Halloweenské horůrky – Calla Torová

Seděla jsem v autobuse a četla si. Jela jsem k babičce, zrovna byl Halloween. Ten den v roce, který tak nesnáším. Všichni blázní jen kvůli tomu, aby neměli na dveřích vajíčko. Nechápu to.

Autobus zastaví a někdo nastoupí. Nevěnuju mu pozornost. Pokaždé takhle někdo přisedá. A tak si dál čtu.

Autobus ale nezastavil na další zastávce, projel ji. Tak si říkám, asi tam nikdo nebyl, nesledovala jsem. Další zastávka, nezastavuje. To už mi připadlo trochu divné. Sklopím tedy noviny a rozhlédnu se. Najednou vzadu v autobuse vidím postavu s plynovou maskou. A ucítím plyn. Více si z toho nepamatuji, jen tohle, omdlela jsem.

Vzbudím se v tmavé místnosti. Všude tma a jsem spoutaná. Ale ne tak, abych měla ruce a nohy za zády, jinak. Okovy na zeď. Visím ve vzduchu.
Na zemi je nakreslený pentagram ďábla, satana nebo jak tomu chcete říkat. Po stěnách jsou rozvěšená střeva, pomalu z nich odkapávají kapky. Dveře jsou nejspíš zavřené. A taky zamčené. Nikde nikdo. Žádné sténání, nic.

Snažím se dostat z pout, naštěstí mám hubené ruce. Trochu to povolilo. Ještě kousek! A je to. Teď ještě nohy. A už.

Rozhlédnu se, nikdo nejde. Přiblížím se trochu ke dveřím. No, alespoň, že mi nechali triko a šortky, pomyslím si. Už jsem u dveří. Stoupnu si za ně, aby, když někdo otevře, mě za nimi schoval. Pomalu vyčkávám. Odhodlám se po nějaké době otevřít. Povedlo se. Nebyly zamčené. Divné. Nevadí. Hlavně, že jsem v pořádku. Otevřu a vykouknu ven. Nikde nikdo. Vylezu ven na hřbitov. Je mi to tu takové povědomé. Jako bych tu někdy už byla. Ale to přece ne.

Přemýšlím… Nic…

Už to mám. Byla jsem tu jako malá s babičkou. Někde by tu měla být i moje prababička. Zkusím ji najít. Jdu pomalu od hrobu ke hrobu. Zatím nic. Projdu další čtyři řady. Tady to je! Hrob mojí prababičky, Margaret Lipšová. Ani jsem ji nepoznala. No, nedá se nic dělat. Projdu hřbitovem, když najednou se zpoza keře něco vynoří. Áaaa! Začínám ječet. Uff, to je jen mudla.

Projdu dál a jsem venku. Rozhlédnu se. Ano, je to 3 kilometry od místa, kde bydlí babi! Kudy to jen… Jo, tady tudy. Teď zahnu a pak už jen rovně po silnici. Proč mám pocit, že mě někdo sleduje? Přidávám do kroku, pomalu začínám běžet… Něco za mnou vyběhne z lesa okolo silnice.

Neotáčím se. Nezastavuju, ale dohání mě to! Už jen dva metry, metr! Áááaaa!!!

„Call! Call! Co je! Vzbuď se!“
„Co? Co?“ Proberu se.
Babička se mnou třepe a koulí očima. ,, Co se ti zase zdálo?“
„AAle nic, b-babi.“ Jdu se nasnídat a jsem ráda, že nevyzvídá.