Lampionový svět

Maminka mě pohádkami krmila,
noc co noc.
I přesto to, co jsem živě vídala,
nebylo to pro mě moc.

Bílou solí jsem si značila cestu ven,
také písně jsem si zpívala.
Než jsem zjistila, že je to jen sen,
v noci jsem zaklínadla pronášela.

Měsíc ozařoval bílou sůl,
která časem zčernala.
Snila jsem o nocích bez nočních můr,
a tak noc bezesná začala.

Černou sůl jsem do vody házela,
skalky se barvily do černa.
Bílé myšlenky jsem mívala,
když pro mě zářila lucerna.

Bledá ryba se na mě zdola dívá,
ryba, co nikdy neplave.
Změnila se v ženu, co je velmi lstivá,
rudé rty a vlasy popelavé.

Žena již na mě vrhala stín,
s anděli den co den soupeří.
Chladná jak zahrada bez květin,
prochází mi hlavou, krkem i páteří.

Chytla mě za ruku,
k výšinám mě nese.
Slyším svého srdce tluku,
tělo se mi třese.

Oblohu lampiony zdobí,
pojí se v kouzelnou říši.
Vítr světélka čiperně zlobí,
a já se nesu k lampionové výši.

Vidím plno barev a záři,
město dosud neobjevené.
Chladná žena má úsměv na tváři,
že mě dovedla na místo vyvolené.

Zadívám se na její hnědé oči,
musím ji hned políbit.
Díky ní se můj svět zase točí,
lampionový svět se musí všem zalíbit.

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.