Deváté okénko: Dlouhá cesta

Dnešní příběh pro druhou adventní neděli přilétá až z dalekých zamrzlých krajin od profesorky Bilkis Blight. Přináší povídku, která se odehrává na podzim a v zimě roku 1945 a jejími hlavními hrdiny jsou český kouzelník Čestislav a německý vodník/voják Wehrmachtu, Karl. Dohromady je svedla náhoda, Česťa Karlovi bez rozmyslu zachránil život, když se sám předtím ztratil v Lese náhod. Povídka je součástí fikčního světa, může proto obsahovat určité historické nepřesnosti. Ponořte se do světa Křivd z hlubin brdských hvozdů…

*

Les náhod byl výjimečně tichý. Motali se v kruzích, bez možnosti najít cestu ven. Mohl to být týden. Mohl to být měsíc. Noci plnil hlad, zima, hejkání, výkřiky, kvílení meluzíny… Zatím na nic nenarazili. Zatím. Česťovi bylo jasné, že musí co nejdřív pryč. Jenže jak najít cestu v Lese náhod? On nevěděl. A jeho společník? K smíchu. Co by tak mohl německý vodník vědět o Lese náhod? Pro většinu lidí, kteří žili v okolí, to byla jen hloupá pověra, s jejíž pomocí se strašily děti. Ztratíte se v Lese náhod a nikdo už vás víckrát nespatří. To jim tvrdili, aby je odradili od toulání se v lesích. Česťa se bál, že je to pravda. Jeho magie mu nic neříkala, jako by ji Les obrátil naruby. Jako by ho zasáhlo kouzlo zmatení. Jako by ho tam Les držel. Neměl sem chodit, to už věděl. Jedinou útěchou bylo, že na to alespoň nebyl sám. Ale jak se sem ten vodník dostal?

Že je vodník, došlo Česťovi hned, jakmile vykopali ten prokletý šos. Nevěděl, proč ho nezabil. Snad že měl války a smrti dost. Snad že ten muž poprosil? Možná. Možná proto, že z něj cítil něco, co stálo za záchranu. A tak tu začali bloudit spolu. A jestli něco rychle nevymyslí, zůstanou tu uvězněni navěky. Do smrti… která přijde velmi brzy, pokud…

Na rameno mu dopadla ruka. Tak se vylekal, až málem vyskočil z kůže. Nečekal, že by se jeho společník ještě pohnul, když se usadili na břehu potoka. Obvykle na místě, kde se utábořili, složil hlavu a prostě usnul. Česťa se tolik zabral do svých chmurných myšlenek, že přestal vnímat svět kolem sebe. Nebezpečná věc, zvlášť tady. Podíval se nahoru na muže, který mu za celý ten čas neřekl jediného slova, a povytáhl obočí.

„Tudy. Řeka povede,“ zašeptal jeho společník. Ř mu nešlo přes rty, ale přesto mu bylo rozumět.

„Co, cože?“ zeptal se nechápavě.

Němec ho obešel, stoupnul si před něj a natáhl mozolnatou pravici s odřenými klouby, aby mu pomohl vstát. Česťa se jí chytil, nechal se vytáhnout na nohy. Už už se pouštěl, když mu vodník sevřel ruku pevněji. Stiskl a potřásl.

„Karl. Danke.“

„Čestislav, a není vlastně zač. Cos myslel s tím potokem?“

„Voda. Cesta. My jít po ní. Mluvit o východu, o svobodě.“

„Myslíš, že nás vyvede ven?“ zeptal se, ale pak mávnul rukou. Otočil se, zvednul svůj batoh, zapnul ho a přehodil přes rameno. „Vážně?“ ujistil se ještě. Pro jistotu.

Karl kývnul. Česťa se na moment zarazil. Bylo těžké věřit člověku, kterého pořádně neznal. Kdyby byly okolnosti jiné, ani by ho nepoznal. Bylo těžké věřit Němci. Tak strašně těžké… Ale měl jinou možnost? Mohl tu sedět věky a nic lepšího by ho nenapadlo. Možná Les vodnickou magii neovlivňoval. Nebo se prostě dostali na místo, kde byla magie Lesa slabší a voda silnější? Nevěděl. Magii vody nerozuměl. Buď jak buď, mohli klidně jít.

„Dobře tedy. Jdeme.“

…

Sledovali potok, pak stružky, které je dovedly k podzemním pramenům, ty zase ke studánkám, dál a dál. Kde nebyla voda, stačila Karlovi rosa. Třpytivé kapičky v trávě, vlhkost mechu… Téměř nezastavovali. Ze strachu, že ztratí cestu. Jedli málo. Podzimní Les měl málo co nabídnout. Spali málo. Cesta je držela na nohou, i když jen taktak. Nakonec stanuli u mohutného buku. Česťa si ho pamatoval. Úlevou se mu podlomily nohy. Karl ho chytil.

„Ven. Hned.“

Prolezli na druhou stranu. Do normálního lesa. Česťa se zhroutil u kmene stromu, podíval se zpátky do okna tvořeného větvemi, do Lesa náhod. Byli venku.

„Pane Bože, děkuju!“ Zvedl se na nohy, vrhnul se na Karla, objal ho. A snažil se nevšímat si toho, jak sebou vodník trhnul.

„Kam budeme chodit?“ zeptal se Karl tiše. Česťa se na moment zarazil. Kam by mohl vzít Němce, navrch vodníka, v téhle době? Mohli by ho za to zabít. Kdyby na to přišli, mohli by je oba zastřelit. Tohle riziko už na sebe jednou vzal. Nestálo ho to život samotný, jen všechno to, co ho činilo dobrým. Matku. Otce. Kamarády. Nic jiného než holý život a gestapem zničený dům mu nezbylo. Mohl riskovat, že přijde i o tyhle dvě věci? Chtěl riskovat, že ho zastřelí? Jeho vlastní lidi? Kvůli vodníkovi? Kvůli Němci? Jediná další alternativa byla zůstat úplně sám…

Shodil ze zad batoh, otevřel ho, začal z něj vyhazovat věci. Karl na něj jen zíral. Nakonec ze dna vylovil náhradní kalhoty a svetr.

„Obleč si to,“ řekl Karlovi a začal vše, co z batohu vyndal, skládat znovu dovnitř. Karl shodil cáry uniformy, nasoukal se do kalhot, svetr přetáhnul přes hlavu, schoulil se do něj.

„Kam jít?“

„Půjdeme domů. Budeš dělat, že jsi němý. Rozumíš? Jakmile narazíme na nějaké lidi, ani slovo!“

Karl kývnul. Česťa sebral ze země zbytky Karlovy uniformy, sbalil je do uzlíku a otočil se ke stromu. Vchod do Lesa se k němu natáhnul. Magie ho vtahovala zpátky. Doslova cítil, jak ho omotává. Nadechnul se, potěžkal uzlík a hodil. Mrknul. A když otevřel oči, brána byla zavřená. A jeho magie byla zase v pořádku.

„Tak vyrazíme.“

…

Než došli do Příbrami, nasněžilo. Svatá Hora čněla nad městem, měděné kupole pod sněhovou pokrývkou. Česťa ten pohled vítal. Nedělal si iluze, se zimou na krku a bez přídělových lístků budou mít štěstí, pokud se dožijí jara. Ale stejně se mu při tom pohledu rozlilo tělem teplo. Byl doma. Živý, zdravý a doma.

Prošli městem, až nahoru. Dům byl k nepoznání, střecha děravá, dveře napůl vyvrácené, okna zatlučená prkny. Asi sousedi. Němci by se neobtěžovali. Vešli dovnitř, pod nohama jim křupaly střepy, ve vzduchu byla cítit vlhkost a zatuchlina.

„Tak jsme doma,“ poznamenal Česťa a odložil batoh. Ticho domu ho ubíjelo, ale nemohl se tomu poddat. Ze zpola zničeného kredence vyndal svíčky a krabičku zápalek. Světlo odhalilo temné skvrny na zdech. Dotknul se jich prsty. Pálivý pocit zmaru jím projel jako zásah bleskem.

„Maminko…“

Karl mu položil ruku na rameno a stiskl.

„Ty živý.“

„Ano, přežili jsme. Zatím. Čeká nás zima. A spousta práce. Ale jestli chceš, můžeš tu se mnou zůstat. Ale venku jsi němý, rozumíš? Zabili by nás, oba… Budu tě učit. A pak ti najdeme místo, kde budeš moct žít,“ prohlásil Česťa odhodlaně a odvrátil se od skvrn na stěně.

…

Narychlo opravili střechu. Hladověli, protože na falešné dokumenty pro Karla nebyly peníze, a tak se o příděly dělili oba. Nebyl to lehký život, ale byl to život.

Dny trávili opravami domu, sháněním dřeva na zátop, věcí do domu, večery výukou češtiny. Karl byl rychlý žák. Čím lépe mluvil, tím méně Česťovi připadal jako nepřítel. Měli vlastně hodně společného. Oba sirotci. Oba jiní než většina lidí kolem nich. Magie a společné zážitky splétaly neviditelné pouto přátelství, které by mohlo vytrvat navěky. Jen kdyby Karl každým dnem pod střechou bez přístupu k volné vodě nechřadnul Česťovi před očima…

Dlouho o tom přemýšlel, dlouho váhal. Samota v tom domě plném duchů ho děsila. Ale jak to tak viděl, nemohl se jí nijak vyhnout.

…

Štědrodenní ráno přivítalo Česťu chladnou září zimního sluníčka a rozhodnutím. Otočil se na posteli, aby chvíli sledoval spícího Karla. Měsíc klidu mu z tváře téměř vymazal ostré rýhy způsobené utrpením. Přesto vypadal nemocně. Tmavé vlasy ztratily lesk, kůži měl voskovou, napínala se přes ostré lícní kosti, které odhalil hlad.

Česťa opatrně vstal, peřinu zahrnul zpátky, aby Karla udržel v teple. Oblékl se, vyšel do kuchyně, aby zatopil ve sporáku a dal vařit vodu. Káva byla nedostatkovým zbožím, ale čaj ještě měli. Sousedka přinesla pár vajec, druhá čerstvě upečený chleba. Na půst v hladových dnech poválečné zimy nebylo ani pomyšlení. Uvařil snídani, vrátil se do pokoje a jemně Karlem zatřásl.

Posnídali v tichu. Dopili čaj a Česťa ze skříně vylovil nejteplejší kabát po tátovi. Podal ho Karlovi a našel mu i čepici, rukavice.

„Obleč si to a pojď se mnou.“

„A kam jdeme?“ zeptal se Karl, ale soukal se do kabátu, aniž by čekal na odpověď.

„To uvidíš, až tam dojdeme,“ řekl Česťa a pousmál se.

Vyšli z domu na zasněženou ulici, minul je povoz, kolemjdoucí jeptišky je tiše pozdravily. Vydali se směrem k centru města. Širokou silnicí do Jiráskových sadů, pak parkem k budově radnice a státní pošty. Město dýchalo sváteční náladou i přesto, že jeho obyvatele čekaly další hladové svátky. Sešli schody z Plzeňské ulice, masné krámy okolo zavřené a domy tiché. Nakonec dorazili k rybníku. Jeho povrch byl zamrzlý a zasněžený, v prachové podušce rýhy po řádění dětí, které měly to štěstí a ještě vlastnily brusle. Česťa se zastavil u schodů do rybníka, opřel se o kmen vrby, jejíž skloněné větve ve vánku rozhrnovaly sníh na ledové ploše Obory.

„Tohle je dobré místo k životu. Dobrá země. Dobří lidé. Co myslíš?“

„Myslím, že bys mohl mít pravdu, Česťo,“ odvětil Karl a sešel po schodech na led. Klekl si a rukou v rukavici odhrnul z ledu sníh. Sklonil se, až se špičkou nosu málem dotýkal chladivého zrcadla, v nějž se změnila hladina rybníka.

„Je tu i dobrá voda. Silná a čistá,“ poznamenal. Narovnal se, klekl si na paty, pak se ohlédnul na Česťu a poprvé za dobu, kdy se znali, se usmál opravdovým úsměvem.

„Veselé Vánoce, Karle.“

---

Betaread: Eillen McFir Elat.
Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.