Booth – část 2.

„Neotvírej. Prosím. Teď ne,“ zaškemral Ethan. Jako kdyby to bylo potřeba. Splnila bych mu jakékoli přání. Ale klepání se ozývalo dál.

„Jen chvilku,“ zašeptala jsem mu do ucha a s příslibem věcí budoucích odešla otevřít příchozím. Tak jsem taky udělala. Už vzápětí jsem toho měla hluboce litovat.

„Sakra.“ Proč jsem si raději uši nevyškrábala! Při pohledu na ty dva mi doslova ztuhla všechna krev v žilách.  Sotva jsem se zmohla na krátké zvolání: „Zlatko!“

Ethan mě znal dokonale. Od každé malinké pihy až po nervózní protáčení snubním prstýnkem. Proto velmi rychle pochopil, že manželské radovánky musejí počkat, a začal se urychleně oblékat.

Ale tu naprostou paniku v mém přiškrceném hlase by rozpoznal každý. Ano. Dokonce i naprostý sociopat. Třeba jako tady Darius.

Ten mě odstrčil a vykračoval si do našeho obýváku. S očividným despektem si přeměřil pokoj a vytáhl látkový kapesník. Nevím, zda to myslel vážně, nebo mě chtěl jen urazit, ale rozprostřel si kapesník na sedadlo nedávno vycíděné pohovky, jako by se roky válela kdesi ve vykřičeném domě. A jak jinak. Ta malá bloncka ho napodobila.

Tak jsme tam tak seděli a mlčeli.

Nechápala jsem, jak nás mohli najít. Když jsme před lety utekli z Luisiany, s Ethanem jsme za sebou pečlivě zametli veškeré stopy. Trvalo celý rok než jsme našli vhodné místo a nové identity. Ale vše bylo zbytečné.

Kruci, jak dlouho mu může trvat natáhnout si ty zatrápené kalhoty?

Darius a Villeane se vůbec nezměnili. On, vychrtlý, mrtvolně bledý s rudými vlasy a tmavýma očima, se vůbec nepodobal svému mladšímu bratrovi. A ona? Drobounká, plochá, s popelavě bílými vlasy a tunami make-upu, se také nepodobala svému životnímu stylu. Kdo by do ní řekl, že je matkou více než stovky dětí?

Ethan, již oblečen, se připojil  k naší jiskrné společnosti. Jeho povzbudivé objetí mých ramen by se nedalo vyplatit ani veškerými drahokamy z jakutské oblasti. O což se Greenwood určitě pokouší. Nějak si svou ženu udržet musí.

„Bratře? Čemu vděčíme za vaši návštěvu?“ zasyčel Ethan. Ani nevím, zda se vůbec pokusil o zdvořilost a katastrofálně selhal, nebo se na to prostě vykašlal. Každopádně tím Daria pobavil.

„To ti ani nesmím poblahopřát k tvému novému úlovku? Nepochlubil ses, že je již březí. Jestli dovolíš, rád bych s tebou rozebral tvé rozmnožovací praktiky. Zdá se, že jsi velmi úspěšný. Tvé poznatky by mohly pomoci celému druhu. Ale přijmi dobrou radu a najdi si nějakou mladší. Tahle kobyla už přestává být k užitku.“

Chvíli na něj jen zíral. A já taky. Bylo mi třicet čtyři. Vím, že už nejsem nejmladší, ale od proměny před lety jsem se nezměnila. No dobrá, tak těch pár kil a vrásek. Ale co s tím nadělám? Kdyby ta jeho zkusila nějaké dítě vychovat, také by mládím nekypěla.

Darius raději pokračoval. Evidentně nás nechtěl rozčílit více, než je záhodno. Moc se mu to nedařilo.

„Slyšel jsem, že se ty první exempláře náramně povedly. Ten samec je dosti silný. Jeho potomci by se mohli dostat až k hypnóze. No není to skvělé? Ta samice je poněkud slabší, ale snad nám ještě dozraje.“

Vždy se mi dělalo zle z jeho slovníku. Už od momentu, kdy mě dotáhl do té své laboratoře. Tehdy jsem ještě byla jen člověk určený k reprodukci. Už tenkráte mluvil jako nadšený šlechtitel – a evidentně ho to jen tak nepustí. Toho plánu se drží už 482 let. Vyšlechtit generaci upírů tak mocnou jako byla ta první. Než se zdiskreditovala množením s lidmi.

Zvykla jsem si na tenhle tanec. On přišel a chtěl se množit. My mu přislíbíme pomoc a hned, co za ním zapadnou dveře, zmizíme na druhý konec světa. Chtělo to jen pevné nervy.  Ale Ethan toho měl dost.

„Když jsem si ji odvedl, přísahal jsi, že bude jen moje.“

„Ale bratříčku. Jistěže jsem přísahal. A svůj slib plním. Já chci jen tvé výsledky. Víš, jak skvěle by se daly zkřížit? Zrovna mi pod ruce přišel nový páreček z Ukrajiny. No tak. Věř staršímu bratrovi. Nebo aspoň matce. Pamatuješ si ji, ne? Tu, které jsi zlomil srdce kvůli téhle šlapce?“

V příští vteřině se na něj vrhl. Darius musel zapomenout na svůj úkol povznést vampýry na nový stupeň existence a zaječel ještě hlasitěji než ta jeho slepička. Ta se ale nechtěla nechat zahanbit a vrhla se na mě i se svou francouzskou manikúrou. Evidentně se chtěla zavděčit svému majiteli, ale rychle ji to přešlo, když jsem jí zlomila pár pěstěných prstíků. Poté hned utekla.

Chvíli mi to zabralo, ale podařilo se mi je od sebe odtrhnout. Ethan mě okamžitě popadl do náručí a div mě nerozdrtil. Z hrudníku se mu linulo varovné vrčení.

Darius si srovnal potrhané oblečení a setřel krev z nosu, úst a oka. Naposledy se na nás podíval a vypochodoval ze dveří. Cestou mu ještě zapraskalo v kyčelním kloubu. A kdyby jen to.

„K vašim výsledkům se dostanu i bez vás. Barbaři.“

Po jeho slovech nás doslova zasypaly kulky.

---

Redakční úpravy provedla Áine Adair.