Šestnácté okénko: Sněhové vločky

Dnešním okénkem adventního kalendáře se opět dostaneme do jiného světa, do země Aldormy. Autorkou tohoto příběhu není nikdo jiný, než zakladatelka čítárny Sub Salix, Eillen McFir Elat. Užijte si dnešní čtení!

*

Adamar Brangan se pozvolna procházel konventem. Ačkoliv se blížil konec roku, měl již veškeré povinnosti vyřešeny. Veškeré smlouvy byly podepsány a založeny. Daně odvedeny do královské pokladny. Objednávky inkoustů a brků odeslány.

Jindy by Adamara takový výsledek potěšil. Ale na konci roku jej přepadala pravidelná trudomyslnost. V klášteře pobýval již pátým rokem a strohost, která pro něj v prvním roce byla odpudivá, mu najednou připadala vlastní. Přesto to byl právě konec roku, kdy se mu stýskalo po bývalém vévodském životě. Netoužil po bohatství a stolu prohýbajícím se pod tácy plnými lahodného jídla. Scházela mu možnost být se svojí rodinou.

Noc co noc se mu vracel tentýž sen. Seděl v knihovně, ve svém bývalém sídle v Raigaru, pozoroval syna Cormaca, jak leží poblíž krbu a čte si svůj oblíbený román. Po svém boku měl manželku, která jej lehkým dotykem hladila po ruce a vyprávěla mu o tom, jak se jí podařilo ušetřit při nákupu látky na Cormacovy nové šaty.

Tak krásný sen, který přesto přinášel tolik bolesti. Vědomí, že již nikdy svoji rodinu neuvidí, jej právě v tyto dny dokázalo dostihnout a nutilo přemýšlet o činech, které ho dovedly až do kláštera.

„Opat si s vámi přeje mluvit, Adamare,“ vytrhl léčitelův tichý hlas Adamara ze zamyšlení.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se Adamar překvapeně.

„Až na bolesti při dýchání, kterých se nikdy nezbaví, je opat naprosto zdravý,“ uklidnil jej léčitel a aniž by čekal, zda se jej Adamar bude dál na něco vyptávat, vyrazil zpět do nemocničního křídla, kde na jeho umění čekalo několik nemocných mnichů.

Adamar zamířil přímo do opatovy pracovny. Cestou se snažil nevšímat si popraskaných kamenů – pozůstatku krutého požáru, který klášter postihl před čtyřmi roky. Požáru, který zanechal jizvy nejen na budově, ale zvláště na duších zdejších mnichů.

Do opatovy pracovny vstoupil Adamar bez klepání. Byl to už takový jejich soukromý žert. Dříve tím dokázal opata vytočit skoro až k nepříčetnosti. Ale i to požár změnil. Teď se zdála taková věc jako obyčejná malichernost.

„Vítejte, Adamare,“ ozval se opat zpoza svého stolu.

„Přál jste si mne vidět?“ pronesl Adamar s lehkou úklonou a posadil se do prázdného křesla.

„Ale no tak, příteli,“ pousmál se opat. „Blíží se konec roku. A vy moc dobře víte, co to znamená,“ dodal, uchopil do ruky zapečetěný dopis a podal jej Adamarovi.

„Jistě. Děkuji,“ pronesl Adamar tiše.

„Nemáte snad radost?“ zeptal se opat překvapeně.

„Možná začínám litovat vašeho dobrodiní,“ pokrčil Adamar rameny. „Nejprve mne představa možnosti číst dopis od mé ženy naplňovala radostí. S postupujícími roky si však uvědomuji i stinnou stránku.“

„Chápu vás. Raději byste měl možnost být s ní osobně, než jen číst zaschlý inkoust na zmuchlaném pergamenu.“

Adamar jen kývl na souhlas. Chvíli váhal. Nakonec nedokázal odolat, rozlomil pečeť a začetl se do řádků psaných ženou, která jej nepřestala milovat.

Můj nejdražší,

již po páté musíme slavit příchod nového roku bez Tvé přítomnosti. Přesto na Tebe nedokážeme zapomenout. I Cormac již překonal nenávist, kterou vůči Tobě v prvních letech cítil. Letos na Tebe však poprvé dokázal myslet s úsměvem na tváři. Vyprávěl malému Caldeonovi o tajemné sněhové skrýši, ve které jako chlapec přespával. Vzpomínáš ještě na ten rozzářený výraz, který náš chlapeček měl, když jsi mu ten ledový palác ukázal a dovolil mu v něm ve společnosti chůvy spát? Cormac se snaží vzpomenout na co nejvíce podrobností, aby jej nechal postavit a Caldeon tak mohl prožít ty samé krásné chvíle. Jen nevím, jak mu vysvětlíme, že jeho sestřička je ještě moc malá, aby tam byla s nimi. To je však starost rodičů. Já jako babička samozřejmě svá vnoučata pouze rozmazluji a dovolím jim vše, po čem jejich dětské dušičky touží. Vždyť přece víš, jaká jsem.

Mimochodem, kdybys byl tak laskavý a poděkoval za mne opatovi. V létě jsem od něj obdržela nádherný dar – několik vrbových proutků a dopis, ve kterém psal, že jsou z vrby v léčitelově zahradě, kde rád odpočíváš. Vysadila jsem ji pod okny naší ložnice. Zahradník říká, že ač vyrostla na jihu, určitě zvládne naši krutou zimu. Ačkoliv jeho úsudku věřím, ponechala jsem si jeden proutek ve váze na nočním stolku, abych Tě měla stále ve své blízkosti. Ráda bych Ti na oplátku zaslala bělostný sníh, díky kterému i Raigar vypadá jako kouzelné město. Není to však možné a tak k dopisu přikládám alespoň dva obrázky sněhových vloček, které pro svého dědečka nakreslili Caldeon s Camillou.

Nyní se však již musím rozloučit. Vnoučata vyžadují přítomnost babičky a já jim ani kvůli Tobě nedokáži říct ne.

Nechť nad Tebou draci bdí.

                                              Navždy Tvá Charlotte

 „Stále litujete?“ ozval se opat ve chvíli, kdy si byl jist, že Adamar již nečte.

„Vím, že žádám příliš, přesto se musím zeptat,“ pronesl tiše Adamar.

„Nedělejte to, příteli. Víte, že vám nemohu dopis ponechat. Již tak moc riskuji, když porušuji králův příkaz,“ povzdechl si opat.

„Nejde mi o dopis, ale o dvě sněhové vločky,“ přiznal Adamar a podal dětské neumělé kresby spolu s dopisem opatovi.

„Víte, vždy jsem obdivoval, jak děti ze zdejší vesnice mají natolik obrovská srdce, že se nám tu snaží zkrášlit náš klášter,“ pronesl opat vážným hlasem, zatímco vhazoval dopis do plamenů. „A nyní mne prosím omluvte, Adamare. Knihovník se mnou chce probrat nejnovější zprávy.“

Adamar se pomalu zvedl, sebral ze stolu pergameny s nakreslenými vločkami a s vděčným úsměvem opustil opatovu pracovnu. Těšil se, až vystaví kresby svých vnoučat ve své cele a vytvoří si tak sněhový kout uprostřed jižních veder.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.