na sebe pyšná, že toto omezení dokáže překonat. A naučí se to ještě lépe, protože teď, když tak hloupě prozradila, že se s ní něco děje, se může rozhodovat. Duchové se nerozhodují. Lidé to dělají. A ona se rozhodla jít k nim.

Víly tančily a Prospero se kochal jejich půvabnými pohyby. Byl si však vědom nesouladu. Chyběla Lada. Vílí tanec nebyl úplný. Cítil, že tato jeho dcera zde není. Bylo to něco velmi intenzívního. Nešlo o to, že ji neviděl mezi ostatními, to se stalo již několikrát. Teď se však naplnila jeho obava, že se její nepřítomnost prohloubí. Vždy tu byla, i když se nacházela jinde. Nyní tu není. Zmizela. Přestala být s nimi, byla bez nich. Nevěděl kde, protože se mu ztratila, vnímal jen prázdné místo, které měla zaplňovat.

Netušil, kdy opět přišla, jen že je tady. Ale to místo zůstávalo prázdné. Tančila jako kámen, ostatní víly se kolem ní musely šikovně proplétat, aby se vše nepropadlo do chaosu. Přesto se Lada radostně smála. Vykřikovala, že bydlí ve městě s učitelem, kterému vrátila knihu a hodinky. Prospero měl dost znalostí, aby věděl, oč jde; ostatní obyvatelé jeho říše ji považovali za ducha pomateného, potulného, bludného, který ztratil své místo a s ním i smysl, schopnost rozumění i komunikace. Stala se pro ně kamenem, který se uvolnil z vrcholku hory a jen zemskou tíhou se pohyboval dolů. Kudy se kutálel, tudy bořil, zvyšoval svou rychlost, aniž věděl, že se dole nutně musí rozbít. Již s nimi nebyla. A nemohla se vrátit.

Její tvář plná vrásek se usmívala. Měla na sobě šaty, které se Prosperovi zdály tak nevhodné. Vlasy jí tmavě svítily. Občas vílí kroky nahradila jinými, které asi odpozorovala ve světě lidí. Hlasitě dýchala, jako by ji boty poutaly k zemi a bylo velmi namáhavé se od ní ve skoku odloučit. Vypadala strhaně, ale přesto nikoli nešťastně. Ale mohla být skutečně spokojená, když poznala trápení, které se ve světě duchů nevyskytuje? Králi duchů se zdálo, že v jejím výrazu nachází známky, že není šťastná, že je spíše smířená. Raději jí ani neříkal, že cítí, jak její strom chřadne.

Pak se zastavila. Rozhlédla se kolem sebe a sklopila hlavu. Opět ji zvedla, usmála se a řekla: „Přišla jsem se rozloučit. Myslela jsem chvíli, že budu moci žít ve dvou světech zároveň. Ale není to možné. Je to jako stát nad trhlinou v zemi, která se stále rozšiřuje. Chodidla se od sebe vzdalují, ale tělo je nemůže následovat. Musí dojít k rozhodnutí, na kterou stranu trhliny se nakonec postaví nohama oběma.“

Pak pomalu odešla. Prospero cítil, že její strom ožívá.

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.