Světlo Vánoc

Autor: Liana Donough

Světlo svící, zapálených za okny domů, osvětlovalo zasněžené chodníky. Sněhové vločky dopadaly na zem něžně a tiše, tlumily i dopady kočičích tlapek, když černý kocour proběhl uličkou do pootevřených dveří jednoho z domů, odkud se, stejně jako z těch ostatních, ozývalo dětské štěbetání, dětský smích.

Pozoroval tu zář z oken, sedě pod jedním z nich. Jak moc byl tenhle vánoční čas krásný, jak moc byly ulice provoněné skořicí a pomerančem, tak mu tohle roční období vadilo. Vadil mu pohled na rozzářená očka malých dětí, těch dětí, které čas od času vyhlédly z oken ven, aby užasle pozorovaly sníh. Občas i vyběhly ze dveří, poskakovaly v chumelenici a chytaly do dlaní vločky, ale když přestávaly v chladnoucích dlaních tát, schovávaly se děti opět domů, aby se ohřály u krbu, aby zahnaly chlad. Ven se opět dívaly jen přes okna, na kterých mráz kreslil svá umělecká díla, a pozorovaly přes ty mrazivé ornamenty oblohu, na které nebyla přes všechen ten sníh vidět ani jedna hvězda, aby nepřehlédly v nadcházejícím večeru Ježíška, který přiletí k nim.

Ale Ježíšek, toho děti tak snadno neoblafnou! Moc dobře ví, že děti na něj čekají a on trpělivě vyčkává, než budou maminkami a tatínky zavolány k štědrovečerní večeři, aby mohl přijít a každému chlapci i děvčátku dát pod stromeček jejich dárky, spoustu autíček a panenek, po kterých tolik toužili a ze kterých budou mít takovou radost. Ne, ještě žádné z těch dětí Ježíška nevidělo, i když o něm tolikrát mluvily a nadšeně ukazovaly na každý pohyb na obloze, když každou druhou vločku označovaly za toho, koho si přály spatřit.

Nerozuměl a snad ani nechtěl porozumět tomu štěstí, které se zrcadlilo v očích každého toho drobečka. Žádné z dětí se na něj ani dnes nepodívalo, míjely ho, jako by patřil k městu. Snad tomu tak opravdu bylo, vždyť tu byl rok co rok, den co den, na nikoho nepromluvil a jen se občas pohnul, někdy, aby si promnul prokřehlé, promrzlé ruce, někdy, aby váhavě zvedl oči ke kolemjdoucím a jen pohledem prosil o drobný peníz či o něco malého k snědku. Neodvážil se je oslovit, snad aby je neurazil, nevyděsil či neznechutil. Splynul s městem, tak jak jej dospělí i děti znali.

Nikdo si ho nevšímal, jen malý Petr, co každý rok o Štědrém dni chodil od domu k domu s košíkem vánočních svíček, aby rozdával plamen lásky do každého z nich. Ten na žebráka vždy pohlížel s jakýmsi smutkem v očích, s tak velkou lítostí, která v srdci muže způsobovala bolest. Bolest, která ho vždy přinutila odvrátit zrak od dítěte a hledět si zas svého.

Prošel kolem něj i dnešního večera, obdařil ho stejně smutným pohledem jako pokaždé a on stejně sklopil zrak, stejně jako pokaždé. Chlapec šel dál, klepal u každých dveří a dával lidem vánoční svíčky. Když mladá, usměvavá žena se svíčkou v ruce zavřela dveře, Petr chtěl jít dál, do dalších ulic, ale zarazil se a pohlédl znovu na žebráka, chvějícího se zimou. Posvítil si jeho směrem zapálenou svíčkou, kterou držel v druhé ruce a díky které se ani v té největší tmě v ulicích neztratí a ještě chvíli váhal. Přišel k němu blíž, věděl však, že žebrák si ho už nevšímá. Sehnul se a podal svíčku muži, kterého blízká záře ohně přinutila vzhlédnout.

Díval se na chlapce s údivem, když si svíčku přebíral, ale ten se jen pousmál a odcházel dál do ulic, aby rozdával lásku každé lidské duši v tomhle městě. Protože i ta nejbídnější a nejosamocenější duše na světě potřebuje lásku. Alespoň v malém plamínku svíčky, kterou mu může chlapec dát.

Nominace v kategorii Umělecký počin roku 2017 v rámci Udílení novinářských cen.