Halloweenské horůrky – James Watfar

Poprvé

Po tichých ulicích nočního města se povalovaly těžké, černé stíny. Děsivá prázdnota studené půlnoci vyhnala všechno živé, a tak se všemi neútěšnými zákoutími plížil mladičký Xavier úplně sám. Po špičkách jako černá kočka klouzal od rohu k rohu, od nároží k nároží. Kličkoval mezi pruhy světla pouličních lamp a schovával se ve stínech stromů nebo průjezdů. Tak zoufale toužil někoho najít! Alespoň jednu osamocenou duši, ztracenou v labyrintu spících domů.

Bylo dobře k druhé ranní, když ji bloumáním po městě znavený Xavier konečně zahlédl. Stála na nábřeží a dívala se dolů, do černé, tiše šumící řeky. Vypadala přesně jako v příručce. Mladičká dívka. Drobná a křehká. Na první pohled úplně ztracená a hlavně úplně sama. Vydal se za ní tichým krokem, tím, který popisovali v příručce. Cestou ještě zalistoval v sešitku, aby si osvěžil správný postup. Byl přitom nervózní přesně tak, jak se napoprvé dalo čekat.

„Příjemný večer, slečno,“ pronesl trochu nesměle, když byl dostatečně blízko. „Mohu vám nějak pomoci?“

Dívka se ho vůbec nelekla. Otočila se k němu, opřela se do něj velkýma očima a než promluvila, začala si nervózně žmoulat lem kabátku.

„Hezký večer, vlastně ano. Já se trochu… ztratila.“

„Udělám všechno, co bude v mých silách, abychom vás zase našli,“ usmál se Xavier a trochu z něj opadla nesmělost. „Kam se potřebujete dostat?“

„Mám adresu,“ špitlo děvče a začalo se prohrabovat v kabelce. Naklonilo se přitom trochu stranou, ke světlu z nedaleké lampy.

Xavier polknul. Poznal, že přišla jeho chvíle. Teď se na ni musí vrhnout a nesmí zaváhat. Vycenil špičaté zuby, pružně se zhoupnul v kolenou a podnikl na dívku rychlý výpad. Užuž se zakusoval do krku, když se mu najednou vysmekla. Uviděl před sebou železné zábradlí a za ním hlubokou tmu a nestačil už vůbec nic udělat. Ta dívka ho ještě postrčila. Udělal ve vzduchu kotrmelec a ještě za letu překvapeně zíral na tvář, která na něj seshora hleděla. Pak se rozplácnul o vodní hladinu. Z kapsy mu přitom vypadla drobná brožurka se zlatým nápisem „Příručka mladého upíra: první kousnutí krok za krokem“.

Dívka na břehu v čemsi nervózně zalistovala. Na knížce v zelených deskách stálo stříbrné „Praktické vodnictví: rady a tipy pro začátečníky“.

Když dočetla větu, spěšně se za ním vrhnula. Stáhla tělo pod vodu, a i když protestovalo zmítáním, pevně držela. Podle příručky by měla vydržet alespoň dvě minuty. Že je něco špatně, zjistila, když se ten topený ani po pěti minutách nepřestával cukat. Nakonec jí došly síly, povolila a voda je oba vynesla na hladinu.

Chtěli si tam vjet do vlasů, ale vyrušil je hrubý hlas kohosi, kdo se znenadání zjevil na břehu.

„Vylezte ven, vy dva! Tak to vidíš, Františku,“ otočil se ten hlas na druhý, ještě nenápadnější stín, který se tam nahoře držel za hlavu, „co jsme komu udělali. První lov a ti naši mladí si neumí najít člověka.“