Nestvůry

Autor: Anonymní

Příběh je o muži, který žil spokojený život. Jednou ale přišly nestvůry a odvedly ho. Onen muž později zjistí tajemství o těchto nestvůrách. Příběh je v Ichformě.

Na jedné planetce, jejíž jméno si nepamatuji úplně přesně, bydlela jedna milá dívka. Onu dívku si pamatuji, protože jsem s ní na té planetce bydlel. Její překrásné vlasy, jež měly barvu zapadajícího slunce, mě každé ráno šimraly na obličeji. Její spanilá tvář se na mě vždy usmívala. Bylo to kouzelné, ale co se mohlo pokazit, pokazilo se. Navštívili nás Oni. Nikdo neví, kdo jsou, ale všichni ví, co dělají – navštěvují obydlená místa, vše, co mohou, zničí a vždy si někoho odvedou s sebou. Bál jsem se o ni, tak moc jsem se o ni bál. Chtěli si vzít ji, ale já je nenechal. Bránil jsem ji vlastním tělem. Mohli mě prostě zabít a vzít si ji, ale neudělali to. Odvedli mě a ona zůstala. Viděl jsem ty slzy v jejích očích. To bylo poprvé, co jsem ji viděl se neusmívat. To bylo naposled, co jsem ji viděl.

Vedli mě do své lodi a já se jim nebránil, protože jsem věděl, že by to bylo ještě horší. Procházeli jsme spletitými chodbami a já jsem si už ani nesnažil zapamatovat cestu. Nakonec se mnou prošli železnými dveřmi, posadili mě na židli a odešli. Zůstal jsem tam úplně sám. To ticho mě ubíjelo, takže jsem si začal ťukat prsty o židli. Stěny v místnosti odrážely rytmus, jenž jsem ťukal. Strávil jsem takhle celou cestu.

Přišli si pro mě a já přestal ťukat prsty. Zvedli mě ze židle a vyvedli mě ven. Byli jsme na planetě, obří planetě. Vzduch tam byl moc hustý a mně se špatně dýchalo. I na lodi byl trochu hustší, ale ne tak, aby se mi nedýchalo dobře. Šli jsme k jedné velké budově, která na první pohled vypadala podivně. Zavedli mě dovnitř a šli se mnou do nejvyššího patra. Otevřeli dveře, hodili mě do místnosti za nimi, zavřeli dveře a zamkli je. V místnosti byla nějaká měkká věc, která byla jen o něco větší než já a na níž bylo něco tenkého a stejně velkého jako ona věc. Sedl jsem si na to a čekal jsem, co se bude dít dále.

Když už jsem pomalu ztrácel pojem o čase, přišli a odvedli mě do další místnosti, kde mě položili na kovový stůl. Připoutali mě k němu a zkoumali mě. Po vší té bolesti, kterou jsem si protrpěl, mě znovu doprovodili do oné místnosti a posadili mě na židli. Až v tu chvíli jsem si všimnul stolu, který tam stál a na němž byl tento papír, na který píši, tužka, kterou je toto napsané, a nějaké knihy, lidské knihy. V tu chvíli mi došlo, kdo jsou. Jsou to ty „vymřelé“ lidské bytosti. Vše do sebe zapadá. Mají jen dvě ruce a nohy. Také mají ústa a mluví mezi sebou. Jsou to chladnokrevné bytosti, které zničí vše kolem sebe. Ihned, jak jsem si to uvědomil, jsem začal psát svůj příběh. Věřím, že se tento příběh dostane k ostatním z mého druhu a otevře jim oči. Kdyby se to ale dostalo k někomu z Vás, lidí, vězte, že vesmír Vás zná a vesmír Vás dostane!