Následník

Jaké to je, když vám zcela nečekaně spadne do klína následnictví trůnu? Možná jste o tom snili, kdysi jako děti. Ale jak se dospělý člověk vyrovná s takovou zodpovědností? Co to udělá s jeho životem?

1.

Telefon uprostřed noci. Telefon by neměl zvonit ve tři hodiny ráno. Chytáš myšlenky skrz mlhu rozespalosti. Zatím spíš unikají, netušíš, co se děje. Telefon stále zvoní. Přichází někdo další, někdo vešel do tvé ložnice a zvedá ten řvoucí aparát.

Sedáš si a jak se zkoušíš postavit, zamotáš se do přikrývky.

„Proboha…“

První slovo, které rozpoznáváš. Kontext je zatím mlhavý, ale je naprosto jasné, že do postele se už nevrátíš, dnes rozhodně ne.

„Vstávej, musíš se oblíknout,“ říká silueta. Matka? Samozřejmě, kdo jiný.

Než stačíš zformulovat otázku, už je pryč. Energický krok ještě zrychlila panika. V kuchyni o patro níž dopadne konvice na sporák, talíř cinkne o mramorovou desku. To si dělá legraci? Kdo je schopný snídat ve tři ráno?

„Ty jsi pořád v posteli? Pohni sebou, za půl hodiny pro tebe přijedou.“

Rozsvěcí světlo, zkontroluje, jestli závěsy dokonale těsní a pak vpadne do tvé skříně. Vyhazuje saka, kalhoty, košile.

„Kde máš manžetové knoflíčky? Ty s erbem, modrostříbrné, víš, které myslím?“

Je jak armáda drancující podmaněné území.

„Mami, co se stalo?“

„Už je toho plná televize,“ řekne úsečně a vyrazí ze dveří s náručí plnou tvého oblečení (toho nejlepšího, které tu máš). Dole umlčí řvoucí konvici, rozvoní se káva a něco dalšího… Teplá látka. Žehlí.

Když sejdeš dolů, schoulený v měkké náruči županu, matka stojí u žehlicího prkna a pláče. Na obrazovce před ní běží záběry velkého kouře, houkaček, blesků desítek fotoaparátů.

2.

„Nechápu, jak je to možné,“ říkáš už poněkolikáté. Právník si povzdechne, matka vám oběma nalívá další šálek kávy. Je tu ještě pár dalších kravaťáků, jednoho, možná dva znáš od vidění, ale ani za nic si nevzpomeneš, co jsou zač. Čmárají si do nějakých papírů, pak datlují do notebooků, syčí něco do telefonu, zatímco píšou ještě zuřivěji.

„Zřícení toho hotelu nám hodně zahýbalo následnictvím,“ vysvětluje ti právník asi po sto padesáté.

„Ale já byl snad… já nevím, asi dvanáctý v pořadí. To by musela spadnout půlka města, abych se mohl stát… No, chápete, ne? Někde se stala chyba. Vždyť se to stalo teprve včera!“

Jsi terčem několika soucitných pohledů.

„Od včerejška uplynulo moře času, Vaše královská Výsosti.“

‚Vaše královská Výsosti‘, on ti tak vážně řekl!

„Máme podepsané prohlášení vašeho bratrance. Zříká se veškerých nároků na tituly po vašem strýci.“

„Ale kdy to stihl? To přece nedává smysl!“

Matka ti obratně obléká vyžehlené sako a poklepe na hodinky.

„Za deset minut odjíždíte, pánové.“

Všichni přikývnou.

3.

Limuzína vypadá zvenku nenápadně, ale ty víš, že všechny vnější povrchy jsou pevnější a nezdolnější než u bojových tanků. Vedle tebe sedí z každé strany oblek za trojnásobek minimální mzdy. Jeden ti upravuje řeč, kterou máš za pár minut přednést před televizními kamerami, druhý má v každé ruce jeden telefon a domlouvá tiskovou konferenci.

Ranní provoz vypadá tak klidně! Lidé se sunou šedivými ulicemi na ranní směny, pekařství vyplivují na chodníky rozespalce s velkými kelímky kávy a balíčky sladkého pečiva a psi vedou své páníčky na první denní venčení.

Ještě včera jsi žil podobně předvídatelný a nudný život. Bylo to snad naposled?

„Jsme tady. Pár fotografů čeká venku, tak se připravte, pane.“

Tak se sakra připrav, pane!

4.

Panikaříš, že se zakoktáš a nebudeš stíhat koukat do kamery a zároveň na papír s proslovem, ale jeden z Drahých obleků ukáže na obrazovku těsně vedle kamery. Na ní poběží text, který můžeš přirozeně číst, zatímco pro televizní diváky budeš vypadat, jako by ses to naučil nazpaměť. Moderní doba.

Někdo ti něco piplá po obličeji, pak dusivý, navoněný prach pudru, přejetí kartáče po ramenou – budoucí král přece nemůže mít na saku lupy! Budoucí král… Poprvé o sobě přemýšlíš jako o králi. Není to směšné? Nikdy nikdo nepředpokládal, že by ses právě ty mohl dostat na trůn. Více než desítka příbuzných měla větší nárok. Proto se ani nikdo nebouřil, když jsi odešel z univerzity bez titulu. Nebyl problém mávnout nad tím rukou. Co si s tebou počnou teď? Co si ty počneš s trůnem?

„Za třicet vteřin, pane,“ oznámí produkční. Čísi ruka tě dostrká na stupínek potažený tmavě modrým sametem. Ohlídneš se – tapiserie zobrazující některého z dávných předků tvých dávných předků.

„Deset vteřin.“

„Jedeme!“

„Vážení spoluobčané, obracím se k vám v okamžiku nejhlubšího šoku a žalu…“

5.

Pokoj kolem tebe se pomalu plní sluncem. Dá se tomu ještě říkat pokoj, když zabírá plochu jako průměrné náměstí? Jistě, klidně by se sem vešla kašna a půltucet laviček.

Na konferenčním stolku máš přichystaný čaj a sušenky. To je typické, něco příšerného se stane a tenhle národ udělá co? Jde postavit na čaj.

Ještě pořád se chvěješ po té opičárně před kamerami. Určitě bys půlku šálku vybryndal na podšálek, tak radši necháváš čaj čajem a sáhneš po sušence. Neuvěřitelně vláčná. Museli ji upéct dnes v noci. Copak v paláci služebnictvo nikdy nespí?

Z té nádhery jde strach. Stovky let péče a shromažďování. Nic z toho není tvoje, přestože to si ode dneška budou všichni říkat. Ten se má, taková klika! Obrátí se ti žaludek, tak tak stihneš odhodit sušenku na stůl a naklonit se nad tác, ale naštěstí nezvracíš. Sebereš sušenku z ubrusu, na kterém ale stejně necháš drobky. Třeba tě za to suspendují! Zasměješ se tomu, unavený mozek bere za vděk jakýmkoliv uvolněním.

Opřeš se a zakloníš hlavu do měkkého polstrování pohovky. Jestlipak tady takhle sedávaly dávní králové? Bez sebe strachy, s hlavou bezradně opřenou dozadu… Rychle se narovnáš. Pokud nebudeš ve své ložnici, nemůžeš si dovolit jen tak se rozvalit. Kdykoliv může vejít lokaj nebo majordomus, tvůj osobní tajemník – říkali přece, že dostaneš tajemníka, který ti se vším pomůže.

Je zvláštní, že si představuješ dávné krále a královny, jak seděli na tomtéž místě, ale ani jednou sis nevzpomněl na otce. Když jsi ho poprvé viděl v uniformě, jak se směje a v opálené tváři mu svítily jasně bílé zuby. Odkud se to tehdy vrátil? Z Afriky? Nebo to byla Jižní Amerika?

Stejně oslnivě se smál, když ses ho jako malý kluk zeptal, jestli bude králem. Řekl ti tehdy, že mají nejlepší možné postavení. Nemusí se obtěžovat ceremoniemi a dvakrát v roce jsou pozváni do paláce na skvělou hostinu a dovádění na zahradě. To je přece skvělé, ne? Ano, to byla skvělá pozice. Minulý čas tě zaštípe v očích. Přece jen zkusíš usrknout trochu čaje. Dopoledne tě ještě čeká další zástup právníků a notářů a… Nádech, výdech.

6.

„Princezna je s rodinou už roky v exilu a vracet se nehodlá. Příští jaro přijede a oficiálně se vzdá veškerých nároků na trůn a rodový majetek.“

Pokojem projde jedna z dam, které se starají o výzdobu síní. Kývne na tebe a pozdraví: „Dobré dopoledne, Vaše královská Výsosti.“

„Neříkejte mi tak, prosím. Až po korunovaci, pokud k ní vůbec kdy dojde… Zatím jsem následník, třeba umřu mnohem dřív, než současný král!“

„To by nebylo přesné,“ vloží se do toho tajemník. „Po korunovaci budete oslovován Vaše Veličenstvo. Nyní je zcela v pořádku oslovení Vaše královská Výsosti.“

S velkým přemáháním se ovládneš a neprotočíš oči. Tyhle tendence budeš potlačovat, až zmizí docela. Zvykneš si na obřadní oslovení, na úklony a pukrlata, na podávání ruky, vcházení do dveří, kynutí z balkónů a kočárů. Možná ti je dvaadvacet, ale království nezajímá věk. Je tu povinnost a služba. Ale jak jsi sám řekl, třeba na trůn nikdy neusedneš. Dědečkovi zdraví slouží, klidně tě může přežít. Nemáš ale čas opájet se tou uklidňující představou své předčasné smrti.

Ukazují ti látky, vzory a plány cesty. Budeš potřebovat nové obleky, už ti byly připsány ceremoniální povinnosti a to se ještě současný král ani nestihl vrátit z oficiální návštěvy Bhútánu.

Nakoukneš do desek, které před tebe předložili. Slavnostní otevření nového dostihového závodiště. Hned si to představíš. Vlaječky, děti, mobily zdvižené nad hlavami budou natáčet a fotit dychtivěji, než kdyby šlo o svatbu Angeliny Jolie s knížetem Pekel.

Ne že by je tolik zajímalo sportoviště samotné. Každý chce vidět tebe, chce si udělat obrázek o tom, kdo jim bude jednou vládnout. Obyčejně je následník dobře známý. Lidé ho vídají na různých akcích, kde je přítomný současný panovník. Postupně si na něj zvykají, aby pak nebyli v šoku, až převezme vládu. Aby nebyli zaskočeni cizincem. Ty budeš muset rychle dohnat skluz. Tví poradci a tajemníci už plánují sérii „představení“, díky nimž lid pozná novou královskou celebritu. Tvůj bratranec se pro tu roli hodil o tolik lépe než ty, víš to zcela jistě a sám před sebou si nemusíš nic nalhávat.

Když jsi v televizním proslovu mluvil o smrti bratrance a jeho rodiny, byl jsi rozespalý a v šoku, takže ti nedocházelo, co se vlastně stalo. Letěli na státní návštěvu, všichni – celá rodina. Jaká byla šance, že hotel, v němž jsou ubytovaní, padne v důsledku zemětřesení?

Neviděl jsi je asi dva roky, ale všechny jsi je znal. Grácie, smysl pro humor a všichni milovali dostihy. Ty se s bídou udržíš v sedle. Při otevírání toho dostihového areálu budeš určitě zářit… Zase na tebe jdou mdloby, dlaně máš zpocené a nad obočím cítíš sbírající se pot.

7.

Přeješ si obědvat komorně. Zavolají jen matku. Přiveze věci z tvého bytu. Teprve při pohledu na stěhováky ti dojde, že už se odsud nehneš. Už jsi nastěhován. Opravdu musíš ztratit veškerou vládu nad sebou a svým životem, abys mohl třímat vládu nad zemí?

„Jejich Veličenstva přijedou zítra. Máte domluvenou schůzku na desátou ráno,“ oznámí ti tajemník, jehož jméno si stále nemůžeš zapamatovat. Přikývneš a žvýkáš něco dušeného, co chutná jako zmoklý koberec. Ne že by v královské kuchyni nebyli schopní kuchaři, jde spíš o tvé rozpoložení. I kaviár by ti chutnal jako říční bahno…

Den letí rychleji než krajina za oknem stíhacího letounu. Odpolední čaj si necháš přinést do zahrady. To by nebyli oni, aby ti nenaservírovali i nějaké papíry. Pokyny, rady, protokol, etiketa…

K čaji by měly přijít noviny, ráno jsi nestihl ani přelétnout titulky. Když o ně požádáš, zvláštně se zdráhají. Pak přichází matka (celá v černém – ten kostýmek nevytáhla ze skříně od smrti svého manžela).

„Miláčku, musíme si o něčem promluvit.“ Nalila vám oběma čaj a usrkla dva doušky.

„Objevují se poměrně urážlivé spekulace. Jistě, čekali jsme to,“ chytne tě za předloktí a poplácá tě jako koně, kterého chtějí prodat na salám.

„Prosím tě, hlavně už to vyklop.“

„Takhle bys neměl mluvit!“ Kývne však kamsi za sebe a na stole přistanou noviny.

8.

Zíráš na sebe do zrcadla, ne do toho, na něž jsi zvyklý – s odřeným rámem a prasklinou v místech, kde se zpravidla objevuje tvé pravé obočí. Toto zrcadlo má zlacený rám a je tak vyleštěné, že vidíš každý svůj ucpaný pór. A ty krátery pod očima…

Vlastně bys byl rád, kdyby měli ti pisálci pravdu. Před očima ti vyskočí titulky: úpadek královské rodiny, skandální odhalení – budoucí král je levoboček (taková pitomost – to neviděli tvůj nos? Kéž bys byl levoboček, aspoň bys neměl frňák jak otvírák na konzervy, ostatně jako všichni chlapi v rodině už po tři generace). Naučte následníka jíst příborem, než mu dovolíte řídit zemi. Budoucího krále nám vybrali ruští agenti. Spiknutí zabilo minulého následníka s celou rodinou. Čeká zemi revoluce?

Vybavíš si i části článků, z nichž šel až strach. Občané, vzpomeňte si, co naši předkové dělali s vládci, kteří nebyli své země hodni!

Zvoní telefon. Matně si vzpomeneš, že od toho osudného nočního probuzení jsi neviděl svůj mobil. Možná už nemáš mobil povolen…

V telefonu se ozve jakýsi spojovatel. Ano, chceš to přijmout. Uslyšíš její hlas po nesmírně dlouhé době (vlastně jsou to jen tři dny, ale jako by to bylo v jiném životě).

„Co jsi proboha vyváděl?“

„Je to jako noční můra, Janel.“

„Neodposlouchávají nás?“ Dělá si legraci, ale ty jí nedovedeš odpovědět.

„Hlavně se uklidni,“ radí ti a její medová barva hlasu má spolehlivé účinky. Kdyby sis měřil tep, mohl bys sledovat, jak se srdce zklidňuje.

„Posledních několik hodin všichni dělají, jako bych měl ode dneška začít řídit zeměkouli. Přitom…“

„Přitom se na trůn vůbec nemusíš dostat, na to jsi myslel, že?“

Má tě přečteného, koneckonců se znáte půlku života.

„Zítra se uvidím s dědečkem. Řeknu jim, že se následnictví zříkám!“

Povzdechla si.

„To je samozřejmě na tobě, ale není to škoda? Mohl bys udělat hodně dobrého…“

„Co jako? Vybudovat národní parky, krmit sirotky a všechny spekulanty, politiky a bankéře poslat do pracovních táborů?“

„Moc vtipný…

„Nemůžu to přijmout. Král se totiž musí oženit a mít děti, prostě musí.“

„No jo, já vím…“

9.

Dědeček se rozhodl sejít s tebou sám. Sedíte v jedné z jeho pracoven, z pláten na stěnách si tě podezřívavě měří význační předkové. Kdyby tady byl průvodce, u každého obrazu by mohl vést půlhodinový monolog o významných skutcích. Snažíš se, aby tě to příliš nedeptalo a vychází to, protože jsi rozhodnutý ukončit tohle šílenství. Už trvalo dost dlouho, další takový den už nevydržíš, nechceš vydržet. A tak to řekneš, stručně, jasně, uctivě, ale rozhodně.

Král se na tebe dívá jako na exponát, o němž je třeba rozhodnout, zda ho vyhodíme, nebo jen utřeme prach a necháme na svém místě. Posuzuje tě snad? Jistěže ano…

„O tom si promluvíme později. Teď nechci něco takového slyšet. Celá země se musí vyrovnat se ztrátou mého vnuka a jeho rodiny. To je na nějakou dobu až dost. Budeš uctivě plnit povinnosti, které ti budou přiděleny, a na otázky o své budoucnosti budeš odpovídat přiměřeně vyhýbavě. Rozhodně zakazuji jakékoliv výroky ohledně vzdání se následnictví.“

Portréty se ušklíbají, vidíš to? Hlavně se nepozvracej na stůl, to se před králem nesluší…

10.

Lněné sako ti padne jako ulité, začínáš si snad užívat luxusu? Všiml sis, že matka ano. Pozvolna ji vídáš v elegantnějších a barevnějších svršcích než dřív, začala dokonce nosit klobouky. Jeden si vzala i dnes – na dostihy přece dámy v kloboučku patří!

Na závodišti se tísnila hlava na hlavě. Země sice oficiálně truchlí, ale závodiště bude mít důležitou roli v místní charitě, takže král rozhodl, že se otevření neodloží. Tradiční dostihoví fanoušci namíchaní se zvědavci. Děti nadšené z balónků a dobrot prodávaných v barevných stáncích, rodiče nervózně tisknou dalekohledy a peněženky. Ty bys nejraději stiskl krabičku sedativ.

„Těšíte se na závod, Vaše královská Výsosti?“

Jistě, tohoto člověka ti představili ráno. Paul? Nejspíš ano. Bývalý žokej, dnes chovatel a trenér. Držitel rytířského řádu? Ano, jsi si skoro jistý, že je to Sir.

„Měl bych to nejspíš držet v tajnosti, ale já dostihům vůbec nerozumím.“

Zasmějete se tomu.

„V tom případě vám budu kdykoliv k ruce.“

Chvíli koukáš do dálky – zeleň by měla uklidňovat, neříká se to? Pak se obrátíš ke svému průvodci, zvláštním způsobem tě uklidňuje.

„Jsou koně před závodem taky tak nervózní jako lidé?“

„Vědí, co se děje, ale je to spíš vzrušení než nervozita. Pro ty nejlepší je závodění droga, takže se spíš nemohou dočkat.“

Přikývneš a toužíš být plnokrevníkem, který má závodění v krvi natolik, že se nemůže dočkat startu. Žokej na tebe soucitně hledí. Určitě si všiml, jak se ti třesou ruce.

„Sepsali vám dobrý proslov?“

Přikývneš.

„Vždycky je dobré najít si v daném tématu něco svého, něco, co vás zajímá, co milujete.“

Zasměješ se.

„Na dostizích jsem dodnes nebyl a jediné, co bych na nich mohl milovat, je stánek s alkoholem.“

Hlavně nezapomeň nůžky! Slavnostní otevření je buď o odhalování nebo přestřihávání. Jako porod.

Nádech, výdech. Už tě čekají u mikrofonu.

11.

K narozeninám jsi dostal deník. Vázaný v modré kůži se stříbrnou ražbou. Ornament znázorňuje tvé iniciály a erb. Nejdřív jsi měl chuť se zasmát. Tak honosný dar jsi nikdy nedostal. Pochopitelně dalším darem bylo plnicí pero. Raději ses neptal na počet karátů.

V tom shonu posledních týdnů jsi úplně zapomněl, že ti bude třiadvacet. Ještěže máš i Janel. Letenka pro dva do Florencie. Musíš jí zavolat a poděkovat, ale než se k tomu dostaneš, telefon zazvoní. Zatímco ti monotónní hlas diktuje seznam povinností na tento týden, otevřeš poslední obálku na narozeninové hromádce. Přečteš pár řádků a oněmíš.

„Promiňte, spojíme se později.“ Zavěsíš a vytočíš číslo, které v tomhle obrovském paláci používáš nejčastěji.

„Zdravím, můžete mi zajistit auto? – Asi za patnáct minut. – Dostihový areál High Gardens. Děkuji.“

Poukaz vrátíš do obálky a strčíš si ho do vnitřní kapsy saka. Nemůžeš se přestat usmívat a tušíš, že brzy přijdou velké, opravdu obrovské problémy. Ale nemůžeš jinak.

12.

Paul už na tebe čeká. Poťouchlý úsměv prozrazuje, že má z té rošťárny radost. Řidiče pošleš zpátky, zavoláš, až budeš vědět čas odjezdu.

Paul má na nádvoří vyvedeného rudohnědého hřebce.

„Seznamte se, tohle je Jindřich VIII., výkvět našeho chovatelského úsilí.“

Pokýváš hlavou a rádoby znalecky koně prohlížíš.

„Výtečná stavba těla! Hodil by se do královského salámu.“

Paul se rozesměje tak nahlas, že Jindřich VIII. popuzeně přešlápne.

„Jsi hrozný, ale vylepšíme to. Ani se nenaděješ, a budeš jezdit lépe než všichni tví vznešení předchůdci. Tak do sedla!“

„Ani náhodou. Tvůj velkorysý dar zdvořile odmítám. Bez debat.“

„Pomůžu ti.“

„Mám na tebe poslat odstřelovače? Jen zvednu telefon a máš to spočítané!“

„Zabiješ mě až po vyjížďce, souhlas?“

Jak to ten pacholek dělá? Kdykoliv jsi s ním, máš pocit, že zvládneš cokoliv. Cokoliv, jen ne to nejdůležitější.

13.

Král stojí za stolem, ruce složené za zády a pohled zabodnutý do tebe. Vypadá, jako by ti chtěl vytrhnout srdce a vyhodit ho z okna. Srdce nebo jinou část těla.

„Vaše Veličenstvo,“ začneš odhodlaně, „jistě si vzpomínáte na náš rozhovor o mém případném odmítnutí následnictví. Myslím, že je pravý čas se k tomu tématu vrátit.“

Král mlčí, přešel zřejmě k dalším orgánům.

„Navázal jsem vztah intimní povahy a jsem si jist, že by nebyl uznán za… vhodný pro následníka trůnu. Proto vás prosím…“

„Monarchie je součástí moderní doby. Manželkou krále dnes může být i neurozená osoba. Dokonce už jsme tak daleko, že bychom přijali i osobu rozvedenou. Tak mi nevykládej báchorky o ‚nevhodném‘ vztahu!“

„Mým přítelem je sir Paul Wilkinson.“

14.

„Bylo naprosto jasné, že to nepřijmou,“ odvětí vesele Paul a nalije si ještě čaj. „Neměl by sis s tím lámat hlavu.“

Hledíš z okna Paulovy kanceláře a nechápeš, kde se bere jeho klid. Po jednom z okruhů se prohání skupinka tří koní. Vyklusávají, aby mohli pozvolna přejít do kroku a odejít z dráhy.

„Kdybys slyšel tu povýšenost… Nedovolím, aby vaše generace poškodila monarchii. Přes tisíc let plníme své poslání. Má strach, že si lidé pomyslí, že už monarchii nepotřebují, když nepřivádí na svět potomky, kteří jsou připraveni se obětovat a starat se o zemi. Vlastně mi řekl, že pokud budu trvat na svém, zničím to, co tisíc let budovali naši předci.“

„Aspoň by ses dostal do encyklopedií a všichni by znali tvé jméno,“ řekl Paul, ale tebe nerozesmál.

„V podstatě mi přikázal, abych si v soukromí myslel cokoliv, ale je mou povinností se oženit a vzorně vychovat děti.“

„Možnost, že by následnictví přešlo na někoho z tvých příbuzných tedy zavrhl?“

Teď se zasměješ, tak trpce, že chvíli není jasné, jestli budeš schopný pokračovat.

„Ukázal mi podrobný rodokmen. Následnictví by se přesunulo do zcela jiné větve. Náš rod by přišel o nepřerušenou linii. Když mi ten rodokmen ukazoval, držel mě za paži. Mám tam černou modřinu, skoro mi ji odkrvil…“

Paul se natáhne a pohladí tě po ruce.

„Víš, co se říkávalo kdysi. Z boží vůle král… Máš to být ty. Není nikdo vhodnější. To zvládneš.“

15.

Katedrála praská ve švech. V kočáře se soustředíš výhradně na to, abys dýchal. Ne příliš zhluboka, ale ani mělce. Ruce máš studené, nehty ti modrají, přestože je červen a teplota je příjemně nad dvacítkou. Pro všechny je to tak velký den, až je ti k smíchu, jak málo se to dotýká tebe osobně. Je to krok, bod plánu, jeden quest v rámci rozsáhlé adventury.

Za okny se slaví, mává a všichni se těší. Vzali tě na milost, smířili se s tebou jako s budoucím králem, někteří tě dokonce začali mít rádi. Vytušili snad, co za tím vším je? Jistěže ne…

Ale ona to ví. Stiskne ti ruku a usměje se. Oplatíš jí to, protože kdyby tady nebyla, nebyl bys tady ani ty. Nebyl bys totiž vůbec.

„Je to jen další krok.“

Přikývneš a políbíš jí ruku.

„Díky, Janel.“

„Přestaň. Jsem hrdinka! Obětuji se pro vlast a pro dobro svého nejlepšího přítele. Jednou o mně natočí film a ty, drahoušku, budeš jen vedlejší postava!“

Rozesměješ se, až ti tečou slzy.

„S tím se snadno smířím. Budu tvůj největší fanoušek, až to přijde do kin.“

„Zajdete si na to s Paulem, objednám vám lístky na muchlovací sedačky.“

„Bože, tenhle rozhovor se nikdy nesmí dostat na veřejnost.“

Janel vykoukne z okýnka a narovná se.

„Jsme tady. Jeviště čeká, Tvoje královská Výsosti!“