Slunovratová povídka od Hetty

Povídka od Hetty Londsové – příspěvek do soutěže Letní slunovrat Pod vrbou.

Seděla jsem uprostřed louky a čekala. Slunce začalo pomaličku zacházet a tak jsem popadla kvítí okolo mne a začala z něj plést věnec. Druhou rukou jsem silně stiskla amulet na svém krku a zavřela oči. Studil. Netvoři mohli být kdekoliv, dnes jsem se s jedním měla setkat tváří v tvář. Svatojánská noc – pro jiné normální a obyčejný den. Pro mne, pro nositelku vílího genu, zkouška. Obstojím, nebo padnu.

„Osmnáctiletá a přitom tak malá. Nemá šanci to zvládnout,“  tvrdili všichni okolo mne. Až na Jasmee.

„Věřím ti, dokážeš to,“  stiskla mi ruku a kolem krku mi pověsila amulet. „Ten je jen pro tebe, ochrání tě, pomůže ti.“ Usmála jsem se na ni. Nyní amulet svírám v prstech. Modlím se ke všem bohů. Kéž tuto zkoušku přežiji.

Rod víl byl po staletí pronásledován blázny a čarodějnicemi. Máma mi jednou vyprávěla, že museli s celou rodinou z vesnice utéct, jinak by byli zabiti. Náš gen se dědí. Nejstarší dcera v rodině je další nositelkou genu, někdo, jehož život rozhodne o budoucnosti víl. Ale jen letos tomu tak nebylo. Nejstarší dívka vždy svoji moc získá při slunovratu, pokud se jí na zápěstí objeví znamení. Arya, má sestra jej ale neměla. Místo ní jsem jej měla já. Zjevilo se mi tu noc, kdy jsem poznala Jasmee.

Byl večer a já šla po náměstí. Už ani nevím v jakém městě to bylo, ani jak vypadalo… pamatuji si jen, že v podloubí stála podivně vypadající skupinka teenagerů, kteří si mě měřili zkoumavými pohledy. Zrovna jsem šla z louky, od studánky, ve které někteří z našeho rodu něco viděli. Chtěla jsem taky zkusit štěstí, avšak marně, zřejmě jsem já tou vědmou nebyla. Jeden starší výrostek se mi postavil do cesty a po chvilce mne povalil na zem. Zpanikařila jsem a netušila, co po mně chce. Chytil mne za krk a divně se na mne díval. A tu se ozvala ohlušující rána a hned za ní záblesk. Byla to Jasmee, tehdy dvacetiletá mladá studentka z rodu víl. Naše rodina ji i přes seznamy a rodokmeny neznala, ale i tak se z nás po pár dnech staly skvělé přítelkyně. Ona jediná mi vždy věřila a vždy mne podporovala.

Ale teď mi už žádná Jasmee pomoct nemohla, od doby, co se mi na zápěstí zjevil malý králíček, jsem byla určena jen k jednomu účelu – zabít nestvůru a prokázat, že jsem víla. Získat svoji moc, přežít a i přes tmu najít to, co pořád marně hledám – odvahu.

Něco zavrčelo v křoví a v tu ránu zapadlo slunce. Najednou mi to došlo – čas nadešel. Nadechla jsem se a nastavila své ruce k východu a zavřela oči.

„Aperi manus mea fortitudinem. Aperi manus mea fortitudinem,“  začala jsem tiše šeptat.

„Aperi manus mea fortitudinem!!!“ Teď už jsem se neovládla a začala ta slova křičet. Okolo mne probleskl modrý záblesk a má ruka mne zabolela. Měla jsem je nabité. Podívala jsem se na své dlaně a uviděla uprostřed každé z nich modrý kámen. Magie mi je tam vsadila, pomyslela jsem si a rozhlédla se okolo. Po nestvůrách ani stopy. Když tu najednou se přede mnou zjevilo něco, co nedokážu popsat. Hlavu to mělo vlčí, avšak tělo bylo míšeno z člověka, medvěda a jelena. Strašně jsem se lekla a mé srdce začalo bušit. Buch buch, už je to tady Ereliano, máš co jsi chtěla.

Natáhla jsem ruce a začala křičet. Vytryskl z nich modrý záblesk a nevím, jak dlouho to trvalo, ale najednou to bylo pryč. Skolila jsem nestvůru. Skolila jsem Redreraccka. Jsem volná a svobodná víla. Obstála jsem. Srdce mi zabušilo radostí a já se vydala zapálit posvátný oheň. Vím, že tu noc se pod něj přikládalo nejen dřevo, ale i má radost.

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.