Poklad na dně Hannibalova jezera

Vše to začalo jednoho dopoledne, když jsem vymyslela skvělý plán pro mě, Anee, Bete a Karol jako zábavu na odpoledne – potápění. Byl to můj nápad a teď jsem se těšila, co mi holky poví.

První jsem našla Anee u vývěsky seminářů. Na moje zeptání mi odpověděla, že určitě ano, a šla se připravit. Další jsem potkala Bete na cestě do Velké síně. Odpověděla mi:
„Ty jsi teda milovník vody, co? No samotnou tě nechat jít nemůžu, to ne, ale že by se mi chtělo, to taky ne,“ ušklíbla se.
,,Na to si musíš zvyknout!“ uculila jsem se na patronku a běžela hledat Karol.Našla jsem ji až po dlouhém hledání v Ďáblově jámě. Zvedla hlavu od hádání a tázavě se na mě koukla:
,,Mám takový jeden plán na odpoledne. Co se jít potápět do jezera? Anee a Bete by šly, co ty? Vodní lidi jsou už dlouhou dobu v pohodě.“
„Jasně! Že se vůbec ptáš, ségra,“ mrkla na mě. „Tak mi dej při obědě vědět kde a v kolik plus co s sebou, jo?“
„Jo, Karol, dám.“ Letěla jsem si ještě připravit věci s sebou.

Při obědě

,,Mluvila jsem s Bete a říkala, že půjde, i když se jí moc nechtělo,“ mrknu na Anee a Karol. „Takže v půl třetí tady před Velkou síní? Šlo by to?“
Kývly na mě a já si běžela ještě překontrolovat věci s sebou a dodělat pár úkolů předtím, než půjdeme.

V půl třetí

Čekala jsem s Bete před Velkou síní, až dojdou Anee s Karol, abychom mohly vyrazit. Viděly jsme je přicházet a za chvíli jsme byly na cestě k jezeru. U něj jsme si odložily věci a ručníky (chtěly jsme na chvíli nechat hůlky odpočinout, tak jsme to chtěly zkusit poté, co vylezeme, po mudlovsku), přidaly jsme ochranné kouzlo a hůlkami vytvořily bubliny, v kterých jsme mohly dýchat a komunikovat, přibraly jsme si hůlky raději do rukou a šly se potápět. Potápěly jsme se a hrály při tom na schovávanou. První pikala Karol, pak Anee. Problém nastal, když jsme se měly podruhé schovat. Nějaké schovky už jsme použily a moc jich nezbylo. Karol se rozhodla zkusit štěstí mezi řasami a já s Bete jsme se chtěly schovat hlouběji. Bete zkusila štěstí na jednom konci a já chtěla na druhém konci dna, ale! Něco pod tím bylo! Horečně jsem přemýšlela, co by to mohlo být. Nějaká vodní příšera? Nebo něco úplně jiného? Schovka neschovka jsem letěla za Bete, aby se přišla podívat. V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že příšera to těžko může být, jelikož by za mnou už dávno vyrazila nebo zaútočila, a navíc už by tu stejně neměla co dělat. Když jsem k Betedoplavala, jak nejrychleji mi to šlo, tak na mě koukala, co tu dělám, když jsem se měla jít schovat. Děkuji Merlinovi za tu bublinu!
„Pod těma chaluhama tam něco je! Pojď se podívat!“ Táhla jsem ji za sebou a když jsme tam dorazily, něco tam opravdu bylo.

Bete naštěstí zachovala chladnou hlavu a vytáhla hůlku, abychom si mohly posvítit. Pod řasami byla schovaná truhla. Bete ji vzala z jedné strany a kývla na mě, abych ji vzala z druhé. Plavaly jsme s ní nahoru a cestou vysvětlily holkám, co se přihodilo.

Nahoře jsme odstranily z truhly řasy a kouzlem ji odemkly. Já se bála, co tam najdeme, a jsem ráda, že se mnou byly. Otevřely jsme ji a nakoukly dovnitř. Uvnitř truhly leželo zlato v podobě galeonů. Jak se tam dostaly? Kdo je tam dal? Odnesly jsme truhlu na hrad, aby to pan ředitel zjistil. Přišlo se na to, že galeony tam ukryli vodní lidé, a protože už tam teď nebydlí, majetek připadl škole. A naše malé dobrodružství už nebylo tak malé.