Doktor

Doktor nečekal, že ho jeho dar přivede právě sem. Vězení si ve své budoucnosti asi nepředstavuje nikdo, ani ten, kdo se tam později opravdu ocitne. Čím se to vždycky oháněli největší tyranové světa? Obecným blahem? Vyšším dobrem? Přínosem pro společnost? Ano, to přece říkal i on sám, před pár týdny. A kam ho to přivedlo?

1.

„Dokážu vyléčit cokoliv, to jste mi řekl.“

Stála naproti Doktorovi jako amazonka připravená k souboji na život a na smrt. A v jejím případě přesně o to jde, o život, nebo o smrt, s níž se odmítla smířit.

„Ano, říkal. Reklama je přece o tom, že se chlubíte, ne?“

Nezasmála se, šlo o příliš vážnou věc na to, aby byla ochotna žertovat.

„Viděla jsem toho koně. Na závodišti. Na mrtvolu běžel skvěle.“

Začala být kousavá, musel se jí rychle zbavit.

„Jeho šlachy na tom nebyly tak zle, jak se původně předpokládalo.“

„Výmluvy. Vyléčil jste ho nějakým tím svým… kouzlem,“ vyštěkla a ukázala mu přímo doprostřed hrudi. Vyrve mu srdce a sní ho před ním? Kouzlo, řekla… Zašel snad příliš daleko? Vzal více zakázek, než bylo moudré? Nesmí se to rozkřiknout, jinak bude v nebezpečí.

„Léčím jen zvířata a jen ta, která mají naději. Pokud chcete mé služby, ukažte mi vaše zvíře a já uvidím, jestli je v mých silách mu pomoci.“

Zuřila, viděl jí to na očích. Střídavě se zalévaly slzami, tiskla čelisti k sobě tak pevně, až hrozilo, že si ji sama zlomí.

„Mám pro vás savce, který umírá na podivnou nemoc, kterou medicína nedokáže zastavit v postupu, ale mohla by se dát zastavit vašimi prostředky.“

„Savec…“ zašeptal sám pro sebe a musel se usmát. Je chytrá, jde na to dobře. Ale věděl, že jí nemůže pomoci. Jenže co když mu začne vyhrožovat? Je zoufalá, zkusí všechno. Zase se bude muset přestěhovat. Přitom v tomhle městě si zvykl mnohem snáz než v těch předchozích. Všechny ty úžasné obchody, parky a nádherná řeka. Jako z obrazu! Měl tušit, že si v tom obraze dlouho nepobude. Najde si něco jiného, možná časem narazí na další obraz, do něhož bude moci přesídlit.

„Pokud mě odmítnete,“ pokračovala a on měl jasno v tom, co hodlá říct, „na ničem mi nesejde. Rozšířím o vás takové zvěsti, že to bude znamenat konec. Vězení, možná i smrt.“

„Je velká šance, že to nevyjde.“

„Já vím. Malá šance je lepší než žádná.“

2.

Stál přede dveřmi a přemlouval se, aby konečně zaklepal. K Alici chodil rád. Návštěva u ní byla jako skvostný dezert po průměrném obědě. Jenže teď za ní šel s průšvihem, to je něco docela jiného než předchozí… dezerty.

Otevřela dveře a povzdechla si.

„Stojíš tu už pět minut. Jsi v průšvihu. Tak už to vyklop, ať to můžem začít spravovat.“

Začal ze sebe sypat věty bez ladu a skladu, nespojitě a tak rychle, až to skoro znělo jako cizí jazyk. Ale ona rozuměla. Poslouchala, nalila mu kávu – dvě kostky cukru, jen trochu mléka. A když skončil, pokrčila rameny.

„Nemohli jsme čekat, že to jednou nepraskne.“

„Třeba to nepraskne ani teď. Odjedeme ještě dneska a zůstane po nás jen… Jedna šílená ženská, která blábolí něco o kouzlech a šamanech.“

Viděla v jeho tváři tolik bláhové naděje, že ten hloupý nápad nedokázala zapudit ihned. Místo toho přešla k oknu – ve chvílích vrcholného neklidu se vždy dívala na horizont, jako by se chtěla zachytit něčeho nezměrného.

„U zvířat ti to občas nevyjde, proč?“

Doktor pokrčil rameny. Nebyla za tím neznalost, ale jen nejistota.

„Výsledky jsou lepší, když jsou problémy psychického rázu. Lépe se svážou. U těch fyzických je to zase lepší, pokud jde o slabost, kterou je třeba zesílit, podepřít. Dává to smysl?“

Přikývla. „A co víš o té chorobě, kterou chce vyléčit ta šílená ženská?“

Povzdech, hlava v dlaních. Přišla k němu a položila mu ruku na rameno.

„Řekl jsi jí, že to pravděpodobně nevyjde?“

„Ovšem. Je jak hluchá.“

„Je zoufalá.“

„Ale netuším, jak vyberu znak.“

„Nebude lepší použít tentokrát více znaků?“

„Vždycky jsem používal jeden, pečlivě vybraný, ale stačil jeden,“ rozhodil bezradně rukama. „Ale teď je to něco úplně jiného. Prostě si nevím rady.“

„Kdy se jí máš ozvat?“

„Zítra.“

„Výborně, takže se teď najíme a pak vymyslíme, jak na to.“

3.

Obvolala všechny veterináře v kraji, dokonce i pár z druhé strany země. Všichni se po prvotním šoku smáli, aby nakonec skončili u stejné, neveselé odpovědi. Zvířata s takovým druhem onemocnění pojdou dřív, než jsou diagnostikována, nebo jsou rovnou poražena.

„Těžko najdete zvíře, na kterém byste mohl tuhle nemoc zkoumat,“ řekl mu v jednom z hovorů děkan z fakulty lékařství. „Dokonce ani nemoci podobného rázu se nepodaří zachytit.

„Takže náš nápad, skvělý a jediný, nevyšel,“ oznámil doktor své zoufalé pacientce. „Budeme to asi muset zkusit zcela naslepo.“

Jenže pak se do toho vložila jeho nejdražší Alice.

„Možná ne. Ještě by tu byla jedna možnost. Nebezpečná a velmi eticky sporná…“

„Celé je to eticky sporné!“ zvolal doktor s podobným zoufalstvím, jaké před pár dny předváděla pacientka.

„V tom případě musíme udělat tohle:“

4.

Tamější lékař se cukal. Alice však měla skvělé zbraně proti neochotným mužům. „Naše pacientka je čestná a obětavá občanka. Zkoušíme jí pomoci, jak jen dokážeme. Tohle by mohl být velmi významný průlom v medicíně, který by časem mohl zachránit tisíce lidských životů. A pod tím průlomem by bylo vaše jméno, vážený pane.“

„Ješitnost je sázka na jistotu,“ svěřila se Alice ostatním, když spokojeni odcházeli s příslibem spolupráce. Sice trval na tom, že projekt musí zůstat v naprostém utajení, dokud nebudou jasně prokazatelné pozitivní výsledky, ale to byl koneckonců jejich plán tak jako tak, takže s tím rozhodně neměli problém.

„Teď už jen musíme najít někoho, kdo bude vyhovovat požadavkům.“

Doktor využil každou volnou minutu hledáním silných symbolů ve všech svých chytrých knihách. Jeho knihovna čítala stovky svazků v nejrůznějších jazycích. Stůl měl zavalen slovníky a náčrty symbolů. Alice pravidelně přicházela s jídlem a nápoji, které sotva vnímal, jak byl do práce zabraný. Den za okny míjel a návrhy na symboly se vršily do obdivuhodné výšky.

„Jdi se vyspat, abys byl na zítřek bdělý. Budeme muset probrat stovky zdravotních karet a možná už dojde i na prohlídky možných adeptů.“

„Máš pravdu, jako vždy.“ Políbil jí ruku a odešel do ložnice.

5.

Vězení Jižní brána bylo nejhorším místem v širokém okolí. Nejhorší zločinci si odpykávali vesměs nejdelší možné tresty, nebo čekali na popravu. První dva dny se doktor s Alicí nedostali z archivu. Museli vytipovat vhodné pokusné králíky, než přistoupí k vyšetřením a pokusům.

Nakonec shromáždili čtveřici chovanců, kteří vykazovali známky degenerativních chorob podobného typu jako jejich budoucí pacient. Doktor trval na tom, že u vyšetření Alici nechce.

„Tahle sebranka není nic pro dámu. Pomůžeš mi až při samotné proceduře.“

Musela se podvolit, nebyl čas se hádat o maličkostech. Jejich pacient scházel den ode dne více.

První „operace“ připadla na první jarní den. Svět se probouzel z hutné, mlhavé zimy. Celý tým to vnímal jako příslib naděje. Vězeň číslo 198365, víc o něm nevěděli a ani to nepotřebovali. Alice nikdy nespatřila jeho obličej. Přišla do místnosti, až když byl chovanec uspaný, ležel na břiše.

Hned se chopila břitvy a vyholila mu zbytky vlasů tak, aby měl lebku zcela hladkou. Pak zkontrolovala nástroje, barvu a předlohy. Vše v pořádku. Přeříkali si svou tradiční modlitbu:

„Ať už jste nad námi, v nás nebo pod námi, prosíme vás, bohové, pomozte nám, aby se dílo vydařilo.“

A tak se doktor pustil do tetování. Vybral tři znaky. Jeden velmi silně podporoval intelekt, myšlení a učení se. Druhý byl jemnější ve svých účincích, něco jako vitamín postavený vedle silného léku. Měl podporovat zdraví a vitalitu. Poslední symbol by se dal nazvat překážkou, zarážkou. Měl zastavit jisté procesy, zakonzervovat je, a nechat tak prostor pro zdravé procesy, aby ho vyplnily svým vlastním růstem.

Po třech hodinách měli hotovo, ale oba byli jako na trní. Vězně umístili na soukromou marodku, kam mělo přístup jen velmi málo lidí z personálu. Během několika nejbližších dnů ho budou pozorovat a testovat, zda se v jeho onemocnění událo něco neobvyklého.

Na výsledky však nečekali. Bylo třeba provést další pokusy. S jinými symboly. Porovnávání výsledků pak odhalí, které symboly použijí na pacienta.

6.

V týdnu „operací“ spali dohromady asi jen deset hodin. Dny se spíjely v jeden dlouhý maraton kontrol a testů. Mnohokrát je napadlo, že se do toho neměli pouštět, že měli raději odjet ze země nebo předstírat vlastní smrt. Ale nakonec převládlo vzrušení z toho, že mohou opravdu způsobit obrovskou revoluci v léčbě dosud nevyléčitelných chorob.

Zatím nikdo z mála zasvěcených nedokázal říct, proč právě doktor má dar vtisknout do tetovaných symbolů moc držet na uzdě rozličné neduhy. U zvířat to fungovalo výtečně. Zvláště u závodních koní, kde drobné neduhy často stojí obrovské peníze. Stejně tak domácí mazlíčci mají pro své pány tak vysokou cenu, že si z toho doktor mohl udělat malou, tajnou kariéru. Jenže teď, když kariéra přestala být tak úplně tajná a rozhodně už se nedá označit za malou, teď je to jiná liga. Mnohem děsivější.

Ode dne, kdy za doktorem přišla pacientka poprvé, uplynuly tři týdny. Nemoc se zhoršovala, ale rychleji postupovat nemohli. Nyní si konečně dali dohromady potřebné výsledky a začali je porovnávat.

Když si pacientku konečně pozvali, trvalo skoro půl hodiny, než ženu utišili natolik, aby je byla schopna vyslechnout. Když se jí povedlo potlačit slzy štěstí a naděje, poslouchala, prohlížela si náčrty a tabulky, ale vlastně viděla jen jediný obraz: nevinnou tvář svého syna, z níž se každou chvílí vytrácí svit.

7.

Když chlapce uspávali, stáli nad ním všichni jako sudičky. Nejníže se skláněla matka. Líbala ho na vyholenou plošku mezi vlásky (trvala na tom, aby vyholili jen tolik, kolik potřebují na symbol, aby se zákrok dal jednoduše překrýt delšími vlásky). Šeptala mu slůvka lásky, která, jak doufala, si případně vezme s sebou, pokud se plán nevydaří.

Trvala na tom, že zůstane v místnosti. Nedokázala se od svého nemocného dítěte oddělit, ne teď, když se jí konečně podařilo vybojovat pro něj šanci.

Doktor zkontroloval sterilnost všech svých pomůcek, ověřil si, že má k dispozici i náhradní předlohy symbolů, kdyby jednu z nich nedopatřením poničil. Vyslovili svou modlitbu, dokonce i matka, kterou do té doby sami pro sebe nazývali Pacientka, se přidala. V průběhu zákroku se pak sama modlila ke všem bohům, na jejichž existenci si vzpomněla. Slibovala vše, co měla nebo mohla mít, výměnou za život syna.

Tetovací jehla poprvé pronikla pod chlapcovu kůži a od té doby vykreslovala vzorky naděje, které časem (snad!) zarostou vlásky a malý princ o nich vůbec nemusí vědět. Doktor si dával extrémně záležet. Žádný vpich neudělal bez přesného míření a kontroly předlohy. Alice mu otírala čelo a nutila ho pít, aby vlivem dehydratace nechytil do rukou křeč.

Najednou se ozvalo zuřivé bušení na dveře. Doktor odstoupil od pacienta a podíval se na matku. „Potřebuji ještě pár minut. Ať je to kdokoliv, musíte se jich zbavit, nebo jim alespoň zamezit ve vstupu.“

Matka odešla a zavřela za sebou dveře. Zaslechli šramot – snažila se dveře zatarasit vším, co dokázala zvednout nebo posunout. I přes zavřené dveře do operační místnosti zaznívaly rány a křik.

Alice plakala, doktor si toho všiml náhodou. Snažila se to schovat, ale příval zoufalství byl příliš silný. Za chvíli měla roušku celou promáčenou. Ale doktor tetoval neúnavně dál. Mumlal si pod nosem básně, říkačky a začal si dokonce broukat písně, jen aby se mohl soustředit na práci. Právě když odložil jehlu, uslyšeli nářek pantů. Venkovní dveře byly vylomeny.

Když je zatýkali, pochopili, že je zburcoval chlapcův otec. Naštěstí nevěděl, co přesně chlapci chtějí provést, takže Alice ještě před prolomením druhých dveří pohotově překryla tetování chlapcovými hnědými vlasy, pootočila ho na bok a jehly, jediné nástroje, které jevily známky použití, schovala za knihy v knihovně. Právě včas, protože dovnitř vtrhli policisté a rozezlený otec.

Zahráli to tak, že k zákroku ještě nedošlo, že se teprve chystali a zatčení přípravy přerušilo. To by mělo dát chlapci šanci zotavit se.

Epilog

Doktor seděl ve své cele a zkoušel zamřížovaným oknem zahlédnout alespoň kousek oblohy. Měl na sobě šedivý vězeňský mundůr. Měl by si zvykat, podle rozsudku už si nikdy neobleče nic jiného. Ani do rakve, kterou stejně mít nebude. Po smrti ho prostě jen hodí do díry v zemi spolu s dalšími vězni, kteří zrovna zemřou ve stejný čas… A bude to. Konec.

Jeho spoluvězeň se právě vrátil z úklidu chodeb. Celý upachtěný sebou praštil na kavalec a odfoukl si. Brzy se však vzpamatoval a začal si vyhrnovat rukáv.

„Koukni, Doktore, co se nám povedlo, když měly stráže obědovou pauzu.“

Ukázal mu neumělé, kostrbaté, vězeňské tetování. Mělo asi představovat kotvu nebo možná nějakou rybu.

„Skvělé, opravdu umělecké dílo. Kde jste na to sehnali věci?“

„To je jednoduchý. Jehlu propašoval jeden z kluků v kuchyni a k inkoustu se dostaneš, když si vyžádáš, že chceš napsat domů dopis.“

Doktor pokýval hlavou a pozvolna se mu na rtech usídlil úsměv.

„Taky bych takové tetování chtěl. Můžeš to zařídit?“

Trvalo to jen tři dny, než spoluvězeň nanosil do jejich cely vše, co Doktor potřeboval. Za úplňku, tedy čtvrtý den, se Doktor pustil do díla. Na předloktí, tedy na co nejviditelnější místo, si začal tetovat krásný, klikatý znak. Pečlivě vykroužil a vystínoval, co bylo třeba. Spoluvězeň s úctou zíral. Když byl znak zcela hotový, Doktor ho spoluvězni ukázal v celé kráse a řekl: „Jsem králem Británie a císařem indickým.“

Spoluvězni se nepatrně rozšířily zornice, polkl a pak sebou praštil na zem v podivné parodii na uctivou úklonu.

„Sire, vaše nejvýsostnější eminence!“ zaskřehotal.

Doktor se opět usmál. Výborně. Teď už jen musí zařídit, aby jeho tetování vidělo co možná nejvíce stráží. Namluví jim, že je nevinný a že je bohatě odmění, když mu pomohou utéct. Najde Alici, vyhledá si novou identitu a odjedou spolu… třeba do Indie, proč ne?

Usínal v rozpacích z toho, jak nemorální čin se rozhodl spáchat. Nesnášel manipulaci, na druhou stranu se právem považoval za nevinného. Odsoudili ho za pokus o nelegální procedury, které měl chtít provádět na lidech, na malém chlapci. Na chlapci, který přišel s matkou k soudu a živě se zajímal o veškeré dění. Chlapci, jemuž daroval budoucnost. Teď si jen na společnosti vybere cenu za ten čin. Je to přece spravedlivé.

---

Vítězství v kategorii Umělecký počin roku 2017 v rámci Udílení novinářských cen.