Slunovratová povídka od Mii

Povídka z pera Mii Whitebear – příspěvek do soutěže Letní slunovrat Pod vrbou.

Oheň v ohništi zvolna plápolal. Červenožluté plamínky vesele olizovaly dřívka. Zlaté světlo ozařovalo ležící postavu na zemi. Mladík, asi dvacetiletý; zrovna před chvílí se ponořil do světa snů. Ještě se mu chvějí víčka, jak nad ním spánek získává svou moc.

Dnes je ta tajemná noc. Prý noc skřítků a víl. Takový nesmysl, přemítal, když usínal. Tak dlouho byl vzhůru a žádnou magickou bytost nespatřil. Hoši ve vesnici si z něj jen dělali blázny, když ho varovali před nocováním venku. Jistě, je mezi nimi nový, přistěhoval se do vesnice teprve před pár týdny. Jistě si z něj chtěli jen utahovat. Proto se bez ostychu vydal po soumraku ven. Rád v tyto skoro letní dny pozoroval noční oblohu a pátral po známých hvězdných souhvězdích.

Teď tu leží zabalený do tenké přikrývky a upadá do neklidného snu.

*

Na kraji lesa se něco pohnulo. Na mýtinku osvícenou jen měsícem vstoupí skupinka útlých dívek. Jsou téměř průhledné, oblečené do tenounkých šatů splývajících až na zem. Postaví se do kruhu a začnou tančit nádherný tanec, až se tají dech. Vlasy jim povlávají kolem bledých obličejíků, zasněné oči kopírují ladný pohyb paží.

Najednou kdesi zahouká sova. Tanec jako když utne. V mžiku jsou dívčiny opět v bezpečí lesa. Jen jedna z nich se ještě naposledy ohlédne a zastaví se. Něco zahlédla. Její družky jsou už dávno pryč, když se sama opatrně vrací zpátky na palouk.

A už stojí jen pár krůčků od spící postavy. To musí být člověk. Jeden z těch nebezpečných tvorů, od kterých se musí držet dál. Ale tento nevypadá vůbec nebezpečně. Téměř neslyšně přistoupí blíž a skloní se nad nehybným mladíkem. Se zájmem si ho prohlíží. Vlasy jako uhel. Dlouhé řasy. Ostrá brada.

*

Něco uslyšel. Otevřel oči. Nad sebou uviděl tvář neznámé dívky. Nakláněla se nad ním s očima doširoka otevřenýma. Ty oči! Tak bleděmodré oči ještě nikdy neviděl. Měly mnohem světlejší barvu než ta nejmodřejší obloha v horkém létě.

Ucukla.

Až teď si zřejmě uvědomila, že se na ni dívá. Všiml si, jak jí přes obličej přelétl závan strachu. Ustoupila o krok dozadu. Opatrně vstal. Tak, aby ji nevylekal, ale zároveň dost rychle na to, aby ji stačil chytit za ruku.

*

Když ji uchopil za paži, ucítila zvláštní brnění procházející jí přes kůži do celého těla. Co se to děje?

Co to provedla? Proč sem vůbec šla? Teď jí ten člověk…

Co jí vlastně udělá? Překotně pátrala v mysli, kde má tuto informaci uloženou. Ustrašeně pohlédla mladému muži do tváře. A zahlédla tam… Úsměv. Rovné bílé zuby. Dolíčky v tváři. Veselé oči.

Přestala se bát.

*

„Neodcházej! Prosím!“ zašeptal. „Jak se jmenuješ?“

„Annabel.“ Její hlas připomínal zpěv slavíka po dlouhé zimě.

„Kde ses tu vzala?“

Ukázala na palouk. „Chodím sem se svými sestrami.“

„Jsi tak nádherná,“ řekl a dotkl se jejích dlouhých vlasů barvy měsíčního svitu. Až teď si všiml šatů, do kterých byla oblečená. Každičký milimetr podivné látky pokrývala kvítka drobných sedmikrásek.

„A ty? Ty jsi opravdu člověk?“

Její otázka ho zarazila. Člověk? Snad před ním nestojí…

Na horizontu začalo svítat. Všimla si toho.

„Musím jít!“

Zachvátila ji panika. Obrátila se k lesu. Jestli se nestihne včas vrátit… Dala se do běhu. Tak tak jí stačil.

„Počkej!“ volal za ní zoufale, ale mezera mezi nimi byla stále větší a větší. Pohltilo ji stromoví.

Když mezi stromy doběhl on, zbyla po ní jen její vůně. Jemná vůně lesních jahod.

*

Probudil se.

Oheň už dávno dohořel. Zbyly po něm jen ohořelé uhlíky.

Prudce se posadil.

To byl nádherný sen! Kéž by se mu podařilo ještě usnout a pokračovat ve snění.

Jeho pohled sklouzl na zem. Ležel tam maličký květ sedmikrásky. Kousek dál další. A další. Jako roztrhnutá šňůrka bělostných perel. Zavedly ho k lesu. Na to stejné místo, kde ve snu naposledy zahlédl Annabel.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.