V zajetí času – 8. kapitola

Noční můra

Oba Jeepy zastavily jen pár metrů od něj. Z obou vystoupili čtyři agenti. Všichni oblečeni stejně jako před tím. To už u něho byli oba vojáci i skupinka policistů.
„Na zem! Dělej! Na zem!“ zařval na něj voják a bolestivě ho dloubl pažbou pod žebra.
„A ruce za hlavu!“
James neměl na výběr. Zásah pod žebra ho poslal k zemi a o ruce se mu vlastně postarali vojáci sami. Jeden z nich s ním tvrdě narazil na kapotu auta a hrubě mu odhrnul bundu, aby viděl na krk.
„Je to on,“ zahlásil potom.
„My už si ho převezmeme.“ Ať už to promluvil kdokoliv, Jamesovi naskočila husí kůže. Hlas tohoto muže byl chladný jako ocel a pevný jako skála.
„Zavažte mu oči,“ zaburácel hlas a o minutku později už měl přes oči černou pásku, a byl tak zcela odkázán pouze na agenty.
Nikdo se s ním nebavil. Ani slovo, nic. Několikrát s ním ještě praštili o kapotu auta, ale jinak si ho téměř nikdo nevšímal.

 

Mít zavázané oči a nevědět, co se kolem děje, se Jamesovi nijak nezamlouvalo. Z dálky zaslechl hluk dalšího auta a kdykoliv se jen malinko nadzvedl, někdo s ním tvrdě praštil o kapotu.
Pak ucítil, jak ho kdosi šacuje, nejspíš zda nemá zbraň. Prohlídka to byla krajně nepříjemná, ale když se nemohl ani pohnout, těžko se pak bránit. Najednou ho zvedli a rázně vedli kamsi. Zaslechl kovový zvuk a pak hned ucítil prudkou bolest na hlavě a na chvíli si vyrazil dech. Nikdo se s ním nepáral. Bez jakýchkoliv okolků ho prostě hodili do auta a víc je nezajímal.

 

James se pokusil pohnout, ale v tom okamžiku ucítil velký tlak na krku. Co ho způsobovalo, nevěděl, ale raději vzdal svůj marný pokus a tlak ustal. Zkusil to potom ještě několikrát, ale pokaždé ucítil silný tlak, který už nakonec nepolevil až do doby, kdy se začínal pomalu dusit. Po této zkušenosti se už raději nehýbal vůbec, a když, tak jen velmi nepatrně.

Auto kodrcalo po nerovné lesní cestě značně rychle a každý kámen a každý kořen, na kterém auto byť jen nepatrně nadskočilo, způsobovalo Jamesovi ukrutné bolesti na žebrech a na hlavě. Do žeber ho tlačil nějaký kovový předmět a hlava mu třeštila už od té doby, co s ním tak „jemně“ hodili do auta.

Byla to pro něj cesta skutečného utrpení, a když se auto konečně zastavilo, vydechl si úlevou. Avšak jen na chvíli.

Stejně, jako s ním tvrdě hodili na zem, tak ho i zvedli a doslova „vyhodili“ z auta ven. Ne, že by dopadl na zem, ale přistál v náručí několika mužů a ti ho okamžitě donutili, aby se předklonil, a v tomto stavu ho odvedli.

Bylo to nepohodlné už jen proto, že nemohl pořádně zvedat nohy a několikrát zakopl. Jeho doprovod ho však držel pevně a o pád na ústa se tak bát nemusel.

 

Zaslechl kovové zavrzání. Pak do něho někdo tvrdě strčil a on se natáhl jak široký, tak dlouhý na tvrdou betonovou zem. Těžce zasípal. Když mu kdosi uvolnil ruce a následně se zavrzáním zavřel dveře a když uslyšel další hlasité bouchnutí, oddechl si.

Ležel na břiše, ztěžka dýchal a ruce mu samovolně klesly na studenou, hrubou zem. Černá páska mu stále zakrývala oči a on si nebyl jistý, zda má dostatek síly, aby si ji sundal. Bolest pod žebry neustávala a hlava mu třeštila ještě o něco víc, když se do ní opět praštil.

Nakonec se s vypětím všech sil vydrápal alespoň na kolena a lokty a hlavou se opíral o zem. Nějakou chvíli tak zůstal, protože to byla pohodlná pozice.

Zem byla však hrbolatá a nepříjemně tlačila do kolen. James se proto překulil na bok, těžce se posadil a opřel se zády o zeď. Až teď si konečně sundal pásku z očí. Nemusel se rozkoukávat dlouho. Světlo bylo temné a stěží osvětlovalo alespoň polovinu místnosti.

Konečně se dozvěděl, kde to vlastně je. Policejní cela. Ovšem. Nic jiného ani nečekal. Snad jedině nějaký bunkr armády, ale policejní cela byla pravděpodobnější.

 

Cela měla sotva tři metry na délku i na šířku. Jediným vybavením byla polorozpadlá postel a záchod, který by nepoužil ani za zlatou cihlu.
Už jen hejno much, které se kolem vesele prohánělo a nesnesitelně bzučelo, ho utvrzovalo v tom, že funkční rozhodně nebude a nejlépe udělá, když se k němu nepřiblíží.

Rozklepanou rukou si sáhl na čelo a okamžitě sykl bolestí. Na prstech měl lepkavou krev. O tom, že měl hlavu rozbitou už od toho naložení do auta, nepochyboval, jen nevěděl, jak moc krvácí. Nevypadalo to však tak vážně, jako to bolelo.

Látku, která mu zakrývala oči, si přiložil na krvácející místo a pokusil se schoulit do co nejmenšího klubíčka. Že se o to pokusil, píši zcela záměrně, protože jakmile trochu přitáhl kolena k hrudníku, od žeber až ke klíční kosti mu vystřelila ostrá, bodavá bolest.

James opět sykl. Natáhl nohy a volnou rukou si zajel pod tričko. Aniž by postižené místo viděl, poznal, že je nateklé a na dotek velmi citlivé. I jen „pohlazení“ nadmíru cítil.

Lékař však nebyl, a když se probíralo lidské tělo, také nedával moc pozor, ale že má nejspíše zlomená žebra nebo žebro, to mu bylo zcela jasné. Aby bolest alespoň trochu polevila, nechal ruku volně ležet podél těla a zavřel oči.

Usínal. Za minulou noc toho moc nenaspal a za ty předcházející už vůbec ne. Jak rychle se mu podařilo usnout, to netušil. Bylo mu to jedno. Hlavně, že v tu chvíli necítil žádnou bolest a byl daleko od všech starostí, kterého tížily a které ho teprve ještě tížit budou.

 

Dveře se s hlasitým prásknutím rozletěly a s ještě hlasitější ránou narazily do betonové zdi. Do místnosti vpadl široký pruh světla. Oslepujícího světla. James se instinktivně přikrčil a zakryl si oči rukou. Při sebemenším pohybu ucítil ostrou, bodavou bolest. To už zavrzaly dveře cely a policista, kterému tvář zakrývalo světlo, ho prudce vytáhl na nohy.
James sykl bolestí, ale policista nehnul ani brvou. Přimáčkl ho čelem ke zdi a ruce mu spoutal za zády. O nějaké šetrnosti zde nemohla být ani řeč. Pak už ho tvrdě postrkoval před sebou.

Jamese stále ještě oslepovalo nadměrné množství světla, avšak přivykal si rychle. Okolí kolem sebe vůbec nevnímal. Nevěděl, kudy jdou ani kam jdou, natož aby si všímal nějakých detailů po cestě.

 

Policista ho dovedl až k těžkým kovovým dveřím. Uvnitř místnosti bylo plno ostrého světla. Policista ho posadil na židli a ruce dal za opěradlo, aby se nemohl předklonit. Na stole před ním stály dvě stolní lampičky, ale o mnoho silnější. Obě mu svítily přímo do tváře a nutily ho mít oči téměř zavřené. Jakmile sklopil hlavu, policista mu ji zaklonil, aby si silného světla užil co nejvíce.

„No, tak tedy začneme,“ mlaskl kdosi. James rozeznával jisté obrysy na druhé straně stolu. Že tam usedl muž, poznal jen podle hlasu. Vtom do něho policista strčil a on se hlavou praštil o prsa. Vrhl po něm nenávistný pohled, ale na víc se nezmohl. Snažil se skrze ostré světlo rozeznat muže naproti sobě, proti lampám byl však zcela bezmocný.
„Jméno?!“ zeptal se s ledovým klidem muž. James se ani nepohnul a rty měl pevně stisknuté k sobě, až připomínaly pouze tenkou linku.
„Ptal jsem se, jaké je tvé jméno.“
Že muž čekal odpověď, je jasné, to, že ji nedostal, ho však rozčilovalo.
„No, jak chceš,“ změna tónu v hlase naznačovala, že byl silně nespokojen, ale dokázal se ovládat, aby nezvýšil hlas.

 

Policista opět zvedl Jamese ze židle a odvedl ho zpět do cely. Tentokrát mu však ruce neuvolnil. Nechal mu je spoutané za zády, aby to měl jak se patří nepohodlné.

 

James se schoulil do rohu cely a snažil se zaujmout takovou polohu, kdy ho bolest pod žebry trápila co nejméně. K bolestem žeber se ještě přidal hlad a žízeň zároveň, a co hůř, potřeboval si odskočit, ale s rukama za zády to šlo špatně. Vrhl několik opovrhujících pohledů k toaletní míse a pomalu se vydrápal na nohy.
Několikrát kopl do mříží, které ho dělily od zbytku místnosti. Pokaždé se však ozval jen tupý, dunivý zvuk, který by nepřilákal nikoho, ani kdyby stál přímo za dveřmi. Když to nefungovalo u mříží, u postele to šlo skvěle. S hlasitým řinčením se posouvala po podlaze a narážela do zdi. Když do ní kopl už po několikáté, zachvěla se a na jedné straně se mírně propadla.

 

Efekt to udělalo, jaký James potřeboval. Hluk přilákal policistu, který rozrazil dveře a Jamese na chvíli oslepil.
„Co se tu, k čertu, děje!“ zahučel podrážděně a hned jak uviděl postel na jedné straně těsně nad zemí, hnal se k mřížím. Rozrazil je a Jamese, který stál kousek vedle, přimáčkl na zeď.
„Co si myslíš, že děláš!!“ zasyčel vztekle a v očích se mu nebezpečně blýskalo.
„Potřebuju na záchod,“ oplatil mu tón James.
Policista si ho přeměřil přísným pohledem. Prudce ho otočil a pouta mu odemkl. Pak ho postrčil směrem k míse.

James k ní došel poněkud nerad. Kdyby tak nepotřeboval, neriskoval by to.
Policista mu stál za zády a bavil se jeho znechuceným výrazem.
„Musíte tu stát?“ zeptal se podrážděně.
Výraz policistovy tváře se změnil z pobavené na nenávistnou.
„Máš na to minutu, tak dělej!“

James se naklonil nad mísu a málem se pozvracel. Hejno much teď zuřivě létalo okolo něj, jako kdyby se mu snažilo říct, že to je jejich revír. Mísa byla zpola rezavá a zpola zadělaná jakousi příšerně zapáchající hmotou. Raději se díval na špinavou zeď před sebou a snažil se dýchat co nejméně.
„Třicet, dvacet devět, dvacet osm…“
James zakoulel očima.

 

Konečně se cítil krapet lépe. Sotva si zapnul poklopec u kalhot, policista ho drapl za krk a předklonil ho. Nos měl teď těsně nad mísou. Zápach byl naprosto nesnesitelný a ani policista to dlouho nevydržel.

Se škodolibým úsměvem ve tváři mu ruce opět spoutal a odešel. James se dopotácel na opačnou stranu cely. Zápach ho stále štípal v nose a slzely mu oči. Navíc se mu ozvala rána na žebrech, o které pomalu na chvíli nevěděl. Sesunul se k zemi a snažil se nevnímat ten puch, který se ho držel jako klíště.