V hlubinách temna – 1. kapitola

Už se vám někdy stalo, že… že jste se ocitli jinde? V jiném světě? Mně ano. Možná to zní zvláštně, možná ne. Nevím.
Co ale dobře vím, je, že byl podzim a studené uličky se schovávaly za popadaným listím. Chladné pouliční lampy svítily mihotavým světlem a alespoň trochu rozrážely neprůstřelnou tmu. Ulice zely prázdnotou, jen čas od času zafoukal vítr a rozfoukal zametené kupy listí do všech stran.

To vše jsem viděla. Seděla jsem na lavičce a znova si v hlavě probírala dnešní události. Přála jsem si zmizet ze světa. Kolikrát jsem matce říkala, aby do zdejšího lesa nechodila? Nyní v ruce svírám zmuchlaný leták s její fotkou. „Olívie Brooksová,“ čtu si, „byla naposledy viděna na cestě do zdejšího lesíka, od té doby pohřešována. Vyhlášeno pátrání.“
Nebylo to poprvé, co takhle bez varování zmizela. Do lesíka chodila často a vracela se vždy tak po dvou či třech dnech. Dnes už to ale bude deset dnů. Papír zmáčknu a hodím pryč, do tmy. Jako by se posledních deset dnů nic nestalo.

Ale děje se. Přichází to od toho místa, kam papír dopadl. Ze země tryskají malé jiskry. Jdu tedy blíže a vidím cosi zvláštního. Cosi, co mi vyráží dech.
Přede mnou je totiž studánka. Malá a zaprášená, nikdy jsem si jí nepovšimla. Ty jiskry vyrážely z ní! Natáhla jsem k ní ruku a zčeřila hladinu. V tu chvíli se vše kolem mne začalo točit. Začal foukat děsivý, studený vítr. Najednou vše ustalo.

Najednou jsem nebyla v parku. Nebyla jsem ani doma. Byla jsem v lese. Byl temný. Byl děsivý.

Stála jsem tam a rozhlížela se kolem. Všude jen les. Najednou jsem však něco uviděla. Světlo!

Vyšla jsem ven z lesa a spatřila dvorek. Nebyla jsem tam ale sama. Na dvorku stáli dva chlapci. Jeden tak v mém věku a starší, asi tak sedmnáctiletý chlapec. Dohadovali se o něčem a já je tajně pozorovala. Schovala jsem se za naskládané dřevo a pozorovala je. Nevypadali zle. Teda, nevypadalo tak jen to málo, co jsem ve tmě viděla. Zvědavě jsem vystrčila hlavu výš a pozorovala je. Starší chlapec se začal dívat mým směrem, ba ne, díval se přímo na mne. Rychle jsem se sklonila, ale už bylo pozdě.

„Stůj!“ zavolal na mě, „kdo jsi?“ Doběhl k mému úkrytu a zadíval se na mě.
Vylezla jsem z úkrytu a snažila se utéct, on mne ale chytil za paži a odtáhl na dvorek. „Kdo jsi?“ zeptal se podruhé.
„As… Ashley Brooksová,“ vykoktala jsem. Snažila jsem se vyklouznout, ale mladší mě chytil za nohy, takže jsem byla bezbranná.
„Co s ní, Morgane?“ zeptal se mladší a držel mě ještě pevněji. „Mám ji svázat?“ dožadoval se odpovědi.
„Počkej, Darku,“řekl roztřeseně Morgan a podíval se na mě. Už jsem ho viděla lépe. Měl modré oči, tmavě hnědé vlasy a na sobě něco, co by kdysi mohli nosit princové, teda pokud by to nebylo špinavé a roztrhané.
Mávnutím ruky naznačil Darkovi, ať odejde, a ten se poslušně vytratil.

„Chceš mě zabít?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.
„Proč se ptáš? Řekni mi důvod, proč bych měl?“ odpověděl bez váhání a pokračoval. „Ashley, jsem Morgan Writchzsaw, zdejší právoplatný princ.“
„Já, já nejsem… kde to jsem?“
„V zemi Marconia,“ odvětil. „Ty… ty jsi odjinud?“ zeptal se a v jeho očích se zajiskřilo.
„Ano, pane.“
„Neříkej mi tak,“ obrátil oči v sloup. „Pro tebe vždy budu jen Morgan, Ashley,“ odvětil, a znovu se na mě zadíval.
„Už se chystáme na cestu,“ řekl a vstal. „Asi bys měla jít s náma.“
„Kam?“ nechápala jsem.
„Zpátky k tobě domů,“ vyslovil tiše.

Pokračování od Veasse Waterlee…