Kolej

Jaké to je, když nemáte tušení o tom, kam Vás Moudrý klobouk zařadí, a Vy máte strach, že skončíte ve špatné koleji? Příběh o tom, že Moudrý klobouk pro Vás vždy vybere tu správnou kolej a vždy si v ní najdete přátele.

*

Byl větrný zářijový den a já stál se svými budoucími spolužáky v bradavické Velké síni. Před námi na malé dřevěné stoličce ležel Moudrý klobouk. Klobouk, který měl rozhodnout o mé budoucnosti na Škole čar a kouzel v Bradavicích. Cítil jsem nervozitu, takovou, jakou jsem ještě nikdy nezažil. Kam mě Moudrý klobouk zařadí? Bude to Zmijozel, který všichni tolik nesnáší, Nebelvír, kam chodili největší čarodějové všech dob, Mrzimor, o kterém všichni říkají, že je to nejhloupější kolej, i když jsou prý milí a ochotní, anebo Havraspár, kam chodil můj otec, má matka i moji dva bratři? Moje nervozita stále stoupala, jako by to byla věčnost, než přijde paní profesorka a Rozřazovací slavnost začne. Bál jsem se, tekl ze mě pot, že jsem si připadal jako vodopád, a zároveň jsem se těšil, až to budu mít za sebou a ulehnu do postele v kolejní ložnici.

Profesoři stáli opodál a o něčem se několik minut radili. Občas se některý z učitelů otočil, jestli je náhodou někdo neposlouchá. Asi po patnácti minutách ze shluku profesorů vyšel ředitel školy. Odkašlal si, aby ho všichni studenti poslouchali, a začal mluvit: ,,Omlouváme se, ale došlo k malému nedorozumění. Rozřazování začne za půl hodiny. Všichni se posadí ke stolům a budou čekat na příchod profesorů.“ Vzal Moudrý klobouk a společně se sborem profesorů, primusů a prefektů odešli chodbou někam pryč. Oddychl jsem si, že slavnost začne až za chvíli, ale na druhou stranu jsem věděl, že budu trpět o půl hodiny déle. Po dobu, co si ostatní povídali, smáli se a bavili se o svých hůlkách, já jsem jen seděl, přemýšlel a prohlížel si krásnou Velkou síň od stropu až k podlaze.

Podle mých hodinek, které jsem dostal k narozeninám od otce, přesně za půl hodiny přišel ředitel i s ostatními a položil Moudrý klobouk zpět na stoličku. ,,Rozřazovací slavnost může začít!“ řekl. A hned, co to dořekl, začal Klobouk zpívat školní hymnu. Nervozita se mě opět zmocnila. Text hymny jsem nevnímal, spíše jsem jen slyšel svůj dech a tlukot svého srdce. Zdálo se, že jsem jeden z mála, co jsou nervózní a mají strach. Vypadalo to, že se mí vrstevníci spíš těší, až usednou ke stolu své koleje. Po tom, co Moudrý klobouk dozpíval a celá škola přestala tleskat, postavila se vedle stoličky vysoká a štíhlá profesorka a ze zakroucené listiny začala číst jména. Zase jsem se začal potit. Bál jsem se hlavně toho, že do své koleje nezapadnu a nebudu tam mít přátele. Když už stála jen asi polovina prváků, zaznělo moje jméno. Pomalu a vyděšeně jsem došel ke stoličce, posadil se na ni a profesorka mi posadila na hlavu Moudrý klobouk. ,,Kam tě zařadit? Hmmm. Už to mám. Havraspár!“ Vtom havraspárský stůl začal tleskat a jásat. Byl jsem rád, že to mám za sebou. Byl jsem i rád, že jsem ve stejné koleji, jako dřív byli mí rodiče.

Po pár týdnech jsem zjistil, že můj strach na začátku roku byl zbytečný, protože jsem si našel spoustu nových přátel. Havraspárští jsou skvělí lidé. Havraspár je ta nejlepší kolej, jakou jsem si mohl přát.