Černá kočka přes cestu

Autor: Liana Donough

Dvouliniový příběh o okouzlení a o smrti.
Mladá studentka zamilovaná do spolužáka ze školy. Schůzka v parku večer před Štědrým dnem. Dva policisté, kteří mají případem zkažený celý Štědrý den. A černá kočka. Kočka, která vzala dívce drahocenný čas.

Nevhodné pro děti!

Seděla v hlubokém křesle u krbu, vnímala vůni jablka a skořice z vlastnoručně vyrobeného svícnu na konferenčním stole a četla svoji nejoblíbenější knihu, The Christmas Candle od Maxe Lucada. Příběh o Vánocích, o tom krásném čase, který byl právě teď voňavý a téměř uchopitelný všude kolem ní. Po přečtení pouhé jedné kapitoly ale musela knihu zavřít – uvědomila si totiž, že vůbec nevnímá slova v ní psaná, ani jejich smysl. Nedokázala přestat myslet na Davida, který nejenže měl jméno shodné s hlavním hrdinou její nejoblíbenější knihy vůbec, ale hlavně to byl nový kluk na škole. A aby toho nebylo málo, měl ten nejkrásnější úsměv, jaký kdy viděla. Do toho úsměvu a do těch oříškově hnědých očí se okamžitě zamilovala. Vlastně to bylo podivné, Jasmine se totiž ještě nikdy předtím nezamilovala. Tedy, alespoň ne natolik, aby si to připouštěla.

A pak musela na toaletu. A všimla si bílého papíru, který někdo musel prohodit dopisní škvírou ve dveřích, protože ležel na koberci. Zvedla ho. Podívala se na slova na něm napsaná a usmála se.

 

„Jaký na to máš názor, Kimberly?“

Blondýnka v uniformě potřásla hustými kadeřemi a pokrčila rameny, než odpověděla. „Někdo si tady opravdu vyhrál,“ prohlásila za okamžik, když si tu odpověď v duchu promyslela. „Zatím nevím, co víc bych na to měla říct. Měli bychom si o tom promluvit s Mikem, Jacku. Víš, jak vždycky přichází s těmi perfektními a také překvapivě přesnými teoriemi o tom, co se kde stalo.“

„Jasně. Ale je to vždycky na základě toho, co mu řekneme. Když nic nezjistíme, nic nám nepoví. Nejdřív se zkusme podívat po nějakých… náznacích. Myslíš, že byl tak hloupý, aby po sobě zanechal nějaké stopy?“

 

„Přijď dnes večer na desátou do parku St. Johnes. Uděláme si pěkný večer,“ předčítala si pro sebe Jasmine nahlas ten dopis. Musela se usmívat. Byla si stoprocentně jistá, že to napsal David. Tohle město bylo malé a člověk se doptal, když chtěl někoho najít. Kdo by nechtěl najít pěkné děvče? Jasmine nebyla ošklivá a věděla to o sobě, ale ne, nikdy nebyla namyšlená. I tak jí tenhle dopis zvedl sebevědomí. Podívala se na hodiny na stěně. Ještě má čtyři hodiny. I přesto, nejvyšší čas začít kmitat. Rozběhla se do koupelny, kde se osprchovala a umyla si vlasy. Zatímco schly, natáhla se po líčidlech. Do zrcadla se na sebe usmála. Maličko zlatých stínů na víčka, trochu černých linek pro zvýraznění těch zelených očí, zdravíčka těm bílým tvářím, kapku lesku na růžové plné rty. Rozpustila si vlasy zpod ručníku a tmavé kudrny jí spadaly k ňadrům. Pročísla je kartáčem, otočila se a ladným krokem nesla své nahé štíhlé tělo z koupelny do ložnice, aby si v šatníku vybrala něco na sebe. Něco, aby se líbila.

 

Nespouštěla z ní oči, zatímco Jack procházel pomalu kolem se zaujatým výrazem ve tváři. Nedokázala se soustředit na svoji práci, místo toho teď zdvihla oči a podívala se na rozsvícené pouliční lampy. V jejich světle byl vidět padající sníh. Stromy kolem na sobě měly zavěšena bílá blikající světélka. Byl dnes Štědrý den a ona se nemohla dočkat, až se vrátí na stanici a Jackovi předá dárek, který pro něj koupila.

Zatím tady musí trčet, dívat se na tu krásnou dívku s vyděšenýma očima a čekat, co se dá zjistit. Proč se tohle nemůže přehodit na zítra, napadla ji ta šílená věc. Na Štědrý den se nemá pracovat. Máme si užívat pohody. Jenže Kimberly si pohody užívat nemohla. Její zaměstnání na to prostě nebylo stavěné. Měla po škole raději jít do fabriky…

 

Šla pomalu od svého domu směrem k parku. Pod černými kozačkami jí křupal sníh. Přítáhla si tmavě modrý kabátek blíž k tělu, aby pod něj nešel mráz. Po tváři se jí rozléval šťastný úsměv. Věděla teď, že si jí rovněž všiml, a měla z toho ohromnou radost. Kdyby jí to nepřišlo moc hloupé a dětinské, do parku by se rozběhla.

Konečně, po deseti minutách chůze, se před ní rozložil park St. Johnes. Stromy, které ho utvářely, byly vánočně ozdobené, bílá světýlka blikala. Přes cestu přeběhla černá kočka. Vyskočila na lavičku, proběhla se na ní a zmizela v keři. Jasmine zkontrolovala čas přes náramkové hodinky. Ještě měla třičtvrtě hodiny. Vždy všude chodí včas. Raději dříve, nežli pozdě, to je její heslo. Dosud se nestalo, že by jí to někdo vytýkal. Opatrně, tiše přešla ke keři a sedla si do podřepu.

„Či či,“ lákala kočku něžným hlasem. „Já ti neublížím.“

Z křoví se na ni zableskla dvě žlutá očka a kočka pomalu, jakoby váhavě, vyšla ladným pohybem ven. Chvíli se asi rozmýšlela, zda se přitulit, nebo utéct, protože se na usmívající se dívku jen dívala, a potom přišla blíž a otřela se Jasmine o nohy.

„Propána, zlatíčko, ty jseš ale studená,“ špitla něžně dívka. „Musí ti být strašlivá zima, dnes je obzvlášť ošklivě! Pojď sem, zahřeji tě.“ Opatrně vzala kočku a schovala ji pod kabát tak, že ven koukala jen hlavička. Kočka se nebránila, třásla se zimou a srdíčko jí rychle tlouklo. Jasmine se pomalu zvedla, přes kabát přidržovala zvíře, aby nespadlo, a šla si sednout na lavičku. Pohladila tu černou chundelatou hlavu se žlutýma očima a usmála se na ni. Znovu zkontrolovala čas. Ještě půl hodiny. Z malé černé kabelky vytáhla svoji nejoblíbenější knihu.

„Něco si zatím přečteme, miláčku, nezdá se ti to jako dobrý nápad?“

 

„Přišlas na něco?“ zeptal se Jack, když došel zpátky ke své kolegyni. Bylo mu ale okamžitě jasné, že ona nehledala. Od té doby, co se k ní otočil zády, se nehnula z místa. Povzdychl si a sedl si vedle ní na bobek, objal ji paží a políbil ji do chladných vlasů. „Kimberly… Je všechno v pořádku? Nás se tohle přeci netýká. To její rodina bude slavit Vánoce samotná. My ne.“

Kimberly na něj pohlédla a smutně se usmála.

„Ty taky slavíš sám, tak nekecej. Mrzí mě, žes přišel o manželku a syna. Vlastně… jsi mi o tom nikdy moc nevyprávěl. Ale nemusíš, jestli nechceš. Jen bych ti ráda nějak pomohla.“

„Pomáháš mi, Kimberly. Nikdy jsem neměl lepší kamarádku. A když je kamarádka ještě ke všemu má kolegyně, to je pak teprve jízda!“ Zazubil se a přátelsky drcl blondýnku do ramene, ta se zasmála a políbila ho na tvář. „Ale teď není čas na vyprávění, hvězdičko. Něco jsem našel, pojď se na to podívat.“

Došli společně k lavičce, pod kterou ležela rozlomeným hřbetem nahoru rozevřená kniha. Podle názvu na deskách The Christmas Candle, vánoční příběh od autora Maxe Lucada.

„Kniha,“ pokrčila Kimberly rameny. „Jak nám pomůže? Moc ses nevytáhl, kamaráde.“

„Jen počkej, než začneš vyvozovat závěry, Kim. Podívej, od čeho je ta kniha ulepená.“

„Proboha,“ vydechla znechuceně policistka, když si knihu prohlédla zblízka a dokonce se jí dotkla. Okamžitě si nabrala hrst sněhu a třela ruce o sebe, aby se trochu umyla. „Je to…?“

Jack přikývl. „Krev a sperma. Krev bude pravděpodobně její, ale sperma nám pomůže usvědčit vraha. No? Jaký jsem teď?“ Usmála se a vrhla se mu kolem krku.

„Ten nejšikovnější kolega!“ Oba se tomu zasmáli.

 

V tom krásném zimním tichu lze zaslechnout i sebemenší zvuk. Vrnění kočky. Kroky ve sněhu. Jasmine zavřela knihu a podívala se tím směrem. Přicházel k ní muž. Usmívala se, když knihu zavírala a odkládala prozatím na lavičku.

„Ahoj, Davide!“ řekla. „Ani nevíš, jak jsem byla ráda, když mi od tebe přišel dopis. Hned jsem se začala připravovat!“

„Přišlas.“

Jasmine ztuhla. Muž, který promluvil, nebyl David. Byl to dospělý člověk s drsným hlasem. Kočka pod dívčiným kabátem zamňoukala, vysoukala se ven a utekla. Jasmine se chvatně zvedla a zalapala po dechu. Couvla o tři kroky dozadu, muž šel tři kroky k ní. Světlo lampy ozářilo jeho zarostlou tvář. Kdyby měla Jasmine pomyšlení na odhadování věku, tipla by mu tak čtyřicet. Nenechal jí čas utéct ani uvažovat. Chvatně přišel až k ní, pevně ji chytil za zápěstí a jedním trhem ruky rozepjal knoflíky jejího kabátu.

Zakřičela o pomoc, ale on ji drsně udeřil do zad a do tváře. Vyrazila si dech a padla na kolena k lavičce. Spadla kniha. Jasmine lapala po dechu.

„Prosím… nechte mě být…“ šeptala, z úst ji vytékala krev se slinami. Nemohla dost dobře dýchat. Tělo ji od ran bolelo. Nemohla se pohnout. Nemohla se zvednout. Nemohla křičet. Cítila, jak z ní strhává šatstvo, slyšela, jak se rozepíná zip jeho kalhot. Konečně našla ztracený hlas.

Byl pozdní večer před Štědrým dnem. Lidé doma v obýváku koukali na pohádky v televizi, v kuchyni za doprovodu hlasitě puštěných koled pekli narychlo poslední cukroví. Zoufalé výkřiky o pomoc ozývající se z parku St. Johnes nikdo neslyšel.

 

„Za chvíli si pro ni přijedou z márnice,“ řekla Kimberly, když mobil sklidila do kapsy uniformy. Ještě naposledy se podívala na tu nešťastnici, napůl zataženou do křoví, nahou a pobodanou pravděpodobně kapesním nožem.

Čekali opravdu jen chvíli, než přijeli muži v černých oblecích, kteří mrtvou dívku přendali na nosítka a šoupli do auta. Policisti se poté otočili a šli pomalým krokem zpátky na stanici, Jack měl v ruce uzavřený igelitový sáček s důkazem – ušpiněnou, ulepenou knihou. Sníh jim křupal pod podrážkami bot. A před nimi, po cestě, na kterou dopadaly stále nové a nové vločky sněhu, přeběhla černá kočka se žlutýma očima.

---

Nominace v kategorii Umělecký počin roku 2017 v rámci Udílení novinářských cen.