Jezdci v plamenech

Ohnivá povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

Psal se temný, chladný večer jednoho neurčitého dne v neurčitém týdnu a neurčitém měsíci či roce. Dokonce i místo dění je neurčité. Jedinou podstatnou věc tohoto příběhu tvoří okolnosti, za kterých je vyprávěn. Plamenné okolnosti…

Vysušenou krajinou písečných dun, v níž už měsíce nezapršelo, se rozléhal dusot tisíců koňských kopyt. Nebyla to ledajaká koňská kopyta, nestvořila je zem, vzduch ani voda. Jen oheň. Horký, nezkrotný a krutý.

A přesně tak to také vypadalo. V místech, kde se obrovské stádo přehnalo, zvířil se oblak prachu. Trajektorie kopyt byla okamžitě nahrazena hořící stopou, která ještě dlouho poté, co všichni zmizeli, doutnala a plála.

Za normálních okolností by stádo ořů, byť ohnivých, nenadělalo takovou škodu. Nicméně, aktuální situace nebyla zcela optimální. Říši pohltila válka. Spor vypukl mezi dvěma nepatrně odlišnými kmeny plamenných jezdců. Ale od té události, která zůstala téměř bez povšimnutí, uplynulo již mnoho let. Nikdo nevěnoval příliš pozornosti jiskrám, které stále častěji a v hojnějším počtu přeskakovaly mezi dvěma klany. A tak se z nepatrného, jemného zaškobrtnutí stal opravdový problém. K původním desítkám nepřátel se přidaly stovky, později tisíce dalších a v zemi zavládla válka. I ta už se zde táhla léta, avšak po mnohých ztrátách nedokázala určit vítěze. Jak by mohla? Kdo je vítěz, když se plamen pere s plamenem? Nikdo… Bitvu řídí pouze mocný oheň, a ten si nedá poručit.

Dvě oheň vyzařující vojska se proti sobě seřadila do přehledných řad, kde jediný jezdec nezaujal chybné místo. Kdybyste se podívali z výšky, z perspektivy jednoho z na nebi poletujících ptáků, poznali byste, jak dokonalou symfonií hrají všechny ty barvy tam dole. Ano, moc velké protiklady zde jistě nenajdeme. Ale všechen ten zahnědlý písek kolem, naoranžovělá stáda zlostí frkajících hřebců, jasně červené odstíny na vlajkách, jež jezdci s sebou nesli, a téměř všude rozlitá rudá krev… Kouzla zde nezapřeme.

„Vzdejte se!“ zvolal jezdec, který náležel jedné ze stran.
„Raději hrdě padneme v krvavé bitvě, než abychom se vzdali!“ odsekl jezdec druhé strany.

A tak započal dnešní střet. Bez slovních povelů či tónů trubačských rohů, vojska se jako jeden muž rozjela proti sobě. Brnění a postroje železně cinkaly, když se tisíce koní plným tryskem hnaly proti sobě.

Když už se vojska konečně střetla, muži se pod přívalem četných ran sesouvali ze sedel, padali na zem, kde je okamžitě zahrnulo množství písku. Zde leželi navždy zapomenuti pod přívalem drobných zrnek a stále se k nim přidávali další.

Není nikdo, kdo by nám řekl, které z vojsk nakonec zvítězilo. Podle legendy poslední dva muži, kteří proti sobě stáli, padli naráz, a tak nevyhrál nikdo.

Je zde ovšem jedna jistá věc. Jak plamenní jezdci skončili pod zemí písečných dun, nikdy nepřestali sálat. Oheň v nich nikdy neuhasl a pravděpodobně ani nikdy neuhasne. A to je důvod, proč je ve zdejších zemích stále tak vedro. Slunci lichotí způsob, jakým ho padlí uctívají, a tak se nikdy nevzdálí, aby zem nechalo zchladnout.

Kdo ví… Třeba ještě je naděje, že jezdci nyní žijí v podsvětí, kde stále neúnavně bojují o nadvládu nad světem.

Redakční úpravy provedly Nerys Heliabel Ghostfieldová a Helenia Kukková.