Ledová náruč

Vodní povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

Je mi devět, když stojím na okraji říčky a sleduji to otravné mrňavé stvoření, jak z dřevěné lávky vedoucí na druhou stranu řeky krmí kachny kousky chleba. Nechci tady být. Měl bych být s kamarády, ale místo toho jsem uvězněn s tímhle… špuntem. Protřesu ztuhlé ruce a zastrčím je do kapes v naději, že je uchráním před chladným listopadovým větrem. Špičkou boty bezděčně kopnu do hromádky spadaného listí, a pro jednou je mi zcela ukradené, že se zašpiním. Neměl bych tu být. Copak jsem já snad rodič? Prosil jsem se o sourozence? Občas zvednu pohled k radostné dětské tvářičce a nechápu. Nechápu, co vidí na těch opeřencích, chlebu, a proč tady oba stojíme, zatímco nám dešťové kapky padají za krk. Jsou studené a vtíravé.

Radostně výskne, poskočí a celou vahou se opře o malé zábradlíčko. V tu chvíli vím, že je něco špatně. Pořád se usmívá, pořád hází chleba a kachny pořád vřískají, ale něco je jinak. Něco se změnilo, i když se to ještě tak docela nestalo.

Svět okolo mě se zpomalí. Nebo možná ustávám v pohybu já, těžko říct, co z toho je pravda. Slyším, jak šrouby povolují, i když to není fyzicky možné. Cítím, jak se zábradlí naklání. Slyším praskot dřeva. Vím, že lávka i sestra zmizí v ledovém proudu dříve, než se to stane. Ale nejsem schopný se pohnout. Zírám na vodní hladinu a pociťuji jen klid. Dokážeme být stateční, i když nerozumíme?

Svět se nadechne a dá se do pohybu. Mé nohy mě samy nesou ke břehu, aniž bych jim dal pokyn. Nebo si nevzpomínám. Nevnímám chlad, ani vlhkost. Neslyším hukot vody, šumění deště ani můj splašený dech. Všechny mé smysly se zaměří jen na červený kabátek. Je těžká. Nikdy jsem si neuvědomil, kolik váží, až teď, ve chvíli, kdy celá její váha spočívá v mých rukách.

Bahnitá země podkluzuje pod podrážkami bot a vrací náš boj zase o kousek zpátky, jakoby si nás řeka chtěla přivlastnit. Zavinout do své náruče a nikdy nás nepustit. Zakopnu o kámen. Upadneme oba a já slyším její smích. Bezstarostně klopýtá přes kameny a já ji nenávidím. Copak nevidíš, že přichází smrt? Dech vázne v plicích, srdce chce vyskočit z hrudi. Křečovitě svírám červený kabátek a nepouštím jej. Nepouštím jej, i když mám strach. Nepouštím jej dokonce ani ve chvíli, kdy už oba ležíme v trávě a poslouchám její drásající kašel a první trhavé nádechy. Nepouštím ji, protože ONA je tady a pořád se zlomyslně směje.

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.